Říjen 2005

1. kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
ZÁHADNÝ DOPIS


Sluneční paprsky ozářily pokoj v domě číslo 4 v Zobí. Harry zhasl baterku a pokusil se v nepřiměřeně malé posteli protáhnout.

Málo který normální člověk by se teď v pět hodin ráno zabýval s chutí domácími úkoly, ale Harry nebyl obvykle počítán mezi obyčejné lidi.

Možná proto, že mu u postele houkala krásná sova sněžná nebo kvůli kouzelnické hůlce, učebnici plné zaklínadel a váčku zlatých peněz, které skrýval pod uvolněným prknem v podlaze. Nebo také proto, že se každý rok vždy opravdu těšil do školy.

Ze všech kleteb, které kouzelníci používají, se třem říká zakázané.
Jsou to kletby Imperius, crucius a Adava Kedavra-kletba, která zabíjí.

Harry Potter navštěvoval už pátým rokem školu čar a kouzel v Bradavicích. Přes prázdniny bydlel u své tety, strýce a bratrance Dudleyho, které upřímně nenáviděl. Byli to obyčejní mudlové(tak se v kouzelném světě říkalo lidem,kteří neumí kouzlit)a jakákoliv zmínka o čárech a magii v nich vyvolala záchvat zuřivosti.

Proto není divu, že si úkoly raději psával v noci pod peřinou za slabého svitu baterky.

Natáhl se na postel a zkoušel ještě na chvíli usnout. Asi se mu to nakonec podařilo, protože ho vzbudilo až netaktní bušení na dveře.

"Vstávej ty kluku! Dudloušek má dneska narozeniny! Pojď opéct slaninu!"

Obyčejně by Harry zavolal na účet tety Petunie něco nelichotivého, ale to by k ničemu nevedlo a znamenalo by to jen další den bez jídla.

Proto se raději oblékl a sestoupil po rozviklaných schodech do kuchyně. Prodíral se přes hromady dárků až ke sporáku.

Za ta léta, co zde bydlel se už lecčemu naučil. Proto se ani nedoufal, že až bude mít i on za týden narozeniny, dostane aspoň jeden takový dárek. Jeho teta a strýc tento významný den už pět let okázale ignorovali a tak Harrymu nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a rychle otočit slaninu, která se už začala nebezpečně připalovat.

Konečně oslava skončila. Harry nenápadně odešel do svého pokojíku, aby mu snad teta neuložila další trest za to, že Dudlouškovi nepopřál všechno nejlepší. Raději se rozvalil na posteli a začal dodělávat úkol z obrany proti černé magii.



Na chvíli odložil svůj brk z orlího pera. Všechny tři kletby velice dobře znal. Každé musel za svůj život alespoň jednou čelit a kletba, která zabíjí se stala osudná pro jeho život. Vždyť díky ní je odlišný i mezi kouzelníky. Je jediný,koho nezabila. A díky této kletbě nemá rodiče... Zatřepal hlavou.

"Ne. Nesmíš na to mystet" okřikl se zuřivě. Radši zkoušel uhodnout, kdo je bude na tento předmět učit letos. Pochyboval, že Brumbál sehnal nějakého solidního učitele na obranu proti černé magii. Po škole totiž kolovali fámy, že je tato funkce zakletá a Harry této teorii docela věřil.Vždyť žádný učitel tohoto předmětu na škole nevydržel déle než rok.

Profesor Quirrell zahynul ve službách lorda Voldemorta, Zlatoslav Lockhart přišel o paměť a spousta Harryho spolužáků tvrdila, že leží v nemocnici u svatého Munga a není naděje, že by se v budoucnu aspoň trochu uzdravil. Profesor Lupin na tom skončil, podle Harryho mínění, nejlépe- dobrovolně odstoupil. A loni je učil (nebo spíše měl učit) profesor Moody, který strávil celý rok zamčený v těsné truhle ve svém vlastním kabinetu.

Znovu si namočil brk a dal se do práce. Raději se snažil nemyslet na Bradavice a na své nejlepší kamarády, Rona a Hermionu. Kdykoliv si totiž na ně vzpomněl, zachvátila ho obrovská vlna sebelítosti, někdy i zuřivosti. Oba přátelé si teď v klidu jistě užívají prázdniny, zatímco on... Jako by mu Ron nesliboval, že prázdniny stráví společně v doupěti... Jako by se mu Hermiona nedušovala, že mu bude každou chvíli psát... I Sirius zklamal. Harry to opravdu nechápal. Ještě nikdy se nestalo, že by nedostal ani jeden dopis.

Z nouze dokonce čas od času vytáhl Pobertův plánek a sledoval známé bradavické chody i tečku s nápisem Argus Filch, která pobíhala po hradě a uklízela.

Protože se teta Petunie rozhodla vyluxovat i v Harryho pokoji, musel se vyklidit na zahradu.

Stočil se pod neuvěřitelně pichlavý keř růží a doufal, že ho nenajde jeho ctěný bratranec. Ne, že by měl z Dudlyeho strach, ale dnes na něho opravdu neměl náladu.

Z přemýšlení ho vytrhl nějaký zvuk. Harry zbystřil a rozhlédl se po zahradě. Ten hlas mu byl neskutečně povědomý.

"Tak pojď holka, pojď ke mně. No neboj se. Koukni, co pro tebe mám. Neutíkej ty potvoro! Pojď sem a dej mi ten dopis... Pusť ho! No tak, neklovej! Aaauuuuu! Tak ty si nedáš říct?! Máš štěstí, že tady nemám vzduchovku. No konečně. A už leť! No nech mě na pokoji! Mamííí! Pomoc!"

Šokovaný Harry slyšel, jak sova poplašeně odlétá. Dudley však ještě neodešel.

"Tak kdopak to našemu Harrouškovi píše tentokrát... Ááá zase ta jeho holka! No toto...

Milý Harry píšu ti až teď, protože jsem u Viktora a mám jen strašně málo času.

"Ale copak. Že by další kluk? Jak dojemné!" ušklíbl se Dudley a Harry potlačil nutkání se na něj vrhnout.

Je to tu opravdu skvělé. Přesto se už těším na Bradavice. Musím se teď hodně učit na NKÚ, však to znáš.
Psal ti Ron o Fredovi a Georgovi? Docela ho lituji, takový rozruch v domě... Paní Weasleyová o ně přelomila svou hůlku.

Dudley se potměšile zachechtal a Harry měl opravdu nepříjemný pocit.

Těším se až tě znovu uvidím...

"Já to tušil. Náš Harroušek má holku"

... odepiš co nejdřív, už jsme od tebe dlouho nedostali ani sovu a děláme si pomalu starosti.i
Zdraví Hermiona

Dudley se znovu rozesmál a odkolébal se pryč.

Harry měl pocit jako by ho někdo polil ledovou vodou. To tomu syčákovi Dudleymu nedaruje! V duchu se Siriusovi, Ronovi i Hermioně omlouval. Kdo mohl tušit, že mu ten idiot krade poštu. Teď toho bude litovat...

"No ale co mu chceš udělat." Namítl tichý hlásek v jeho hlavě. "Hůlku máš zamklou v přístěnku a přece nejsi tak hloupý aby ses s ním pral. Je o dvě hlavy větší než ty a dvakrát tak širší..."

Harry se snažil hlásku zbavit, ale zároveň musel uznat, že má pravdu. Navíc už mu pořádně kručelo v břiše a tak si šel do kuchyně pro něco na zub.

Zdálo se, že v domě nikdo kromě Dudleyho není. Ten se díval v obývacím pokoji na nějaký další nový film. Harry zbystřil. Teď má příležitost se pomstít. Jako velká voda vtrhnul do pokoje.

"Abraka da..." začal, ale nedořekl.

"Co tady děláš, ty kluku? Nech Dudlíčka na pokoji. Říkali jsme ti, že tu tvou úchylku k nám domů nemáš zatahovat. Vypadni do svého pokoje! Dudloušek se právě dívá na Kruh, nový horor, který dostal k narozeninám, a na tebe není nikdo zvědavý."

"Ano teto Petunie" zahuhlal nepřítomně a šoural se nahoru po schodech.

V tom sebou ohromeně trhl. No ano! Jak to, že na to nepřišel dřív! Dudloušek chce horor, má ho mít! Pospíchal do pokoje, aby svůj plán uskutečnil.

18.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
"Tak dobře pokud za nás doděláš úkol z přeměňování..." chabě se usmál Ron. Hermiona si povzdychla. "Vždyť jsme na něj měli celý týden. Můžu se tě zeptat, cos měl tak důležitého na práci? A co ty, Harry? Ty sis ten úkol taky nenapsal, že?"

Harryho Hermionina reakce docela překvapila. Byl sice zvyklý, že vždycky brávala domácí úkoly až moc vážně, ale takhle na něj s Ronem už dlouho nevyjela. "Jasně, že ten úkol už mám. Napsal jsem si ho včera večer" odsekl podrážděně.

A tím udělal to nejhorší, co mohl. Hermiona na něj byla naštvaná kvůli tónu, jakým s ní mluvil a Ron se s ním nebavil kvůli tomu, že si dělá v čas úkoly. Bojová nálada sice trvala jen do večeře, ale i tak mu to vadilo. Mohl přece dělat něco užitečnějšího, než sedět ve společenské místnosti a snažit se nedívat na žádného z kamarádů.

U jídla se k němu naklonila Hermiona. "Půjdeme do knihovny? S Ronem jsme se už udobřili."

Harry neodporoval. Stejně neměl nic na práci. V knihovně se rozdělili. Každý měl za úkol prohledat jeden regál. Harry jen nepřítomně četl jeden titul za druhým a doufal, že Ron s Hermionou v nejbližší době něco najdou.

Ještě pořád myslel na hodinu lektvarů. Sice nikdy neměl Snapa v lásce, ale tohle doopravdy přehnal.

Nevill přinesl odpoledne Trewora z ošetřovny. Dopadl celkem dobře, i když musel spolykat celou hrst prášků. Zato měli všichni strach o Nevilla. Bylo viděl, že má Trewora moc rád. Celý zbytek dne byl neobvykle bledý a nepromluvil ani slovo. Navíc měl podezřele zarudlé oči. Harry se ho sice snažil rozveselit a povzbudit, ale k ničemu to nevedlo.

"Jdu si lehnout" rozhodl nakonec Nevill. Stiskl pevně Trewora a vydal se mátožným krokem k chlapeckým ložnicím.

Teprve za chvíli se Harry opět uvědomil, kde je, a co má dělat. Znovu se pustil do hledání. "Myslím, že něco mám," ozval se asi za půl hodiny Ron.

Sedli si ke stolu a listovali v neuvěřitelně tlusté knize s názvem Bystrozorové posledního tisíciletí. "To nemá cenu," zaúpěl Harry asi po dvouhodinách hledání. Hermiona po něm sekla nevraživým pohledem.

"Musíš být trpělivý. Ani jsem nečekala, že to najdeme už dneska." Ron se na ni zděšeně podíval. "A to říkáš až teď?" vyjekl zoufale.

Hermiona na něj ostře pohlédla. "Co tím chceš říct?" zeptala se nebezpečně mrazivým hlasem. "Chci říct, že znám spoustu věcí, které bych dělal mnohem raději, než se přehraboval v téhle nemožné knížce," odsekl podrážděně Ron. "Nemožné knížce?!!! Já nevím, kdo ji našel!!!" ječela Hermiona.

Harry se na celou hádku jen smutně díval. Tohle se teď stávalo čtyřikrát denně. Opravdu nechápal, co jim to vlezlo na mozek. "Nechte toho na chvilku" pronesl unaveným hlasem. "Myslím, že to mám."

Hádka ustala stejně rychle, jako začala. Ron s Hermionou nahlédli do knížky. Ron uznale hvízdl. "Páni, proč nám to neřekl?" "A nevíš, proč by to měl říkat zrovna tobě?" odsekla Hermiona.

Harry se chytl za hlavu. "Opravdu byste toho už nemohli nechat?" Hermiona přikývla. "Máš pravdu, Harry. Myslíš, že bysme se ho měli zeptat hned teď?" Podívala se na hodinky. "Je teprve osm. To snad ještě spát nebude." "A opravdu si myslíte, že to je dobrý nápad" zeptal se Ron a významně při tom pohlédl na Hermionu.

"Jestli myslíš, že vymyslíš něco chytřejšího…" začala Hermiona, ale když uviděla výraz v Harryho obličeji, zmlkla.

Za pět minut stáli přede dveřmi kabinetu profesora Lupina. "Opravdu si to nechcete rozmyslet?" zeptal se Ron nervózně. Hermiona energicky zavrtěla hlavou. "Mám mluvit?" navrhla. Harry s Ronem rychle kývli.

Hermiona lehce zaklepala a po vyzvání otevřela dveře. Lupin se na ně překvapeně podíval. "Pojďte dál. Co byste potřebovali," zeptal se. Obratně mávl hůlkou ve vzduchu. U stolu se zničehonic objevily tři pohodlné židle.

"Posaďte se," vyzval je. "Víte pane profesore…" Hermiona zřejmě nevěděla, jak začít.
"No, to máte totiž tak. My jsme vlastně, tedy, já jsem totiž… ono bylo to tak prostě…"

Harry jí raději rychle skočil do řeči. "My jsme s Hermionou a Ronem přemýšleli, co bychom chtěli dělat až dokončíme školu a napadlo nás, že by bylo dobré být bystrozorem. Ron ale říkal, že to je strašně složité, a že bysme museli začít co nejdřív, a že to sami stejně nezvládneme. Tak jsme si mysleli, že…"

Lupin, který se během jeho řeči čím dál tím víc usmíval, ho přerušil. "Zjistili jste si, že na této škole jsme kromě profesora Brumbála bystrozory jen já a Severus Snape, a tak…"

Harry zalapal po dechu a Ron vyprskl smíchy. "Snape že je bystrozor??? To teda udělali přímo pytláka myslivcem, jak to říkají mudlové."

Lupin se na něj přísně podíval, v koutcích mu však lehce cukalo. "Ano Rone. Profesor Snape je bystrozor a já na tom nevidím nic špatného."

"Já taky ne," ujistil ho pohotově Ron a zrudl až po kořínky vlasů. Lupin se mírně usmál. "Já samozřejmě nemám nic proti tomu, abych vás zaučoval. Musím vás ale upozornit, že jste si vybrali velice těžkou životní dráhu. Záleží jen na vaší vytrvalosti a úsilí, jak to zvládnete."

Ron se podíval na Hermionu. Jeho pohled jasně oznamoval:"Vždyť jsem ti to říkal!" Jeho kamarádka ho ignorovala. "Budeme se snažit, pane profesore. A kdy bude první schůzka? A co vlastně budeme dělat?" vychrlila. Ron se znovu jen ušklíbl.

"První schůzka by mohla být ve středu zhruba v sedm večer, souhlasíte? A pokud jde o ten druhý dotaz, Hermiono, budu se vás snažit aspoň trochu připravit na náročné zkoušky, které budete muset absolvovat. Nemyslete si, že být bystrozorem, znamená jen umět pár kouzel. Budete skládat náročné psychologické testy, praktická cvičení… Ale nechci vás hned na začátek strašit. Dokázali to jiní, dokážete to také. Ve čtvrtek si vás zatím jen trochu proklepnu, musím zjistit, co ve vás vězí, takže se vůbec nemáte čeho bát.

Harry si nebyl jistý, jestli se skutečně nemá čeho bát. Netušil, co může to lehké proklepnutí znamenat, ale asi to nic jednoduchého nebude. Pomalu začínat souhlasit s Ronem- asi sem přece jen neměli chodit! Tak jestli už ode mě nic nepotřebujete, tak můžete odejít. To je všechno, co jsem vám chtěl zatím k tomu říct. Nashledanou."

"Tak co, jdeme do toho?"zeptal se Harry, jakmile vycouvali z kabinetu.

"No samozřej…" začala Hermiona, ale Ron jí skočil do řeči. "Zkusit bysme to asi měli,"prohlásil rozvážně. Hermiona ho obdařila jedním ze svých vzácných úsměvů.

"Už bysme ale měli pomalu jít spát," zívl Harry. "Je deset minut po večerce." Rychlým krokem se dostali až do společenské místnosti.

"Asi si půjdu rovnou lehnout," usoudila Hermiona. "Nemáš dneska náhodou školní trest se Snapem?"vzpomněl si Harry.

Hermiona hlasitě vyjekla. "Mám, tedy spíš, měla jsem mít. Před dvěma hodinami." Ron uznale hvízdl. "Páni, nepřijít na trest se Snapem… To jsme zatím nezkusili ani já a Harry." Podařilo se mu nasadit přísný výraz profesorky McGonagalové a pokračoval. "Opravdu nevím, co se s tebou poslední dobu děje… Nejdřív řekneš Snapovi skoro do očí, že je idiot, pak vynecháš školní trest…"

Kdyby pohled dokázal zabíjet, byl by Ron mrtvý dřív, než by dopadl k zemi. Takhle Hermiona jen něco zabručela a utíkala do sklepení.

"Nechtěl bych teď být v její kůži," poznamenal Harry. Vsadil bych se, že sem do půlnoci nepřijde." "Nepůjdeme si lehnout?" navrhl Ron. Harry byl už dost ospalý, a tak souhlasil.

S Hermionou se potkali až na snídani. Černé kruhy pod očima dokazovaly, že se v noci moc neprospala.

"Byl Snape hodně naštvanej?" zajímal se Ron. Hermiona jen přikývla. "Držel mě u sebe do šesti do rána. Už jsem ani nespala. Celou dobu jsem musela kuchat ropuchy a poslouchat ty jeho řeči." Harry se jen otřásl.

"To ti opravdu nezávidím," prohlásil naprosto upřímně. "Mám ale pro tebe něco, co tě rozveselí," usmál se Ron, který mezitím pečlivě studoval rozvrh. "První dvě hodiny je péče o kouzelné tvory a Hagrid nám donese ta zvířata. Už jsi přemýšlela, jak se tvá sova bude jmenovat?"

20.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Hned po snídani přešlapovali Harry, Ron a Hermiona před školou. Venku byla pořádná zima a tak nedočkavě vyhlíželi kočár, který je zaveze do Prasinek. Cesta rychle ubíhala. Všichni si sebou nesli váček plný zlatých mincí, který hodlali v Prasinkách utratit.

"Tak kam půjdeme nejdříve?" zeptala se Hermiona.

"Ke Třem košťatům na máslový ležák," navrhl Ron, který silně drkotal zuby. "Škoda, že ty kočáry nejsou vytápěné!" "Zatím najděte nějaké místo, já objednám pití," prohlásil Ron- svůdná hostinská- madame Rosmerta se mu vždycky líbila.

"Pamatujete, jak jsem tady byl poprvé?" zeptal se Harry, když Ron donesl tři ležáky. Hermiona se zatvářila pohořšeně, zatímco Ron se uchichtl.

"To je fakt, Pobertově plánku vděčíme opravdu za mnoho. Ještě, že ho Fred s Georgem Filchovi ukradli. Vždyť by to byla strašná škoda, kdyby zůstal ležet v té jeho špinavé kanceláři. A teď mě napadá, Fred s Georgem by tady měli mít ten svůj obchůdek, nepůjdeme se tam podívat?"

"Jasně, to by bylo super," souhlasil Harry. "Ale kdo jim tam prodává, když jsou ve škole?" "Hmm, najali si nějakého pochybného chlápka. Podle mě je docela v pohodě, ale mamka řádila…"

"Tak se tam půjdeme podívat," rozhodla Hermiona a dopila poslední zbytek ležáku. "Máš vůbec tušení, kde to je?" zeptal se Harry, jakmile vyšli ven. Ron zavrtěl hlavou. "Ptal jsem se jich, ale říkali, že to beztak nejde přehlédnout."

Chvíli bloumali po úzkých zasněžených uličkách Prasinek.

"Asi jsem to našla" rozesmála se Hermiona. "A měli pravdu, fakt to je nepřehlédnutelné." Harry se podíval, kam jeho kamarádka ukazuje.

To, co právě uviděl, mu vzalo dech. "Krámek" bratrů Weasleyových do poklidné vesničky Prasinky rozhodně nezapadal ( podle Harryho, by ale asi nezapadal nikam).

Připomínal něco mezi kanárkově žlutým cirkusovým stanem, záchranným autobusem a Eiffelovkou. Navíc měla na střeše sedmnáct komínů, každý jiné barvy. Ron jen uznale hvízdl. "Jdeme dovnitř," popoháněl své kamarády Harry, který byl ohromně zvědavý, jak tohle monstrum vypadá uvnitř.

Přistoupili ke žlutým dveřím bez kliky. "Jak se dostaneme dovnitř?" pohlédla tázavě na Rona Hermiona. Ten jen pokrčil rameny a zkusil na dveře zabušit. Samozřejmě se nic nestalo.

Vtom se Harry pobaveně zašklebil. Sám nevěděl, jak ho tohle napadlo, ale přece jen přistoupil ke dveřím a pronesl: "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Náhle se celá budova zbarvila do modra a dveře se s rachotem otevřely. Ron s Hermionou se na něj obdivně podívali.

v Všichni tři vstoupili do rozlehlé místnosti bez oken, která doslova praskala ve švech. Bradavickými studenty se tu jen hemžilo. Okamžitě k nim přiklusali Ronovi starší sourozenci.

"Tak co na to říkáte?" zašklebil se Fred.

"Máte to tu skvělý," uznal Ron. "Jen mi řekněte, jak se sem tady tihle všichni dostali? Neříkejte, že znají heslo." Fred se pokusil o milý úsměv. "Samozřejmě, Ronánku. Bylo napsané na dveřích. Celou dobu jsme vás sledovali a musím uznat, že jsme se výborně bavili. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, viď?"

Harry se rozesmál. Vzpomněl si, jak byl na sebe pyšný, když uhodl tajné heslo… Připadal si teď před dvojčaty docela jako idiot. "Tak si to tu pojďte prohlédnout," vyzval je konečně Fred.

Teprve teď si Harry všiml obrovských masivních regálů s barevnými nápisy: VÝBUŠNINY, CUKROVÍ SE ZVLÁŠTNÍMI ÚČINKY, OBZVLÁŠŤ NEBEZPEČNÉ VÝROBKY- POUŽITÍ JEN NA VLASTNÍ RIZIKO, OČAROVANÉ KNIHY, PASTI NA UČITELE, OŽILÉ PŘEDMĚTY A ZTRPČOVADLA ŽIVOTA. Na další police Harry neviděl.

"Stačí si jen vybrat, co potřebuješ," prohlásil George a zavedl je k první polici s nápisem VÝBUŠNINY. Byla dlouhá asi pět metrů a plná všelijakých rachejtlí, prskavek i malých dynamitů.

"A mamka o tomhle ví?" zeptal se Ron, když procházeli kolem regálu s nápisem NA NERVY LEZOUCÍ PŘEDMĚTY.

"A o čem?" nechápal Fred. "No, o tomhle všem. Už tu někdy byla?" Fred se zatvářil zděšeně. "No to by dopadlo, kdyby tady byla. Ví,že máme obchod, ale rozhodně si nepředstavuje něco takového.

Celý zbytek dne strávili ve Fredově a Georgově žertovném obchůdku. Ke kočáru se vraceli až na poslední chvíli ověšení všemožnými taškami. Fred s Georgem jim dali velkou slevu a tak ji pořádně využili.

"Tak to je jednoznačně nejlepší obchod v Prasinkách," prohlásil Ron , když jeli zpět na hrad.

Slavnostní hostina na počest všech svatých byla také vynikající. Na stolech stály obrovské vyřezávané dýně a jídlo bylo jako vždy výborné.

Když se Harry prokousal všemi jedenácti chody, cítil, že by do sebe nedostal ani jednu bertíkovu lentilku.

Odolal pokušení podstrčit Malfoyovi beznohý věneček, raději šel s Ronem i Hermionou spát.

Druhý den měli famfrpálový trénink. Angelina byla dnes obzvlášť neúprosná. "Vždyť za necelý týden hrajeme proti Havraspáru! Nechápu, jak máme získat famfrpálový pohár, když nás porazí!"

Harry s Angelinou souhlasil. Museli se přece dostat do formy. Bohužel byl asi jediný. Katie s Alicí si alespoň nestěžovaly tak hlasitě, ale Fred, George a Lee si rozhodně žádné servítky nebrali, a to, že Angelina našla mezi míči tři bomby hnojůvky určitě nebyla náhoda.

Konečně trénink skončil. Promrzlé Nebelvírské družstvo se úprkem rozběhlo do šatny.

"Tak co, jaký byl trénink?" zajímal se Ron. "Co se stalo?" nemohl si Harry nevšimnout jeho širokého úsměvu.

"Když je teď Lee brankář, sháněla McGonagalová nového komentátora. No, a už ho našla." "Takže ty teď budeš…"

"Jo." "Tak to gratuluji." Harry poplácal přítele po zádech. Ron zrudl až po kořínky vlasů.

"Dík. Doufám, že to nepokazím. Víš, mám docela strach. Víš, jak by se Fred s Georgem tvářili, kdybych to zvoral?" Ronovi zrudly uši. Bylo zřejmé, že podle jeho názoru toho řekl až příliš mnoho. "A jak vlastně probíhal ten trénink??" Snažil se změnit téma.

Harry jen beznadějně mávl rukou. "Řekl bych, že Angelina Freda, George a Leeho fakt nezvládá. Na to, že za týden hrajeme první zápas proti Havraspáru, tak to moc slavné není."

Ron soustrastně pokýval hlavou. "Když už jsme u toho Havraspáru, to tam bude hrát i Cho Changová, že jo?"

Harry zalapal po dechu. Co o tom Ron ví? Vždyť všechny akce "Upoutej Cho Changovou" byly přísně utajené. Snažil se zachovat klid. "Proč zrovna Cho Changová?" zeptal se co možná nejlhostejněji.

Ron pokrčil rameny. "Neměl bys to vědět spíš ty? Já jen, že se po tobě ptala, když jsi byl na tréninku.

"Cho se ptala po mně??? A co říkala?"

"Jen se zeptala, kde jsi a tak jsem jí řekl, že na tréninku." "A co ona na to?" "Nic. Jen se tě prý chtěla na něco zeptat."

Harry se snažil bleskurychle srovnat v hlavě informace. Tak Cho se ho chtěla na něco zeptat… Naposledy se viděli u toho školního trestu a to se spolu bavili celkem dobře… ale spíš jen jako kamarádi, nic osobního. Co mu chtěla asi říct. Třeba že ho viděla v Prasinkách, že se jí moc líbí a že by se mohli někdy sejít… možná už dnes večer…

"Moc předbíháš, Harry Pottere," napomenul se v duchu přísně. "Třeba jen chtěla vědět, kolik je hodin…"

17.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
"To mu ale přece nemůže projít" vyrážela ze sebe Hermiona. "To by se mělo nahlásit Brumbálovi. Snad by konečně poznal, jaký Snape doopravdy je. Nechápu, proč mu pořád důvěřuje. Vždyť Snape je tak podlý a přece byl smrtijed. Takový idiot nás ještě neučil. Já..."

"Jen pokračujte, slečno Grangerová, ozval se mrazivý hlas. Opravdu si o mě myslíte, že jsem idiot?" Harry si všiml, jak Hermiona vedle něho zbledla. "Pane profesora, já jen, že..."

"Mlčte! Srážím Nebelvíru sto bodů a vám Grangerová uděluji školní trest. A teď už opravdu běžte." "A jsme zase na nule" povzdechl si Ron a pohlédl vyčítavě na Hermionu. "To jsi to musela říkat přímo před ním?"

"Copak ty jsi s ním souhlasil?" vyštěkla Hermiona a otočila se k Ronovi zády. Právě procházeli kolem přesýpacích hodin, které ukazovaly kolik má jaká kolej bodů a Harry si nemohl nevšimnout, že Nebelvír nemá ani jeden bod. "To se ti opravdu povedlo" otočil se na Hermionu.

"Ty děláš, jako bys věděl, že za náma Snape stál" obořila se na něj Hermiona. "Vypadá, že vám dvěma záleží víc na nějakým pitomým bodování, než na tom, že mohl Trevor dneska klidně umřít" otočila se a kráčela pryč.

Harry se na Rona nevěřícně podíval. "Nezdá se ti, že se Hermiona poslední dobou chová nějak divně? Před chvílí nadala Snapovi do idiotů a teď nám řekla, že nám až moc záleží na bodování."

"Máš pravdu, je nějaká jiná" potvrdil Ron nepřítomně. "Ale teď je důležitější, že máme ve škole měsíc za sebou a Nebelvír nemá ani jeden bod. Ještě před lektvarama jsme vedli..."

"Má to i pár výhod" zasmál se Harry, když uviděl Ronův překvapený obličej. "No, když vezmu v úvah to, že už asi deset minut máme dějiny čar a kouzel, tak je dobrý, že nám aspoň nestrhnou žádné body."

"Hmm, ohromě vtipné" zabručel Ron. "Tomu říkám výhoda, teď tak akorát dostaneme školní trest. Stejně je zajímavé, že nám zatím dějiny odpadaly. Ne, že bych proti tomu snad něco měl, jen je to prostě zajímavé."

Oba chlapci se rozběhli do učebny. "Jediné, co by nás ještě mohlo zachránit je, že Bins znovu umřel, nebo zapomněl, že máme hodinu."

Harry nevěděl, co má na tohle odpovědět a tak byl raději zticha. Zaklepali na dveře učebny.

"Vstupte" ozval se známý hlas. "Tohle přece není Bins" šeptl Ron celkem zbytečně.
Harry otevřel dveře. Za stolem seděl profesor Brumbál a přísně si je přeměřoval. "No výborně" pomyslel si Harry. "Ono snad nestačí, že máme průšvih u Snapa!" "Posaďte se" vyzval je Brumbál prostě. "Takže, jak jsem říkal, než nás tady pánové vyrušili, profesor Binks se rozhodl odejít na odpočinek a nám se bohužel nepodařilo najít žádnou náhradu. Dočasně vás tedy budu učit já. Pokud proti tomu nemáte žádné výhrady, dovolil bych si začít."

Harrymu se ulevilo. Začínal věřit, že je Brumbál nepotrestá. Zbytek hodiny proběhl v klidu. Jak se dalo čekat, Brumbál byl vynikající učitel a Harry měl pocit, že by si nakonec mohl dějiny čar a kouzel oblíbit.

Odpoledne nebelvírské družstvo trénovalo na nadcházející zápas proti Havraspáru. Harry docela litoval, že místo kapitána přenechal Angelině. On by měl přece dost rozumu a nenutil by spoluhráče, aby poletovali na koštěti jako blázni, když je venku hotová průtrž mračen.

"Musíte mě pochopit, s Havraspárem hrajeme už za necelých čtrnáct dní. Navíc vyměnili kapitána a tak neznáme jejich taktiku." "Copak Davies už nehraje?" snažil se Lee Jordan protáhnout přestávku.

Angelina zavrtěla hlavou. "Vždyť byl loni v sedmém ročníku. Teď je kapitánka Cho Changová, jestli ji znáte."

"Jo, myslím, že ji znám." zašklebil se Fred. "To je ta malá černovláska ze šešťáku, docela hezká, řekl bych. Nemám pravdu Harry? Nebo ji neznáš?" pochechtával se George.

Harry sebou trhnul. Opět přemýšlel nad tím, jakou udělal hloupost, když se dobrovolně vzdal funkce kapitána. Představa, že by si měl na začátku zápasu podat s Cho ruku ho příjemně vzrušovala.

"Co?" zahuhlal nepřítomně. George se rozesmál na plno.

"Nemyslíte si, že už to stačilo?" okřikla je Angelina. "Jestli nebudete do pěti vteřin na košťatech, tak si mě nepřejte. To platí i pro tebe, Jordane." Harry byl docela rád, že Angelina zasáhla- debata se začala stáčet nepříjemným směrem.Teď, když se vznášel dobrých padesát stop nad zemí, z něj spadli všechny starosti. Vrhl se střemhlav k zemi a jen o chloupek minul George, který úlekem málem spadl z koštěte. "To má za to,"usmál se Harry a začal pátrat po zlatonce.

Do společenské místnosti přišel unavený, ale spokojený. Trénink se opravdu vydařil. Zlatonku chytl během deseti minut třikrát za sebou a i ostatní byli ve vynikající formě.

Líně se přišoural k Ronovi a Hermioně, kteří o něčem zaníceně diskutovali. "Co se děje?" zajímal se.

"Pamatuješ, jak jsme se bavili o bystrozorech?" šeptala tajuplně Hermiona. Harry přikývl. "No, tak mě s Ronem napadlo, že určitě musí existovat nějaká knížka, kde jsou napsaná jména všech bystrozorů- ono jich zase tak moc není." "A ty chceš zjistit"došlo Harrymu

"Jo, přesně tak. Chceme zjistit, jestli na naší škole není nějaký jiný bystrozor kromě Brumbála" dodal Ron.

"To zní docela dobře" uznal Harry, "ale kde tu knížku chceš sehnat? Myslíš, že ji budou mít v knihovně?" "Za zkoušku nic nedáš" mínila Hermiona. "Měli bysme tam jít hned."

Kuriózní poznámky

6. února 2009 v 22:31 | Život sám |  Vtípky a legrácky
Určitě se vám nebo někomu z vašeho okolí stalo, že dostal poznámku. Většinou to moc veselé nebývá, ale jsou i takové, které nápadněukazují na výší IQ učitelů :) Tohle jsou jedny z nich.
1. Houpal se na židli a bez dovolení spadl.
2. Straší děvčata ptákem (sova pálená)
3. V hodině tělovciku bez dovolení vatáhla kozu a celá třída přes ni skákala.
4. Dívá se na mě skrz pravítko a směje se mi, že jsem zelená.
5. Běhá po třídě a zvrací židličky.
6. Smrká mi do výkladu.
7. Směje se mi za zády do očí.
8. Napadal spolužáky nožem, který potřeboval až na třetí hodinu.
9. Zařval: "Nálet na blby!" a pustil mi na nohu kovadlinu.
10. Svým zpěvem úmyslně ruší hodinu hudební výchovy.
11. Skryt za učebnici fyziky vydává nechutné zvuky.
12. Hodil houbou po učitelce čtvrté třídy, která pak po dopadu na zem udělala loužičku.
13. Strká ptáka do topení.(Poznámaka žákovi, který strčil do radiátoru mrtvého kosa)
14. Věodmosti vaší dcery se rozvají nule. Pro postup do dalšího ročníku je nutné, aby se alespoň zdvojnásobily
15. Běhá po zdi.

5.kapitola- Věřím ti!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
"Nech mě na pokoji," zachraptěla.
Odmítavě zavrtěl hlavou. "Přinesl jsem ti lektvar," prohlásil tiše.
"Děkuji, nechci," usadila ho. "To tě museli rodiče hodně dlouho přemlouvat, než jsi sem zašel, co? Od čeho máte domácí skřítky?"
"Nemůžeš mluvit tišeji?" okřikl ji. "Naši o ničem neví, když tě to zajímá. A jestli se to dozví…" pohrdlivě mávl rukou.
Prudce se posadila. "Cože? Tys mi jen tak donesl lektvar? Ty?"
"Měla bys ležet," napomenul ji s úsměvem.
Neposlouchala ho.
"Počkej, tohle se musí vysvětlit," vydechla.
"Co, je o snad jasné…"
"Já tady nic jasného nevidím. Nejdřív mě málem zabiješ…"
"Začala sis," protestoval.
"Chceš říct, že kdybych na tebe nezaútočila, tak bys mě nechal na pokoji?"
Přikývl.
"Tak tuhle pohádku si vykládej někomu jinýmu. Já vím dobře, jak to v té vaší rodině chodí…"
"Když myslíš…"
"Už jsem o vás, i o tobě, několikrát slyšela… Draco Malfoy, úspěšný mladý muž, následovník svého otce…"
"A ty tomu věříš?" zajímal se.
"A proč ne…"
"Protože mě už třeba trochu znáš…"
"Právě proto, že tě znám. Normální člověk by něco takového neudělal."
Zvedl se. "Asi máš pravdu," prohlásil nakonec. "A vypij si ten lektvar," zamumlal a odešel z pokoje.
Asi pět minut zírala nechápavě na dveře. Nepřítomně nahmatala lahvičku s rudou tekutinou.
Doufám, že to je otrávené…
Celý její obsah si vlila do úst. Tělem se jí rozběhl příjemný pocit. Posadila se. Udiveně se protáhla.
Tak mně asi přece jen chtěl pomoct… proč to ale dělal?
"Ne, to není možné. Je to Malfoy! Viky vzpamatuj se. MALFOY! Tady něco nehraje. Proč by ti chtěl pomáhat?"
Já nevím, třeba se v něm pohnulo svědomí…
"No to je pěkný nesmysl. Malfoy a svědomí… hahaha!"
Jedním pohybem ze sebe skopla přikrývku. Musí zjistit, co se tady děje. Jestli se stala obětí nějakého dalšího nepovedeného vtipu…
Tichými kroky se pohybovala po spoře osvícených chodbách. Musí ho najít. Musí se zeptat, co to mělo znamenat…
Procházela z jedné místnosti do druhé. V zádech cítila zvláštní mrazení. Byla si téměř jistá, že to nijak nesouvisí s předešlým soubojem.
Něco se děje, cítila to. Přidala do kroku.
Kde jen může být? Draco, pojď sem, musím se tě na něco zeptat…
V ruce pevně svírala hůlku. Dodávala jí jakýsi pocit bezpečí.
Náhle se prudce zastavila. Téměř nedýchala. Snažila se pochytit aspoň něco z toho, co se odehrávalo za nejbližšími dveřmi.
"Co si o sobě myslíš, Draco? Prohrála. Musí za to nést následky. Odkdy dává Malfoy svému nepříteli lektvary na uzdravení?"
"Říkám ti to naposled, otče. Já jí opravdu žádný lektvar nedal…"
"Lžeš! Viděl jsem tě, jak jsi šel za ní do pokoje!"
"Potřebovala pomoct. Ten souboj nebyl spravedlivý. Cvičil jsem to mnohem déle, než ona."
"Na tom přeci nesejde! Odkdy se ty zajímáš, co je spravedlivé a co není?"
"Já nevím. Pochop otče… vždyť mohla umřít…"
"Vzpamatuj se, Draco! Ona je beznadějný případ. Ve stopách pána určitě nepůjde! Zemře. Dřív nebo později ji pán zabije! Zabije ji a také každého, kdo jí nějak pomáhal…
A to bys chtěl, Draco? Chtěl by sis znepřátelit pána?"
"Tak to ale vážně není! Přinesl jsem jí jeden lektvar! Stejně ho asi nevypila… nevěří mi" dodal tiše.
"Zklamal jsi mě, Draco," konstatoval chladným hlasem Lucius. "Zradil jsi naši rodinu. A za zradu se pyká… Příště si jistě dobře rozmyslíš, na jakou stranu se postavíš…
Crucio!"
Po celém domě se rozléhal jeho křik, nadávky a prosby. Zabodávaly se jí do srdce hlouběji, než veškeré kletby.
Sesunula se k zemi. Po tváři jí stékaly slzy.
"Přinesl jsem jí jeden lektvar! Stejně ho asi nevypila… nevěří mi…" v uších jí stále zněla jeho slova.
Ne, to nevydrží, musí mu pomoct.
"Nevěří mi…"
Pevně stiskla hůlku. Chvěla se po celém těle. Zacpala si uši, ale nepomáhalo to.
"Nevěří mi…" jeho hlas jí stále zněl v hlavě.
Další dávka slz jí smáčela ošoupaný hábit.
"Stejně ho asi nevypila… nevěří mi… Nevěří mi … nevěří… Přinesl jsem jí lektvar… Nevěří mi…"
Odhodlaně si setřela slzy z tváře.
"Já ti věřím, Draco," šeptala přerývaně jako smyslů zbavená. "Věřím ti…"
Prudce otevřela dveře.
Lucius okamžitě přerušil kouzlo a schoval hůlku do kapsy.
"A vida, slečna Karkarovová. Už je ti lépe? Nezapomeň, že zítra zastupuješ našeho skřítka…"
Roztřásla se vztekem. Pozorovala, jak se Draco vyčerpaně sbírá ze země. Do očí jí znovu vhrkly slzy.
Co mám udělat? Mám prostě říct, že jsem ho viděla?
"Neblázni, Viky. Někdo, jako Malfoy nestojí o to, aby ho někdo viděl, jak mučí svého syna. Kdoví, co by ti udělal…"
Na tom přece sakra nezáleží! To ho mám nechat, aby pokračoval? Možná, že jsem zbabělá, hloupá, pokrytecká… ale tohle nepřipustím!
"Přeješ si ještě něco, Viktorie?"
"Já… já… já jsem se ztratila. To vaše sídlo je tak obrovské…"
Lucius se uspokojeně usmál. "To nic, to se stává, Viky. Tak počkej, Draco ti ukáže tvůj pokoj. Stejně jsem už s ním skončil…"
Jo! Zvládla jsem to!
"Tak pojď, Viktorie."
Vyšli na chodbu. Najednou nevěděla, co říct.
"Děkuji moc Draco, dál dojdu sama…"
"Cože?"
Mírně se usmála. "Něco jsem říct musela…" potom se odhodlaně nadechla a dodala "… aby tě pustil."
Zrudl. "Ty jsi to slyšela?" zeptal se smutným hlasem.
"Omlouvám se," sklopila oči.
"A proč jsi to udělala?" naléhal. "Vždyť mě nesnášíš!"
"A proč jsi mi donesl ten lektvar?" opáčila. "Vždyť mě taky nemáš moc v lásce," dodala s mírným úsměvem.
"A ještě něco, Draco, … věřím ti…" zašeptala a nejkratší cestou se rozběhla do svého pokoje.

21.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Do šatny Nebelvírského famfrpálového mužstva doběhl Harry naprosto udýchaný. Ne, že by snad zaspal- vstával už téměř před dvěma hodinami, jen se dnes necítil ve své kůži. Nejdříve si zapomněl v ložnici koště, pak zase famfrpálový hábit. Ruce se mu klepaly jako nikdy předtím a po čele stékaly tenké pramínky potu. A to za pět minut začíná první famfrpálový zápas sezóny- Nebelvír proti Havraspáru.

Opravdu se necítil dobře. Představa, že ze sebe bude muset za chvilku vydat vše, co je v jeho silách mu naháněla husí kůži.

Když se to tak vezme, celý minulý týden mu vůbec nebylo dobře. Ve škole se nemohl soustředit. Jediný důvod, proč nepřipravil Nebelvír o spoustu bodů byl ten, že v přesýpacích hodinách, které ukazují, jak si která kolej vede, nebyl stále ani jeden rudý kamínek. Místo toho tedy trávil každý večer v mrazivém sklepení s ještě mrazivějším profesorem. Do ložnice se dostával(pokud vůbec někdy) až tak kolem třetí hodiny ranní. Docela vážně se obával, jestli svýma opuchlýma očima vůbec uvidí zlatonku. Opravdu nechápal, co se to s ním děje. No, vlastně, aby byl upřímný, docela to chápal.

V duchu stále viděl její obraz. Její dlouhé černé vlasy, volně spadající až do pasu a blankytně modré oči. Úsměv, který vykouzlila na tváři, kdykoli se potkali.

Od té doby, co mu Ron vyřídil její vzkaz, na ni nepřestával myslet. Z přemýšlení ho vytrhl starostlivý hlas. "Harry, jsi v pohodě???" strachovala se Angelina. Harry jen silou vůle přikývl. Vůbec se necítil dobře, ale co by tím získal, kdyby řekl Angelině pravdu???

Kapitánku tím zřejmě moc nepřesvědčil, ale už se ho neptala.br>
"Tak, všichni mě poslouchejte! Tohle je náš první zápas po dvou letech. Jestli budete hrát jako vždycky, nevidím důvod, proč bychom neměli vyhrát. Jsme rozhodně lepší než oni, takže hlavně nebuďte nervózní a hrajte, jako vždycky." Harry si matně uvědomoval, že ho Angelina probodává pohledem, ale bylo mu to jedno. Vlastně mu bylo jedno všechno. Ze všeho nejradši by si lehl na tvrdou podlahu v šatně a usnul.

"Tak jdeme na to," ozval se jakoby z velké dálky Angelinin hlas. Všechny postavy v místnosti nasedly na koště. Harry je následoval. Ostrý vítr na hřišti ho trochu vrátil do přítomnosti. Pevněji stiskl svůj Kulový blesk. Věděl, že se musí soustředit.

Z protější šatny se přiřítilo sedm postav v modrých hábitech. Jedna z nich, drobná tmavovláska postoupila o krok dopředu a podala si ruku s Angelinou. Harry jasně cítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec.

Madame Hochová prudkým kopnutím otevřela truhlu s balóny a malá zlatonka s černými potlouky vylétla do vzduchu. Následoval ostrý hvizd na píšťalku a čtrnáct lidí vzlétlo do vzduchu.

"A je to tady!!! Začíná první famfrpálové utkání sezóny!!!" hulákal Ron do mikrofonu. "Dnes hraje Havraspár proti Nebelvíru!!! Camrálu se okamžitě chopil Nebelvír, který hraje mnohem lépe, než Havraspár- ale paní profesorko, vždyť je to pravda," protestoval a snažil se uskakovat před rozzuřenou McGonagalovou. Z modře zbarvené části tribuny se ozývaly nadávky adresované komentátorovi. Ron očividně znejistěl. "Takže, Johnsová nahrává Bellové, ta znovu Johnsové. Tohle byla perfektní klička a… a … a Johnsová dává první gól!!! Nebelvír vede deset nula!!!"

Tohle všechno Harry skoro nevnímal. Měl spoustu starostí sám se sebou. Srdce mu divoce bilo, ale ne vzrušením, nebo únavou, Harry měl strach. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Ani tehdy před pěti lety, když poprvé nasedl na koště, neměl závrať. Teď ano.

Co se to s ním jen děje? Ruce se mu klepaly tak, že se jen stěží udržel na koštěti. Křečovitě svíral násadu a ani se nesnažil hledat zlatonku. Jestli mu sama nevlítne do rukávu, tak nemá nejmenší šanci ji chytit. Teď bylo pozdě si vyčítat, že neposlechl Hermionu a nešel na ošetřovnu. Teď už je pozdě na všechno. Nebelvír prohraje. A to jen a jen kvůli němu.br>
"A je tu další gól!!! Nebelvír vede 100:40. naši chytači zatím moc práce neměli," no to se ti jen zdá, pomyslel si Harry, který už byl na pokraji svých sil, "zlatonka se tu ještě neobjevila."

Uplynula bezmála další hodina. Pro Harryho to bylo hotové utrpení. Cítil, jak ho pomalu zmáhá horečka. Jeho oči roztržitě těkaly sem a tam po celém hřišti v naději, že spatří zlatonku. Nebelvír už vyhrával 190:60. Harry jenom doufal, že se okřídlený malý míček ještě dlouho neobjeví. Alespoň do té doby, dokud Nebelvír nepovede o sto padesát bodů.

"A je tu další gól!" vřískal Ron s fanatickým leskem v očích. "Tak to tady už dlouho nebylo. Musíte uznat, že dnes jsou nebelvírští střelci opravdu nepřekonatelní."

A v tom ji Harry uviděl. Poletovala skoro u země. Její zlatá barva házela do okolí prasátka.

Začala mu pulzovat krev ve spáncích. S posledních sil pobídl kulový blesk k nejvyšší rychlosti. Zatočila se mu hlava.

Už byl od ní jen padesát metrů a vzdálenost se každým okamžikem krátila. Odkudsi se vynořila černovlasá postava v modrém hábitu. Teď letěli spolu, bok po boku, natlačeni na sebe. Harry natáhl ruku. Už ji viděl téměř před sebou. Hlava mu třeštila, jak ještě nikdy. Musí zpomalit, jinak se rozskočí bolestí.

Do očí se mu vehnaly slzy. Ještě pět metrů. Cho se dostala kousíček před něj. Harry se natáhl, jak mohl nejvíc a chňapl po zlatonce. Stiskl už ale jenom zaťatou pěst své soupeřky, ze které se marně snažil vyprostit malý zlatý okřídlený míček.

Zatočila se mu hlava a omdlel.

7.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Na titulní straně Harry viděl ozdobným písmem vytištěný titul: Můj deník a úplně dole v rožku podpis: James Potter .

Harrymu se vzrušením roztřásly ruce natolik, že jen stěží dokázal otočit stránku. Jeho pohled stanul na datumu 28.října 1978 .

Harry si vypočetl, že tehdy byl jeho otec stejně starý, jako je teď on sám. Rychle se rozhlédl, jestli někdo nejde a dal se do čtení.



Včera jsme měli zase malér s Filchem. Sirius ho omráčil a zamkl ho do skleníku číslo sedm. Škoda, že ho madame Prýtová našla- ta osrdice ho už skoro měla. To by mi nevadil ani ten trest, co jsme pak dostali...

Máme ted čm dál víc úkolů a učení- no prostě nechuťárna. Včera jsme vyhráli zápas nad mrzimorem- snad zase získáme famfrpálový pohár- to už by bylo po čtvrté za sebou....

Harry zběsile listoval dál. Našel si záznam psaný o rak později.


Dnes je pro mě významný den. Konečně, po tříletém snažení se mi to podařilo! Jsem zvěrommág! Sirius to zvládl už včera. Ani si mě kvůli tomu moc nedobíral- asi proto, že musí pomáhat Petrovi.(Někdy mám sto chutí ho nějak zaklet- červa zatracenýho. Nechápu, jak může být tak tupý). Za týden se náměsíčník zase promění a jestli se to do té doby Petr nenaučí, tak o něj přelomím koště!


Tohle sice bylo velmi zajímavé, ale on teď hledal něco jiného. Chtěl zjistit, proč vůbec Voldemort zabil jeho rodiče, vždyť o nich skoro nic nevěděl. Proto si nalistoval stánku označenou datumem 28.června 1988 , rok předtím, než se narodil.


Zítra budu nejšťastnější člověk na světě! Už zítra si vezmu Lilly!!! Dnes určitě neusnu. Jsem strašně šťasný.

Jen jedna věc mě trápí- Voldemort. Vím že půjde po nás, ale prostě se řádu nedokážu zbavit. Nějak to budeme muset ustát.

Harry na tohle překvapeně zíral. Možná se už té záhadě pomalu na kloub. Rychle listoval dál.

Harryho vyrušil klepavý zvuk. Někdo stoupal po schodech do jeho ložnice. Spěšně schoval deník a snažil se srovnat v hlavě vše, co se teď dozvěděl.

Mezitím se dveře otevřely. "Nazdar Harry. Sem strašně šťastnej, že tě konečně vidím!"

Harry se potěšeně usmál.

"Hagride!"

"No jasně, že sem to já. Nesu ti ty věci, poslal mě Brumbál. Vypadalo, že ti tví příbuzní ani nejsou nešťastný, žes vodjel, no čert se vyznej v mudlech. Tady máš všecky učebnice, aby ses moh vo prázdninách hezky učit," ušklíbl se obr. Harry mu úšklebek oplatil. Hagrid se ale zaškaredil.

"A taky ti ty kluku jeden zatracenej chcu říct, že estli provedeš eště něco takovýdleho, tak tě zavřu k Tesákovi do boudy. Jako bysme ti celý prázdniny nepsaly, co máš dělat."

Hagrid se tvářil opravdu rozzuřen, ale Harry mu to ani neměl za zlé.

"Vždyť už jsem Brumbálovi slíbil, že už nic takového neudělám," zamumlal. "No to si piš, že neuděláš," pokračoval Hagrid. Pak se ale usmál.

"No vidíš mě, Harry? Už ti tady kážu, jako bych byl ministr kouzel a ..." Vtom padl jeho pohled na Bladyho.

"No ten je nádhernej. Jaks k němu přišel, Harry?"

Harry zaváhal. Nemohl Siriuse prozradit- Hagrid patřil k lidem, kteří věřili, že je vinný. "No... dostal jsem ho ... od..."

"Ale dyť já už vím" plácl se Hagrid do čela. "Dyť mi Sirius říkal, že ti ho chce poslat!" Harry vykulil oči, až měl pocit, že mu vypadnou.

"Jak to víš?" vyklopil ze sebe. Hagrid se na něj podíval.

"A jo. Ty myslíš tam to, Harry? No, Brumbál, mi to přece vysvětlil. Já dycky věděl, že on by nebyl ničeho takovýho schopnej."

Harry si tím sice nebyl jistý, ale nic neříkal.

"Jo, už musím běžet, Harry. Mám teď spoustu práce s připravováním mých hodin. Tak se měj." Harry obra vyprovodil k otvoru pro podobiznu, dál to Hagrid nedovolil.

Už byla tma a tak si lehl do postele s nebesy. Chtěl si přetáhnout závěs, ale nebyl tam. Asi ho skříctci perou, pomyslel si a usnul.

Ráno vstával až kolem desáté. Byla to příjemná změna, u Dursleyových se nikdy neprobouzel později, než v pět. S chutí zbaštil míchaná vajíčka, který mu nějaký skřítek nechal na stolku a přemýšlel, co bude dělat teď.

Počítal, že by Ron s Hermionou mohli každou chvíli přijít a tak si zatím dělal úkoly. Správně předpokládal, že pak už na ně nebude mít čas.

Nejdřív začal dodělávat rozepsaný úkol do obrany proti černé magii. Zrovna, když dopsal poslední práci, pojednávání o přeměňování velkých zvířat na jiné, uslyšel kroky a smích na schodech.

Dveře se rozrazily. Na prahu stál vysoký zrzavý kluk, na jehož obličeji bylo neuvěřitelně mnoho pih.

"Rone!!!"

"Nazdar Harry!!"

Za Ronem se skrývala ještě jedna osůbka. Pod velikým kufrem, který vláčela se doslova prohýbala, u nohou jí předl zrzavý kocour. Střapaté vlasy jí jen vlály a do hněda opálený obličej vyhlížel starostlivě. Teď se už ale s hlasitým zavýsknutím rozběhla k Harrymu.

"Harry,tak ráda tě znovu vidím! Ale co tady vůbec děláš? Do dopisu jsi nám nic nenapsal. Docela jsme se báli, že to zase bude nějaká past."

Ron zpozorněl. Bylo vidět, že se chtěl zeptat na totéž.

Harry jim vyprávěl celý příběh. Začal tím, jak mu Dudley bral poštu a skončil Snapovým Brumbálovou velkorysou nabídkou. Nález deníku opět vynechal. "Páni, Harry, to jsi neměl dělat," špitla Hermiona.

"Jsi už asi desátý člověk, co mi to říká" odsekl Harry trocho rozzlobeně. Ron se zatím rozhlížel po místnosti.

"Je tady fakt spousta místa" uznal. Harry neodpověděl a tak chvíli mlčeli.

"Co tady dělá Fawkes, Harry?"podivila se Hermiona. "Copak jsi neposlouchala? To je přece Blady. Dostal jsem ho od Siriuse."

"Tak to je ten pták, co ti zachránil život?" zeptal se Ron s téměř posvátnou úctou.

Harry přikývl.

"Už bychom mohli začít něco dělat," poznamenal. "Můžeme prozkoumat celou školu." "Senzace!"zajásal Ron. Když ale viděl výraz Hermionina obličeje, okamžitě zmlkl. "Myslím, že bychom to neměli dělat" prohlásila.

Ron a Harry na ni užasle pohlédli. "Co tím myslíš?" vykoktal Ron zmateně.

"No myslím, že to není bezpečné. Nesmíte zapomenout, co jsme slíbili Brumbálovi. Nesmíme se ani na krok hnout ze školy, překážet učitelům při práci, ničit školní majetek, ubližovat paní Noriso...."

"Zadrž Hermiono!!!" zastavil Ron příval jejích slov. "Už jsme to slyšeli asi stokrát. Nic z toho přece porušovat nebudem. Chcem se jen projít po škole. A možná se podívat do několika tajných chodeb. Ale teď mám příšerný hlad. Ze všeho nejdřív bych si dal pořádný kus něčeho, co se dá jíst."

"Počítám, že už budeme mít ve společenské místnosti večeři" poznamenal Harry.

Hermiona už nic neříkala a tak v rychlosti seběhli dolů po schodech a dobrou půlhodinu nebylo slyšel nic jiného, než spokojené přežvykování jablečného závinu.

"Tak, teď bychom mohli, proboha, co je zas tohle?" vykřikl Ron polašeně.

Oheň v krbu se rozhořel zeleným plamenem. Chvíli se nic nestalo, až pak na zem vypadla lidská postava. Okamžitě se postavila a rozhlédla se kolem sebe. Když spatřila udivenou trojici, zklamaně kopla do nejbližšího křesla.

"Georgi, ani sem nemusíš chodit, jsou tady!" křikla do plamenů.

Test osobnosti

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  testy
Možná jste to už poznali, jestli ne, tak vám to řeknu:): snažím se zabývat se psychologií a věcmi s ní souvisejícími. Tenhle test jsem nevymyslela já, je ověřen různými psychologickými výzkumy. Já to jen poskládala tak trochu dohromady, přidala některé věci a vzniklo z toho tohle:
Zaškrkněte si všechny vlasnosti, které vás vystihují:
A- Náladový, úzkostlivý, střízlivý, pesimistický, reservovaný, nespolečenský tichý
B- Pasivní, pečlivý, rozvážný, mírumilovný, ovládá se, spolehlivý, klidný
C- Nedůtklivý, neklidný, agresivní, vznětlivý, měnící postuje, impulsivní, optimistický, aktivní
D- Společenský, přístupný, hovorný, živě reagující, nenucený, čilý, bezstarostný
Tak, teď si posčítejte jednotlivé odpovědi a podívejte se na skupinu, u které jste měli nejvíce zetrhlých vlastností. (je časté, že někdo má podobný počet odpovědí u dvou skupin. V tom případě i přečtěte obojí).
Prosím ale, abyste, ať vám vyjde cokoliv, brali tento test tak trochu s reservou. Každý člověk je svým způsobem originál a nejde jen tak zaškatulkovat do nějakých čtyřech skupinek. Jsou lidé, na které charakteristika následujících povah padne jako ulitá a na jiné sedí jen něco.
A- Melancholik
Melancholik je většinou tichý človíček, který o všem až příliš přemýšlí. Někdy se může okolí jevit jako přecitlivělý. Jeho skvělou vlastností je, že dokáže naslouchat lidem a pochopit jejich problémy a vcítit se do nich. Jejich okolí je považuje tak trochu za vrbu, které mohou svěřit svoje problémy a ví, že u nich budou v bezpečí.
Melancholici jsou nejlepší spisovatelé, poetici... prostě všichni umělci. Dále psychologové, ale nemůžou se nechat až příliš ovlivňovat svými pacienty. Naopak se většina z nich nehodí na vedoucí různých velkých podniků apod.
Jejich živel je Země. Hlavní tělní tekutina je černá žluč. Melancholici jsou introverní a psychycky labilní skupina.
Jeho motto: Litujte mě!
B- Flegmatik
Flegmatik se na první pohled může jevit jako zakřiknutá osůbka, která nemá svůj vlastní názor. Opak je ale pravdou. Flegmatik má svůj názor, ale většinou nepovažuje za důležité ho vyslovit. Jeho skvělou vlastností je, že za každou cenu zachová svůj klid. Nikdy nepanikaří, většina problémů jde prostě mimo něj.
Flegmatici se nejlépe uplatní při práci v kolektivu. Jeho povolání je třeba učitel, vedoucí čehokoliv apod. Vždy bude mít klidnou hlavu. Naopak flegmatici většinou nebývají např. dobří spisovatelé, protože se nedokáží vžít do děje.
Jejich živel je Voda. Voda je elementem hlubin. Je záhadná, může být klidná, ale také velmi divoká. Je osvěžující a symbolizuje rovnováhu.
Hlavní tělni tekutuna je hlen:). Flegmatici jsou introvertní a stabilní skupina.
Jejich motto: Dejte mi pokoj!
C- Cholerik
Cholerici jsou asi tou nejzvláštnější a nejnevypočítatelnější skupinou. Někdy se stane, že vybuchnou pro nic za nic, jindy jsou zase vzorem dobroty. Jejich skvělou vlastností je, že se dokážou zapálit pro každý podnik. Svým nadšením většinou sthnou i ostatní.
Cholerici mají mezi svým okolím značný respekt a jen málokdo se s nimi pustí do křížku. Díky tomu se dobře uplatní jako vedoucí. Pozor! Hrozí ale riziko, že se nechají pro nic za nic vytočit. Musí se proto aspoň trošku ovládat.
Jejich živel je oheň. Oheň je elementem změny. Vydává příjemné teplo, je zdrojem energie. Lidé tohoto živlu jsou velmi nevyzpytatelní.
Hlavní tělní tekutina je žluč. Cholerici jsou extrovertní a labilní skupina.
Jejich motto: Bojte se mě!
D- Sangvinik
Se sangvinikem se asi člověk nenudí. Tato osůbka kolem sebe šíří naprostou pozitivní energii jejich nefalšovaná radost ze života většinou spolehlivě nakazí i ostatní. Tito lidé jsou většinou oblíbení v kolektivu, mají mnoho přátel. Jejich slabou stránkou je, že jen těžko dokáží porozumět cizím problémům. Také různá tajemství si většinou nenechají pro sebe.
Jejich živel je Vzduch. Vzduch je elementem pohybu. Přestože ho nelze spatřit ani uchopit, je všude kolem nás. Je plný dynamiky. I mírný vánek se může vmžiku změnit ve řvoucí vichřici.
Hlavní tělní tekutina je krev. Sangvinici jsou extrovertní a stabilní skupina.
Jejich motto: Obdivujte mě!

8.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Bylo ale pozdě. Z krbu vypadla další, na vlas stejná postava.

"Sakra" vyjádřila se smutným hlasem.

"Co tady pro všechno na světě děláte?" zajímal se Ron.

"Přišli jsme na našeho malinkého Ronánka dávat pozor" odsekl Fred.

"Jsme tu na procházce" ozval se George. "Nazdar Harry".

"Když jsme se dozvěděli, že máš jet sem na prázdniny," začal George. "Počkat, ale jak jste to zjistili?" vypálil Ron.

"To jsme ti ještě neřekli, že ti čteme poštu?" opáčil smutně Fred. "Řekli jsme si, že by bylo nespravedlivé, kdyby ty sis jel někam užívat a my bysme tvrdli doma. A tak George navrhl, že se sem prostě dostaneme nepozorovaně letaxem, budeme spát v nějaké nepoužívané učebně a budeme dělat, co nás napadne." vysvětloval neochotně Fred.

"Jenže, teď o nás víte vy, za pár minut to zjistí i Brumbál a my si budeme moct rovnou zabalit" dokončil to Fred.

Přistoupili ke krbu, který znovu zezelenal. "Kolik vás ještě přijde?" zeptal se ironicky Ron.

"Zatracená Ginny" vybuchl Fred. "Vyčmuchala nás." Harry se na Freda překvapeně podíval.

"No, Ginny se přes prázdniny dost změnila," vysvětloval Ron. "Mamka tvrdí, že se chová spíš jako kluk, než děvčátko." George se rozesmál.

"No prostě ta holka se rozhodla jít v našich stopách, viď Frede." Jeho bratr přikývl.

Harry na ně ohromeně zíral. Znal Ginny spíše jako spíš zakřiknutou malou holku, zatímco ta osoba, která právě vypadla z krbu rozhodně malá a zakřiknutá nebyla a Harrymu teď byla mnohem sympatičtější.

Vlasy, pořád ohnivě rudé měla uličnicky sestříhané na krátko, obličej trochu umazaný od sazí a její zelené oči pobaveně svítili. Zašklebila se na Freda a Geore.

"Jsem tu jen na skok. Mám vám dát huláky od mamky," ušklíbla se.

"Tak je hoď sem," prohlásil rezignovaně Fred. "Už se mi po tom jejím jekotu strašně stýská. Stejně zjistila docela brzo, že jsme pryč." Ginny se provinile ušklíbla. "Já je už nemám. Hodila jsem je Percymu do krbu. Počítám, že by každou chvíli měly... A sakra"

V plamenech se objevil Percyho rozzuřený obličej. Harry poděšeně uskočil, ale měl co dělat, aby se nerozesmál.

Percy měl naprosto černou, ohořelou tvář a v ruce svíral dvě propálené a roztrhané červené obálky. Bylo zřejmé, že hulák už vybuchl.

"Virginnie!!!"vyjekl. "Co to má znamenat! Okamžitě to povím tvé matce!" "Virginnie?" pohlédl Harry tázavě na Rona.

Jeho přítel se zahihňal. "To je Ginnino celé jméno. Percy ho teď s oblibou používá. Ví, že to Ginny nesnáší."

Percyho hlava s hlasitým lupnutím zmizela.

"Jo a nazdar Harry" usmála se Ginny.

Harry odpověděl. "Co se vlastně doma stalo, Virginnie?" zapitvořil se George.

Ginny se na něj zaškaredila.

"Neříkej mi tak," vyjela na něj, až Fred uskočil. Pak ale už mírněji pokrčovala. "Když jste odjeli, mamka se strašně rozzuřila. Ječela něco v tom smyslu, že Brumbál pozval Rona a ne vás a že z toho bude hrozný malér.

Pak mě zavolala, ať vám donesu ty huláky, protože Errol se zotavuje po minulém letu, Ron má Pašíka tady, Eržika někde lítá a Percy ji Hermese nechtěl půjčit. Já jsem souhlasila. Aspoň jsem měla záminku, abych sem mohla taky." Ukázala na dva objemné kufry, které stály na podlaze.

"Tajně jsem si sbalila asi, tu zůstanu. A vám dvěma mám vyřídit, že máte jít okamžitě dom."

"A co ty?" zavrčel George. "Ty tu můžeš zůstat?"

"Já se radši ani neptala" pokrčila Ginny rameny. "Takhle aspoň nemám žádné výčitky svědomí, že jsem neposlechla mamku." "Ale vždyť tu nesmíte zůstat" ozvala se Hermiona zoufale.

Fred, George a Ginny se na ni tázavě podívali. "Když se nevrátíte, mamka si pro vás přijede a stejně si vás odveze. A před Brumbálem neutájíte nic." Pokračovala nesmlouvavě.

"Třeba bych mohla mamce říct, že jsem těžce nemocná a, že do mého pokoje nemá chodit" uvažovala Ginny.

Fred si významně zaklepal na čelo.

"Myslel jsem, že jsme tě toho naučili dost, Ginny," obořil se na sestřičku. "Na to ti mamka naskočí. Jak jde o nás,tak je příšerně nedůvěřivá."

George upřeně zíral do stropu.Harry přímo viděl, jak mu mozek pracuje. "Už to mám!" vykřikl nakonec.

Fred se na něj toužebně podíval. "Tak povídej" vyzval ho.

"Mohli bychom použít ten mnohotvářný sirup, co jsme udělali minulý týden." "Jsi prostě génius." Pochválil Fred své dvojče. "My jsme totiž vyrobily sirup a když jím něco pokapeme, to něco se promění v koho chceme. Mysleli jsme, že si před hodinou vždycky uděláme své dvojníky třeba z pantofle, a ti za nás budou pěkně chodit do školy. Tak ho Georgi vyndej." George si šáhl do kapsy u hábitu a vytáhl malou pozlacenou lahvičku.

"Tady to je" pronesl s posvátnou úctou.

Ginny mezitím odběhla pro tři pantofle.

"Je to vlastně něco jako mnoholičný lektvar, který účinkuje jak dlouho chcete a může se použít i na předměty." informoval Fred Harryho, Rona a Hermionu. "Výhodná koupě. Pět galeonů za dávku."

"A není to nezákonné?" strachovala se Hermiona.

Fred jen pohrdavě mávl rukou. "Tady to je!" ozvala se Ginny a hodila na bratra několik bot.

"No počkej" zarazil ji Fred. "Dvě přece postačí." Ginny se zamračila. "Zas mi chcete tvrdit, že jsem na něco takovýho moc malá, že?" vybuchla.

Fred si povzdechl. "Jak chceš, ale následky poneseš sama. A dáš nám těch pět galeonů."

"Skrblíci." Ušklíbla se Ginny opovržlivě.

Vhodila do mnohotvářného sirupu trochu svých vlasů a celý obsah vylila na jednu z odřených bot. Harry užasle sledoval, jak se pantofel mění na Ginninu věrnou kopii, která se na ni zašklebila a zmizela v krbu.

"Bude se chovat přesně, jak naše milá sestřička" oznámil George.

Kopie nemyslí, nedýchají, nejsou živé, nepociťují bolest ani jiné pocity. Prostě dělají jen to, co bychom v jejich situaci dělali my. Ani nemají naše schopnosti- chtěli jsme je s Fredem vycvičit, aby za nás chodili na famfrpálové tréninky, ale oni pořád padali z košťat. Prostě nic extra, ale musí nám to stačit.

Společně s Fredem učinili totéž, co Ginny.

Harry se usmál při pohledu na čtyři stejné lidi.

"Tak to bychom měli" protáhl se Fred, když obě kopie skočily do plamenů. "Co budeme dělat teď?" zeptala se Ginny.

Hermiona se pořád tvářila nejistě.

"No nevím, jestli je to dobrý nápad" prohlásila.

"Určitě je" řekli Fred, George a Ginny zároveň. "Co budeme teda dělat?" zajímala se znovu Ginny.

"No, já s Georgem jsme osobně chtěli prozkoumávat školu a tak podobně. Filch loni našel další tajnou chodbu, takže už zbývají jen dvě o kterých neví. Jestli chcete jít s námi, budeme vás muset asi nějak strpět.

"Můžu se tě laskavě zeptat, co tím myslíš?" vyjela na něj Ginny.

Harry cítil, že se schyluje k hádce. Ještě pořád nevstřebal ten šok, když se tu Ronovi sourozenci objevili, ale cítil, že musí zasáhnou.

"Tak se přece nehádejte!" vykřikl hlasitěji, než měl v úmyslu. Ginny okamžitě ztichla.

"Myslím, že ze všeho nejdřív bychom měli zjistit, kde budete spát. Jen tak pro jistotu."

"A jestli budete tak ječet, tak nás určitě někdo uslyší." dodala Hermiona. Padlo docela dost návrhů, kde by mohli přečkat noc. Protože Ginny vysloveně odmítala spát v Zapovězeném lese, bylo docela těžké na něco přijít.

"Nechcete třeba spát normálně v ložnici?" navrhla Hermiona. Brumbál bude sotva prohledávat postele, jestli tam náhodou nikdo není." Fred se na ni ohromeně podíval.

"Samozřejmě máš naprostou pravdu" řekl. Neznělo to ale ironicky jako vždy. V jeho hlase zněla jakási úcta. Hermiona zrudla.

"Výborně, dohodnuto" prohlásila Ginny, která si očividně oddychla. "Ale teď už bysme mohli začít něco dělat, nemyslíte?" "Můžeme dělat naprosto cokoliv a to je to nejlepší" usmál se Fred.

"Půjdem do společenské místnosti Zmijozelu" navrhl George. "Můžeme jim tam udělat pekelný nepořádek a ..."

"To ne!" nesouhlasila Hermiona "Vždyť by to pak stejně museli uklízet domácí skřít..." "No dobře. Já zapomněl, že jsi do nich blázen. Ale můžeme se tam jít jenom podívat. My s Fredem jsme tam ještě nebyli."

10.kapitola- Najtěžší rozhodnutí

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
"Jak to myslíš, otče?" vypálil rozhořčeně Draco.
Lucius se povýšeně usmál. "Je to snad jasné, nemyslíš?"
"Ale to přece nejde!" vybuchl. "To znamená, že buď zemřu já, nebo Viky?"
"Slabší z vás…"
"To není možné! Jsem oba stejně silní. A ty si myslíš, že by byl Pán rád, kdybys ho zbavil nadějného nástupce?" pronesl ostrým hlasem.
Viky si všimla, že při slově Pán se mimoděk otřásl.
"Draco, nehádej se, snaž se abys vyhrál, nic jiného ti nemůžu poradit…"
"O to přece nejde. Existuje jen jeden vítěz. Co bude s tím druhým?"
"Vyjádřil jsem se snad dostatečně srozumitelně, Draco," prohlásil Lucius upjatě. "Ovšem, tady nezáleží jen na tobě. Slečna Karkarovová má také právo se k celé věci vyjádřit…"
Polekaně sebou trhla. Luciusova slova sotva vnímala. V uších jí stále zněla ta strašlivá věta: "Kdo prohraje, nezaslouží si žít…"
Upřeně se na Luciuse podívala. "Mohla bych se s Draca na něco zeptat?" zajímala se prosebným tónem. "O samotě?"
Lucius se chvíli rozmýšlel. "Ostatně, nevidím důvod, proč ne," zamumlal nakonec. "Budeme čekat přede dveřmi, takže jakákoliv naděje na útěk je nemožná."
Jakmile odešli, mohla dát konečně volný průchod svým pocitům.
Přiběhla k Dracovi. V obličeji nepřirozeně bledá, rty pevně sevřené. Třásla se po celém těle. Na tváři se jí mísil pot se slzami.
"Draco, já…" nedokázala nic říct. Hrdlo měla pevně stažená, nevydala ze sebe ani hlásku.
Pevně ji objal. "Neboj se, všechno dobře dopadne," mluvil uklidňujícím hlasem. "Nějak to už vymyslíme…"
Znovu jí z očí vytryskl proud slz.
"Možná to tak bude lepší," pokusila se o úsměv. "Já se opravdu nemůžu stát smrtijedkou…"
Tázavě na ni pohlédl. "To si myslíš, že bych tě jen tak nechal aby tě…" nedokázal dopovědět větu. Selhal mu hlas.
"Slyšel jsi Luciuse," podotkla smutně. "Vítěz bude jen jeden…"
"To přece nejde," vybuchl znovu.
Vyčítavě na něj pohlédla. "Sám jsi mi přece říkal, že my nic neovlivníme.
Já jsem s tebou stejně nechtěla mluvit, abych nadávala na Luciuse. Já… chtěla jsem, abys věděl… já tě mám ráda," zašeptala a zrudla až po kořínky vlasů.
Měkce na ni pohlédl. Nemluvil. Upřeně se koukal do jejích tmavých očí.
Až za chvíli se zmohl na slovo. "Nemluv tak, jako by měl být konec," konejšil ji. "Pamatuješ, co jsi mi říkala s tou válkou?"
Se slzami v očích přikývla. "Není to pravda," zamumlala. "Nemůže být. Vůbec nezáleží na to, co chceš…"
"To neříkej," napomenul ji znovu. "Příští zápas prohraju…" zašeptal.
Znovu ji vhrkly slzy do očí. "Nemůžeš mě nechat vyhrát," zaječela. "Nemůžeš, to nepřipustím!"
Přistoupil k ní. Znovu se jí zadíval do očích.
"Nezapomeň na mě," zašeptal a lehce přiložil svoje rty na ty její.
Nemluvila. Jen se třásla po celém těle. Chtěla křičet. Chtěla mu říct, ať to nedělá, ale nevydala ze sebe ani hlásku.
"Měli bychom je už zavolat," promluvil nakonec Draco. "Otec nerad čeká…"
Mlčky přikývla. Vůbec netušila, co se s ní děje. Nezajímalo jí to. Jen tak stála a koukala se na něj.
Náhle se dveře otevřely. Do místnosti znovu vkráčela skupina smrtijedů s Luciusem Malfoyem v čele.
"To by snad už stačilo," pronesl Lucius chladně. "Doufám, že jste se připravili. Stoupněte si proti sobě na žíněnku a vytáhněte hůlky…

9.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Zastavili u vchodu do sklepení.

"Myslím, že to bylo někde tady" vzpomínal Harry.

Nakonec přece jen našli otvor pro portrét. "Je tady ale pořádná zima" jektala zuby Hermiona.

Vevnitř ale bylo příjemně teplo. Celá místnost byla zaplněna pohodlnými zelenými křesly.

"Tady by se krásně rozvalovalo" zavýskla Ginny a skočila na jednu pohovku. "To se s těmi tvrdými nebelvírskými křesly nedá srovnat."

V tom se zarazila a vrhla se na zem. V křesle u krbu seděl Snape a četl si nějakou obrázkovou knížku.

Teď zvedl oči a rozhlížel se po místnosti. "POTTERE!" zařval.

"Co si to dovolujte? Vám nestačí, že si vás tu profesor Brumbál nechal? Co sem lezete, vy namyšlené hovado?!"

Harry se rychle vytratil ven za ostatními. "Moc se omlouvám" špitla Ginny.

"To nic," pokusil se Harry o úsměv."Ale asi letos propadnu z lektvarů." "Tak tohle moc nevyšlo." Konstatoval Fred. "Ginny, ty trdlo, tos nám to teda zavařila. Ještě štěstí, že nás neviděl."

"Nevím, jestli byste tady měli ještě být" zatvářila se Hermiona nejistě. Harry s ní docela souhlasil. Ne že by mu vadil ten malér ze Snapem- za ty čtyři roky, co ho znal, jich měl tolik, že si docela zvykl. Mrzelo ho ale, že dělá něco proti Brumbálové vůli.

Fred s Georgem a Ginny se však zaškaredili.

"To je od vás pěkně nechutný" vybuchla Ginny. "Když Fred s Georgem slíbí, že už se budou chovat trochu normálně, není důvod, aby..." "Myslím, že to není dobrý nápad" tvrdila Hermiona.

Harry cítil, že nastala pravá chvíle uvést věci zase do pořádku.

"Můžete být na chvíli zticha?!" zakřičel znovu hlasitěji, než měl v úmyslu.

Účinek byl ale překvapující: Hermiona a Ginny okamžitě zmlkly, Fred, George a Ron se na něj překvapeně podívali.

Harry však pokračoval.

"Nikdo vás nemá právo nutit, abyste odešli. Můžeme se ale všichni chovat trošku tišeji, já s Ronem a Hermionou jsme Brumbálovi dali slib- teď ho pořádně porušujeme. Neznamená to, že bychom se měli choval naprosto vzorně" dodal, když postřehl Fredův znechucený obličej, "ale už vás málem viděl Snape. Je to všem jasný? ... Ginny?"

Všichni nakonec odevzdaně kývli a Harry si oddychl.

Byly už docela unavení, přesto všichni hráli až do půl třetí ráno kouzelnickou ruletu (hra, kterou vynalezli Fred a George a pří které je hlavním cílem hry obarvit vlasy a všechny končetiny těla svým protihráčům.)

Nakonec zvítězil Harry a obdržel celý bank- deset galeonů a patnáct svrčků. Ráno vstávali až kolem poledne a Harry s jistotou věděl, že toto jsou ty nejlepší prázdniny v jeho životě.

V rychlosti zhltli snídani, které bylo tolik, že stačila pro všechny. "Mohli bysme se podívat do Zapovězeného lesa" navrhl Fred.

"Ne, já bych radši něco provedla Filchovi" zasáhla rychle Ginny. George se ušklíbl.

"Nechcete jít raději do knihovny?" zeptala se Hermiona. "Mě se z té holky asi něco stane" povzdychl si Fred.

"Tady asi někomu hrabe" přidal se George. Hermiona se však nepřestala usmívat.

"A mohli bychom si pořádně prohlédnout oddělení s omezeným přístupem. Četla jsem v Dějinách Bradavické školy, že knihovníci se do školy vrací až 1.září, takže tam asi nikdo nebude..."

Fred uznale hvízdl.

"Skvělý nápad, Hermiono." Vydechl ohromeně. Protože všichni souhlasili, za chvíli se octli v knihovně.

Když vcházeli do oddělení z omezeným přístupem, měl Harry mrazivý pocit. Tyto knihy jsou plné černé magie. Kdyby chtěl, mohl by se po jejich pečlivém prostudování stát nebezpečným černokněžníkem.

Všichni ostatní se mezitím prohrabovali v policích.

Většina knih byla zaprášená, potáhlá pavučinami, některé pokrývala tenká vrstvička plísně. Harry se odtřásl odporem.

Některé svazky se dokonce zdáli pokapané krví, na jiných byly přilepeny ohavné slizké útvary, které Harrymu nebezpečně připomínaly rozložené lidské orgány. Raději se odvrátil - měl pocit, že v nejbližším okamžiku začne zvracet.

Ostatní na tom byli podobně. Ginny se třásla po celém těle, Ron byl v obličeji mírně zelený. Fred s Georgem se snažili tvářit jako ,že se ohromně baví, bylo ale zřejmé, že jim taky není nejlépe. Hermiona se tvářila neutrálně, Harry si ale troufl vsadit svůj kulový blesk za to, že lituje, že něco takového, jako je výprava do oddělení s omezeným přístupem, vůbec navrhla.

"Nechcete jít pryč?" pípla Ginny.

Harry chtěl přikývnout, přerušil ho ale Ronův tlumený výkřik. Všichni se k němu rozběhli. Ron stál u jednoho regálu knih a tvářil se vyplašeně a vzrušeně zároveň.

Harry si přečetl několik titulů: "Pán temnot se vrací", "Sto způsobů, jak zabít mudlu", "Vše o černé magii", "Pomsta je sladká"... To vše nenapsal nikdo jiný, než sám Voldemort.

Kvůli tomuhle je ale Ron nevolal. Zkusil si vytáhnout pár knih a za nimi, na místě, kde by měla být stěna police, byli malé černé dveře bez kliky.

Sice celé zaprášené a potažené pavučinami, ale Harryho z nevysvětlitelného důvodu neuvěřitelně přitahovali. Měl pocit, že to, co se za nimi skrývá, je pro něj velmi důležité. Že se ho to nějak týká. Nedokázal si ten pocit vysvětlit. Pořád jen tupě hleděl na dveře.

"Páni", vydechl. "Nepůjdeme se tam..."

"To ne, Harry" vykřikli Ron, Hermiona a překvapivě i Fred s Georgem a Ginny.

"Harry" začla smířlivě Hermiona, "dveře uprostřed oddělení s o omezeným přístupem, zvlášť za knihami, které napsal.. no, ty víš kdo, nejsou vůbec, podle mého názoru bezpečné. Dala bych krk za to, že vedou přímo ... no, k ty víš komu."

"Jmenuje se Voldemort" začal Harry, ale George ho přerušil.

"Chápej, jen ti, kteří by si chtěli přečíst jeho knihy, to znamená Smrtijedi, se k němu mohou dostat. Docela chytře vymyšlený, nezdá se ti?"

Harrymu se to rozhodně nezdálo chytře vymyšlené.

"Proč ale madame Pincetová o tom nikomu neřekla? Není taky smrtijedka?..."

Hermiona ho netrpělivě přerušila.

"Copak jste nikdo nečetl Dějiny Bradavické škol..."

"Ne." Odpověděli svorně Harry a všichni Weasleyovi.

Hermiona ze sebe vydala zvláštní zvuk, který tak trochu připomínal jelena v říji a pokračovala.

"Madame Pincetová určitě o těchto dveřích nemá ani potuchy. Všichni, kdo nejsou přívrženci ty víš koho se tohoto oddělení bojí. Mademe Pincetová sem za svůj život asi ještě nevkročila. Knihy oprašuje a srovnává pomocí kouzel. Některé z těchto knih jsou totiž opravdu nebezpečné...."

"Dobře, ale co s.... s tím budeme dělat" zeptala se Ginny netrpělivě. "Neměli bysme to říct Brumbálovi?"

"Nevím, jestli bysme to měli někomu nahlásit" ozval se Harry.

"Uvědom si, že vy tři, ukázal na dvojčata a na Ginny, byste tu vůbec neměli být a ani my do oddělení s omezeným přístupem nesmíme."

Ostatní po chvilce váhání souhlasili.

Zaskládali dvířka opět knihami a odešli.

O záhadném objevu se ale mluvilo až do večera.

10 způsobů, jak naštvat Snapa

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Vtípky a legrácky
Jestli někde Snapa potkáte, tak tyhle způsoby určitě vyzkoušejte. No... a jestli to přežijete, tak mi určitě napište, jestli to fungovalo:)
1. Rozdělejte si v hodině lektvarů do kotlíku mydlinky a začněte si tam prát špinavé ponožky.
2. Napište mu milostný dopis, který končí slovy Tvoje tajná ctitelka (nebo ještě líp- tvůj tajný ctitel:))
3. Při odcodu ze třídy stepujte.
4. Když vám bude ukazovat, jak se ukázkově porcují červy, nadejte mu, že je otvorný vrah zvířat.
5. Když se k vám nakloní, vyhrňte mu rukáv, ukažte na jeho znamení zla a vynadejte mu, že je zlý chlapeček, že si kreslí po ruce.
6. Celou hodinu na něj zamilovaně koukejte.
7. Zeptejte se ho, jestli se dívá na VyVolené nebo na Big Brothera.
8. Uprostřed hodiny jezte tatranku opavia a drobte si do kotlíku.
9. Zeptejte se jaký používá šampón na vlasy, že byste taky chtěla takový.
10. Před celou třídou mu říkejte Sevie.

Horoskopy- úvod

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Nazdárek všichni lidičkové!
Tohle, co jsem vytvořila je takovej menší úletek, ale snad to pochopíte:) Tak jsem brouzdala po internetu a objevila spoustu nejrůznějších horoskopů z nejrůznějších zemí... Tak jsem se je rozhodla spojit, takže ke každému datu je jich hned několik.
Nezajímaly mě takové ty na určitý týden, které se vyskytují v každém druhém časopise a které se stejně nikdy nesplní. Spíš jsem se zaměila ve svém pátrání na horoskopy starých záhadných národů a kultur.
Jednotlivá data sem budu dávat postupněš, takže vy, co jste se narodili až někdy na konci roku, mějte prosím strpení.
To je asi na úvod vše :)

Citáty a rčení :)

6. února 2009 v 22:31 Vtípky a legrácky
* Kdo jinému jámu kopá, je u něho na brigádě.
* Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až dá někdo na pivo.
* Kdo se směje naposled, ten má dlouhý vedení.
* S poctivostí nejdřív pojdeš.
* Neodkládej na zítřek, co můžeš odložit na pozítří.
* Život je pes a pes je nejlepší přítel člověka.
* Tak dlouho říkal hop, až mu přeskočilo.
* Lež má krátké nohy a pravda ještě kratší.
* Láska i nemoci přenáší.
* Optimismus je způsoben nedostatkem informací.
* Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra.
* Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s příjmem.
* Lepší tchýni v hrsti, než-li oheň na střeše.
* Kdo jinému jámu kopá - je hrobař.
* Ty po mne kamenem, já po tobě cihlou.
* Malá dávka alkoholu neškodí v jakémkoliv množství.
* Alkohol je nepřítel lidstva. Nepřátel se nelekejme a na množství
nehleďme.
* Každá práce se udělá sama, jen se jí musí na to nechat dostatek času.
* Ranní ptáče dál doskáče, víc sežere a dřív chcípne.
* Problém, který se do třiceti dnů vyřeší sám, si nezasluhuje pozornost.
1. Tělo ponořené do vany způsobí, že začne zvonit telefon.
2. Co se dá rozbít, to se rozbije, co se nedá rozbít, to se rozbije taky.
3. Murphyho optimistický zákon: Usmívej se! Zítra bude hůř ... a pozítří
možná už ani nebude.
4. Zákon Murphyho dědečka: Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí
řídit auto.
5. Nikdy se nepři s blbcem. Někdo by si nemusel všimnout, že je mezi vámi
rozdíl.
6. Je lepší být krásná než chytrá, protože průměrný muž lépe vidí, než
myslí.
7. Dokud nepotřebujete odbočit vlevo, je silnice téměř prázdná.
8. Murphyho zákon o nocování v přírodě: Zvířata jednají pudově, což
znamená, že po vás pudou .....
9. Silniční zákon: Vedlejší jízdní pruh jede vždy rychleji.
10. Zákon vyplývající ze života: život je řada průserů po sobě
nepravidelně jdoucích.
11. Na životě miluju zejména tu rozmanitost...
Každý den mě naštve někdo jiný ....
12. Povídá žena muži: "Nebýt tebe, tak bychom byli ideální pár!"
13. Kdysi jsem býval velmi namyšlený, ale teď už jsem úplně bez chyby!
Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se najde blbec, který neví, že to
nejde a UDĚLÁ TO !!!

Poslední foto mé kočky

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Vtípky a legrácky
A jedna malá novinka pro pobavení...

Dědictví 46.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Harry jen němě zalapal po dechu. Čekal snad každou odpověď, ale tohle ne. Přesto se nevzdával.
"Opravdu, vážně, nevíš, co to může znamenat?"
Sirius se na něj nechápavě podíval. "O co ti jde?" zajímal se.
Harry zrozpačitěl. "Včera v jasnovidectví jsem měl takovou vidinu…"
"Jakou?"
"V křišťálové kouli. Viděl jsem tebe, rodový lektvar… prostě všechno, co se dnes stalo. Potom jsi mě řekl, že existuje nějaký strážce, a že jsi mi asi něco zamlčel. A pak mě Ron přerušil."
Sirius se lehce usmál. "Koukám, že se dozvíš všechno," pronesl tiše.
Harrymu se v těle vznítila jiskřička naděje.
"A ty tedy víš, co to znamená?"
"Nevím to jistě."
"Tak aspoň něco tušíš…"
"Tak se, Harry, posaď. Myslím, že jsem ti neřekl všechno…
Strážce je s dědictvím spjat pevným poutem. Když žije strážce, existuje i dědictví. Když zemře, zanikne…
Ale, abych ti to řekl od začátku; pamatuješ si na prázdniny?"
Harry horlivě zakýval hlavou.
Jak by na ně mohl zapomenout. Na dopisy pro Dudleyho, na výpravu do Godrikova dolu…
"A pamatuješ si, co jsem ti dal k narozeninám?"
Harry znovu přikývl. Přesně si vzpomínal na ten okamžik, kdy mu do pokoje vtrhl fénix…
"Musím se ti k něčemu přiznat. Ten dárek, jak mu říkáš Blady, nebyl ode mě… ale od tvých rodičů."
"Cože?"
"Jistě víš, že fénixové žijí strašně dlouho. Dokonce jsem slyšel, že nikdy neumírají přirozenou smrtí. Blady, nebo spíš Tunka- tak se doopravdy jmenuje, je starý už alespoň tisíc let. Přesněji řečeno, je tak starý, jako dědictví."
Harry zalapal po dechu. "Blady? On je strážce dědictví? Já jsem si strážce spíš představoval jako nějakého mudlovského bodyguarda. Ale… fénix? …"
"Nepřerušuj mě, dostanu se ke všemu.
Takže… kdysi dávno tví prapraprapředkové objevili něco jako zdroj obrovské moci. Také ho pořádně využívali. Rodina Potterových byla velmi stará, bohatá a vážená.
Začarovali tu moc tak, aby byla dostupná i pro další generace. Kdo chtěl tedy dědictví získat, musel, stejně jako ty před chvílí, dokázat rodovým lektvarem, že patří do rodiny.
Tato pojistka ale tvým předkům nestačila. Podle starého složitého kouzla vyčarovali strážce dědictví. Tento název je ale docela nepřesný. Strážce nemá chránit jen dědictví, ale především právoplatného dědice."
Harry poslouchal jako u vytržení, stejně z ale toho, co slyšel nebyl příliš moudrý.
"Když se James dozvěděl, že chce Voldemort napadnout Godrikův důl, všechno mi prozradil a dal ke mně Tunku do úschovy. Měl jsi ji dostat přesně k patnáctým narozeninám."
"Takže Blady není živý tvor? Je to prostě jen jakási pojistka?" vybuchl Harry. "Siriusi, to přece nejde! Vždyť mi zachránil život. To bude nějaký omyl.
Myslel jsem prostě, že je to MŮJ fénix. A ne nějaká nemožná Tunka, nebo jak se to jmenovalo, která se předává z generace na generaci, jako… jako nějaká věc."
"Harry, pochop to. Blady je normální fénix. Akorát má za úkol chránit tě. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že ti to nebude vadit. Uvědom si, že ten fénix patřil tvým rodičům."
"Takže všechny ty šaškárny s rodovým lektvarem byly zbytečné? Když klíčem od všeho je ten… ten pták?" křičel Harry.
"Copak jsi mě neposlouchal? Nebyli zbytečné. Musel ses prokázat, že nejsi nějaký podvodník. Tím, žes namíchal ten lektvar a nalil na pergamen, se kdekoliv na světě otevřely tajné dveře vedoucí až k dědictví. Nikdo neví, kde jsou. Jenom Blady."
"Takže Blady je vlastně takový průvodce, který zavede vždycky každého člena rodiny tam, kam potřebuje. Prostě jen koná svoji povinnost. Myslel jsem, že mě zachránil proto, že chtěl. Myslel jsem, že mě má rád. Asi jsem prostě naivka."
"Přestaň si hrát na uraženého a chvilku mě poslouchej!
Fénixové jsou strašně hrdí ptáci. Ti neudělají nic bez vlastní vůle. Prostě je nejde k ničemu donutit. Kdyby k tobě nic necítil, tak by tě nechal napospas Červovi. Tak mu prosím tě přestaň křivdit."
"Dobře, omlouvám se."
"Takhle ne."
"To si mám kleknout na kolena? Prostě dneska nemám náladu. Nejdřív se pohádám s Ronem, potom s Hermionou, teď s tebou, ještě je v pořadí Hagrid, Lupin a Brumbál a pak už můžu rovnou skočit pod vlak."
"Dobře, necháme toho. Měl by sis ale uvědomit, že teď jsou tajné dveře otevřeny, a to pouze na dvacet čtyři hodin. Dvakrát lektvar ten stejný člověk vařit nemůže, takže tohle je poslední šance."
"A jak poznám, kde ten vchod je?"
"Běž za tím, kterým teď tolik opovrhuješ."
"Ne, za Bla… Tunkou nepůjdu. Vždyť byl celou dobu prostě falešný. Dělal jenom svoji povinnost. A já ho měla za přítele."
"A co měl sakra podle tebe dělat? Napsat ti dopis? Říct ti to? Řekl bych, že chyba tady není v Bladym, ale především v tobě."
"Dobře, já za ním půjdu, jestli tě to potěší. Je to vlastně jenom pták. Ale jako přítele ho už nikdy brát nebudu. Ale mu to ani nebude vadit. Za pár let bude mít dalšího dědice. Tedy, jenom jestli budu mít někdy nějaké děti. A to nebudu."
"Klidně se s ním nebav, pokud ti to udělá dobře!" vybuchl Sirius.
"Hlavně, ať už to celé máme z krku. Nevím, jestli sis to neuvědomil, ale teď dědictví není opravdu skoro ničím chráněné. Jediné, co po tobě chci je, abys k němu došel a buď si ho vzal, nebo zničil- to už je na tobě. Hlavně rychle."
"Jak je libo. A až to skončím, vezmi si fénixe zase k sobě. Určitě se mu tam líbilo víc než u mě…"
"Už zase začínáš?"
"Ne, jsem naprosto v pořádku. A teď mě omluv, jdu pro to proklatý dědictví."
-------------
Jako velká voda vtrhl do ložnice. Popadl neviditelný plášť a otočil se ke kleci s Bladym.
"Za už chvíli budeš mít ode mě pokoj," poznamenal, i když pochyboval, že mu fénix rozumí.
"Jenom mi teď musíš ukázat, kde je schovaný to dědictví, a pak už spolu definitivně skoncujeme. Ani mi nemusíš psát…"
"Harry, co tady provádíš?" ozval se vyplašený hlas z Ronovi postele. "Proč mluvíš s fénixem? A jsi na mě pořád naštvaný?"
Harry lehce zavrtěl hlavou. "Už vůbec ne," usmál se. "Aspoň ty to se mnou myslíš upřímně."
Ron se spokojeně ušklíbl, hned si ale významně zaklepal na čelo.
"A můžu se tě zeptat, co to tady plácáš? Kde jsi byl celé dopoledne? Hledali jsme tě."
Harry mu v rychlosti všechno vysvětlil. Ron na něj celou dobu nevěřícně zíral.
"Tak to je něco," poznamenal po chvilce. "Počkej, musíme najít Hermionu, hledá tě po celých Bradavicích."
"Já nemůžu čekat, copak jsi mě neposlouchal, mám na to jenom jeden den. Můžu jí to říct později."
"To nebude třeba," usmál se Ron. "Už je tady."
Harry si jen netrpělivě povzdechl v rychlosti zopakoval Hermioně totéž, co řekl před chvílí Ronovi. Stejně jako on, i ona teď na Harryho nevěřícně koukala.
"To se mi snad zdá," zamumlala po chvilce. "Teď nemám na mysli to dědictví, ani strážce, Harry. Prostě nechápu tvoje chování. Co si o sobě myslíš?"
"Hele, tohle sis mohla odpustit. Už mi nadával i Siri…"
"Nech mě domluvit," vyštěkla. "Zeptám se tě tedy ještě jednou, co proti Bladymu vlastně máš?"
"Dohromady nic. Jenom jsem měl pocit, že je to jeden z mála tvorů, který mě má rád. Nevadilo mi, že to je jenom fénix…"
"No, a proč jsi teď tak změnil názor?"
"Hermiono pochop to. Já proti němu nic nemám, jenom ho už prostě neberu jako svého přítele. On prostě jenom koná svoji povinnost a já koneckonců taky."
Hermiona zalapala po dechu. "Někdy mám opravdu sto chutí ti vrazit pár facek, aby ses probral," procedila mezi zuby.
"Co ti vadí?"
"A co měl podle tebe Blady dělat, když jsi tak chytrý…"
"Vždyť já mu nich nevyčítám. Jen jsem pochopil, jak to doopravdy je…"
"Dobře, mysli si co chceš, o tomhle se s tebou už prostě nebudu bavit, je to tvoje věc.
Další věc je ale to dědictví. Měl bys pro něj jít…"
"A o co myslíš, že se tady celou dobu snažím? Já nevím, kdo mě pořád zdržuje…"
"A ty o to dědictví stojíš?" zeptala se přímo.
Harry zrozpačitěl. Hermiona ani netušila, že právě teď vyslovila nahlas otázku, se kterou si Harry už hezkou dobu lámal hlavu.
"Nevím. Asi ne. Ne. Určitě ne! Nestojím o něj. Jenom ho musím zničit, dřív než se k němu dostane Voldemort."
Hermiona se spokojeně usmála. "Aspoň v tomto se s tebou shodujeme," prohlásila. "Tak jdeme?"
"Harry se na ni nechápavě podíval. "Kam?"
"Ty si myslíš, že tě necháme jít samotného?"
"Jo. Přesně to si myslím, a to taky chci. Vás se to přece vůbec netýká. Může to být třeba i nebezpečné…"
"Právě proto. Přece tě nenecháme na holičkách," vložil se do debaty Ron.
"Asi nemá smysl vás nějak přesvědčovat," nadhodil Harry s poslední nadějí v hlase.
"Ne, to nemá…"
"Tak si pospěšte. Ale ještě vůbec nevíme, kde to je," upozornil je Harry. "Nechápu, jak nám to má ten pták ukázat, ale asi mu budeme muset věřit."

Jaká kolej

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  testy
Bradavická škola čar a kouzel má čtyři koleje. Do jaké z nich bys nejlépe zapadl ty? Stačí PRAVDIVĚ odpovedět na následující otázky a hned víš, na čem jsi.
1) Jaká postava je ti nejvíce sympatická?
a) Sirius Black
b) Hermiona Grangerová
c) skřítek Dobby
d) Zlatoslav Lockhart
2) Co děláš ve volném čase?
a) Mám spoustu zájmů. Rád provozuji adrenalinové sporty.
b) Sednu si na své obvyklé místečko v knihovně- rád čtu.
c) Jak kdy. Dělám to co je potřeba. Moc zájmů namám.
d) S partou chodím na diskotéky, je tam vždy spousta zábavy.
3) Jak jsi na tom s kamarády?
a) Mám jednoho nebo dva opravdové kamarády, kterým se můžu svěřit naprosto s čímkoliv a se kterými jsme se ještě nikdy nepohádal.
b) Mám docela dost kamarádů. Někdy se sice pořádně pohádáme, ale většinou se hned ten den zase udobříme.
c) Namám žádného nepřítele. Vycházím dobře s každým.
d) Asi nemám prového přítele. Jen spoustu známých, se kterými si užiji spoustu zábavy.
4) Co ty a škola?
a) Ve škole sice nepatřím k úplné špičce, ale už jsem si na ni docela zvykl.
b) Škola mě docela baví. Patřím v ní k nejlepším, ale moc se neučím. Nějak mi to leze do hlavy samo.
c) Patřím spíš k té horší skupince ( co se týče učení ). Nikdo mi nevěří, že se šprtám skoro celý den, ale je to pravda. Prostě nejsem studijní typ.
d) Nerad se učím, školu beru jako nucené zlo. Chci ale v životě něčeho dosáhnout a k tomu je škola nutná.
5) Jaké je tvé vysněné povolání?
a) Chci nějaké vzrušující povolání. Možná záchranář, soukromý detektiv nebo kosmonaut.
b) Určitě vystuduji, chci se zabývat vědou. Možná ze mě bude druhý Newton nebo Archimédes.
c) Nevím. Asi velkou díru do světa neudělám. Vždyť peníze nejsou všechno.
d) Budu nějaká významná postava. Děti se o mě budou učít, v Praze budu mít svoji sochu. Takže nějaký ministr, prezident, vrcholový sportovec.
6) Jaká je podle tebe tvá největší přednost?
a) Přátelská povaha a taky se ničeho jen tak neleknu.
b) Všichni o mě tvrdí, že jsem chytrý. Jsem spolehlivý a plním sliby.
c) Smysl pro humor, přátelská povaha. Jinak nic moc neumím.
d) Vždy si stojím za svým a nikdy nepolevým.
7) Jaké jsou tvé vysněné prázdniny?
a) Na divoké řece nebo v pořádných horách.
b) Návštěva památek.
c) U vody, babičky, nebo někde na chatě.
d) Celý den nakupovat (samozdřejmě by za mě platil někdo jiný).
8) Jsi dochvilný?
a) Docela se snažím. Když ale dělám něco důležitého, dochvilnost jde stranou.
b) Rozhodně. Hodinky mám nařízené pro jistotu o chvilku napřed, abych vše stihl.
c) Chci být dochvilný. Většinou ale zapomenu.
d) Ne. Není to pohodlné.
9) Jaká z těchto činností ba ti byla nejpříjemnější?
a) Jít sám v noc na hřbitv a sedět hodinu na zpustlém hrobě.
b) Celý den se učit.
c) Vyluxovat celý dům a umít horu nádobí.
d) Spát s hadem v jedné posteli.
10) Dokážeš udržet tajemství?
a) Určitě. Vždyť by to byla zrada, kdybych něco prozradil!
b) Jak kdy. Většinou to ale v sobě neudržím.
c) Proč bych to měl prozradit? Vždyť tajemství je to od toho, že o tom nikdo neví.
d) Ne. Jejich chyba. Nemají se mi s ničím svěřovat.
11) Jak by měl v budoucnu vypadat tvůj partner?
a) Nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlel.
b) Dost jsem nad tím přemýšlel. Už mám vyhlídlou i konkrétní osobu.
c) Na vzhledu moc nezáleží, důležitější je povaha.
d) Někdo bohatý s vysokým společenským postavením.
Teď si sečti jednotlivá písmenka a podívej se, jak jsi dopadl
a) NEBELVÍR
b) HAVRASPÁR
c) MRZIMOR
d) ZMIJOZEL

1.kapitola- Proklínám

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
"…A tady chybí hned šest Smrtijedů… tři z nich zahynuli v mých službách. Jeden je příliš zbabělý, než aby se vrátil a zaplatí za to. Jeden, o němž si myslím, že mě opustil navždy… toho zabijeme."
Lord Voldemort nelhal. Za necelé dva roky zaútočili Smrtijedi na sídlo ředitele Kruvalu, Igora Karkarova.
Dům byl srovnán se zemí. Každý, kdo byl uvnitř, zemřel.
Pouze Karkarovova dcera Viktorie měla to štěstí, nebo spíš smůlu, že přežila…
Byla svěřena do péče svého strýce, jednoho z nejvěrnějších smrtijdů…

-------------

"Dokonči to, Viktorie," proťal ostrý ledový hlas ticho.
Drobná černovlasá dívka se roztřásla po celém těle. Prudce oddechovala. Srdce jí tlouklo jako splašené.
Naposledy pohlédla na svého strýce. V ruce svíral hůlku a ona věděla, co se stane, když neposlechne.
Zatmělo se jí před očima. Po tvářích stékaly horké slzy.
Podívala se spoutané na tělo, ležící před ní. Zajatý mudla se zřejmě smířil se svým osudem. Velkýma zarudlýma očima od pláče si ji pozorně přeměřoval. S výrazem soucitu i pohrdání. Nenávisti.
Pevně sevřela hůlku. Nesmí to udělat. To radši sama zemře. Nesmí se stát vrahem. Vždyť ta ubohá hromádka před ní za nic nemůže! Proč by měl nevinný člověk zemřít místo ní?
"Viktorie, čekám…"
Roztřásla se jí kolena. Ještě jednou pohlédla na mudlu. Nevšímal si jí. S kamennou tváří zíral do stropu a čekal na zázrak.
Nenáviděla se. Nenáviděla ten okamžik, kdy jí zemřeli rodiče. Nenáviděla tenhle dům. Hůlku. Tuhle místnost.
"Viktorie, dochází mi trpělivost…"
"Nesmíš to udělat," přikazovala si v duchu. "Prostě mu řekni, že to neuděláš. Že nebudeš taková jako on…"
Jejímu strýci ale zřejmě došla trpělivost. "Crucio!"
Klesla k zemi. Křičela. Svíjela se na podlaze a doufala, že to skončí. Že zemře. Udělala by cokoli, jen aby toho nechal…
Konečně přestal. S námahou se sbírala ze země. Uchopila pevně hůlku. Byla rozhodnutá.
Věděla, že to musí udělat. Musí, nebo se to bude opakovat. V duchu si přeříkávala pohyb hůlkou a formuli.
Namířila na mudlu. Nedívala se na něj; jeho pohled by nesnesla.
Nevydržela. Není dost silná.
"Omluvám se," zašeptala, i když nevěděla jistě, jestli ji uslyšel.
"AVADA KEDAVRA!" Z hůlky váhavě vytryskl zelený paprsek. Nerozhodně se blížil k ležícímu muži.
Naposledy otevřel oči. Pohledem ji přímo propaloval. "Proklínám tě," zachraptěl.
Zemřel. Zasáhl ho paprsek kletby, která se nepromíjí. Zemřel aniž musel. Zemřel díky jedné zbabělé holce. Díky Voldemortovi.
Zalapala po dechu. Nemohla uvěřit, že to opravdu udělala. Zabila ho…
Zbledla. Jen mlhavě slyšela spokojená slova svého strýce. Rozběhla se pryč. Utíkala spoře osvícenou chodbou až do svého pokoje.
Přes slzy neviděla na cestu. Silným kopnutím otevřela dveře a padla na svoji postel s nebesy. Zabořila obličej do sametového polštáře.
Udělala to. Je teď úplně stejná jako ON. Ten, kvůli kterému teď trčí v domě svého strýce smrtijeda.
Těžce vstala. Potácela se až k oknu. Chtěla skočit. Utéct. Pryč. Pryč za svými rodiči…
Nevěděla, co dělá. Zoufale pobíhala po pokoji. Ničila všechny drahé sošky a vázy, které jí tam nachystal.
"Nenávidím tě, Voldemorte!" zaječela. "Nenávidím, slyšíš mě? Já tě proklínám! Zabiju tě! Jednou tě zabiju! Za všechno, cos mi udělal! Za rodiče!"
Chtěla ještě křičet, ale neměla už dost síly. Zatočila se jí hlava a omdlela.

2.kapitola- Návštěva

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
"Slečna by měla vstávat…"
Prudce se posadila. Celá bledá a zpocená.
Pohlédla na toho, kdo ji vyrušil. Gilius, starý sluha. Trochu se uklidnila.
"Tu slečnu by sis mohl odpustit," procedila mezi zuby.
Namáhavě vstala. Divila se, že se ještě udrží na nohou.
"Pán chce, aby slečna šla za ním. Má tam návštěvu…"
Zachvěla se odporem. Dokázala si představit o jaké návštěvě Gilius mluví.
Čas od času se k nim sjížděly bohaté rodiny dalších Smrtijedů. Sesedli se v jedné z mnoha komnat, pili a vychvalovali Pána zla. Ona se musela navléct do odvážných černých šatů a donekonečna poslouchat řeči o tom, jak je neschopná.
"Mohl bys odejít?" vyštěkla rozechvěle. "Chci se převléknout…"
"Jak si slečna přeje."
Otevřela obrovský šatník, který by jí mnohá kouzelnická i mudlovská holka záviděla a vytáhla černé šaty na ramínkách.
Kriticky se na sebe podívala do zrcadla. Vypadala úplně jinak, než když ji sem asi před měsícem přivedli.
Tehdy ještě byla opravdu hezká. Dlouhé černé vlasy až do pasu, snědá pleť, bystré oči a plné rty. Na svých osmnáct let sice poněkud drobná, ale co je malé, to je milé, jak vždycky říkávala.
Teď se jen bezmocně koukala do zrcadla. Takhle by se nezměnila určitě ani v Azkabanu.
Vlasy nedbale ostříhané na krátko, tmavé kruhy pod bledýma unavenýma očima. Tvář perleťově bílá, jakoby patřila nějakému duchovi. Rýsoval se na ní zarudlý šrám.
Do očí jí vběhly slzy. Kdyby jí někdo před měsícem ukázal její současnou fotku, asi by se mu vysmála.
"Nech toho," poručila si rozzlobeně. "Nač chceš být vlastně hezká? Komu se chceš TADY líbit? Giliovi?" smutně se pousmála.
Do zrcadla už se raději ani nepodívala a co nejpomalejší chůzí se vydala do návštěvního salonku.
Nadechla se a odhodlaně vstoupila dovnitř. Pohrdlivě se ušklíbla.
Kolem pozlaceného stolku ze slonoviny seděla vzorná kouzelnická rodinka určitě z lepších společenských vrstev. Všichni měli bledou pleť, ledové, tvrdé oči a blonďaté vlasy.
Její pohled padl na kluka přibližně stejně starého jako je ona.
Na první pohled jí byl odporný. Jeho uhlazené snobské chování se jí z duše protivilo. "Vzorný synáček z dobré rodiny," uchechtla se.
Se vzdorovitým výrazem si přisedla ke stolku.
"Neumíš pozdravit hosty, Viktorie?"
Snažila se svého strýce ignorovat. Teď neměla ani v nejmenším náladu na zdvořilosti.
"Nech ji, Alberte," zašvitořila ta blonďatá žena. "Někdo prostě není tak dobře vychovaný, jako náš Draco…"
Udělalo se jí špatně od žaludku. Pevně zaťala ruce v pěst. Na čele jí naběhly drobné žilky. Roztřásla se vztekem.
Kdyby se nebála, okamžitě by odešla. "Tak dobře vychovaný jako náš Draco…" V hlavě jí pořád probíhala slova té snobské nafoukané ženské.
Jestli jí byl dřív Draco odporný, teď ho přímo nenáviděla. Jeho i tu celou odbarvenou famílii.
"Ale máti, to přeci není pravda," snažil se synáček o odpor.
Jeho matka ho jen pyšně políbila do vlasů.
"Vždy byl ten náš kluk skromný…" zašvitořila. "A jaký je chytrý. Byl vždy nejlepší ze své koleje, Alberte. To dělá ta výchova…
A co ty, Viky? Jaká kouzla umíš ty?" zeptala se s přehnanou starostlivostí.
Tohle už na ni bylo moc. Nejenže jí ta ženská říkala tak, jak mohla jedině její maminka… Nejenže se tvářila, jako by jí rozuměla…
Proč se o ní vůbec zajímá? Proč se zajímá o zuboženou trosku bez života? Pro své potěšení? Aby ještě více vynikla dokonalost jejího jedinečného synáčka? Aby ji ještě více zesměšnila?
"Zrovna jsem se naučila kletbu Avada kedavra," odsekla škrobeně. "A teď mě napadá, proč ji nepoužít? Aspoň bude o jednoho dokonalého spratka míň!" zaječela hystericky a do očí jí vběhly slzy.
"Tak to už přeháníš, Viktorie!" rozkřikl se její strýc. Nařizuji ti přísné domácí vězení…"
"Stejně nikam nemůžu tak i tak," zasyčela.
"Tohle nemá smysl, Alberte," vložil se do celého sporu blonďatý muž, který byl zatím celou obu zticha.
"Musíš přiznat, že už na ni nestačíš… co ji takhle nechat chvíli u nás, v našem sídle. Menší prázdniny by jí neuškodily," prohlásil ironicky. "Vždyť se na ni podívej, jak vypadá. Ani náš starý domácí skřítek není tak strhaný jako ona…"
Muž mluvil klidně a tiše, přesto cítila, jak jí ve spáncích pulzuje krev.
"Hlavně, že ty jsi krasavec!" chtělo se jí křičet, ale ovládla se. Věděla totiž, že na něco takového její strýc nikdy nepřistoupí. Nedovolí, aby někdy odešla z tohoto baráku. Poprvé v životě tomu byla ráda.
"Děkuji Luciusi za nabídku."zaslechla jeho hlas. "Ani nevíš, jak rád ji přijímám…"