13.kapitola- Osudová mise

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
Byl mlhavý podzimní den. Zažloutlé listy stromů pomalu padaly do měkké hlíny. Oblaka mlhy zahalovaly celou krajinu a dávaly jí jakýsi tajemné nádech.
Vítr se proháněl mezi mohutnými korunami stoletých dubů.
V zahradě před obrovským majestátným sídlem seděla mladá žena. Bohatě zdobené šaty měla umazané od hlíny.
Drobnýma bledýma rukama si nepřítomně prohrabovala vlasy černé jako noc. Tmavýma očima roztržitě těkala kolem sebe.
Přemýšlela. Drobným střevíčkem jako pro Popelku opisovala kroužky v mokré hlíně. Zavřela oči. Po tváři jí stékala jedna slza za druhou.
Je to přesně čtvrt roku, co na sebe poprvé oblékla dlouhý černý plášť s kapucí. Je to přesně čtvrt roku, co se rozhodla následovat toho, koho nenáviděla.
Před očima jí vyvstávaly hrůzné obrazy. Viděla je, jako by to bylo včera, co se to všechno stalo.
Viděla temné stíny domů. Spoustu postav ve stejných pláštích jako měla ona a napřaženou hůlkou v ruce.
Viděla vyděšené obličeje. Slyšela pláč, křik, nadávky a prosby.
Znovu se roztřásla. Bledé rozpraskané rty se chvěly rozrušením.
Na obličeji jí za tu dobu přibylo množství vrásek, šrámů, jizev. Na rukách spočinula krev mnoha nevinných lidí…
Nenáviděla se. Nenáviděla dům, ve kterém už delší dobu žila. Nenáviděla jeho obyvatele…
Odevzdaně vstala. Musí se vrátit, dřív, než ji tu někdo uvidí. Poslední dobou sem do zahrady chodila často. Mohla nerušeně přemýšlet…
Otevřela masivní dveře. Nenamáhala se s přezouváním. Ani si už neotírala zablácené botky o rohožku, jako dřív.
Ztrpkla. Zanevřela na všechno na světě. Nezajímala se o nic, jen o vlastní trápení.
Sice se jí pořád výkřiky umírajících zarývaly jako ostré střepy hluboko do srdce, ale smířila se s tím, že nemůže nic dělat. Nic, než slepě poslouchat svého pána.
Vešla do jídelny. Několik párů očí se na ni upřeně podívalo. Od té doby, co se přidala do jejich řad, se k ní chovali mnohem přívětivěji.
Beze slova jedla horkou polévku. Nikdy nemluvila víc, než bylo nutné. Odvykla se smát, nedávala najevo své pocity.
"Dnes večer máme další misi, Viktorie," konstatoval Lucius.
Přešla tuto zprávu mlčením. Sice se jí trochu rozbušilo srdce, ale nevěnovala tomu nejmenší pozornost.
Ležela ve své posteli s nebesy, oči upřené do stropu. Na tváři netečný výraz.
Kdosi zaklepal na dveře. Jen nepřítomně pohnula hlavou.
"Vstupte," zachraptěla namáhavě.
"Viky, co se ti stalo?" zajímal se hlas plný účasti a porozumění.
Slabě se pousmála. V očích však měla stále ten stejný netečný výraz.
Příchozí se nevzdával.
"Vím, že je to těžké," zašeptal. "Ale nesmíš se vzdát! Nesmíš se podvolit. Viky, co se z tebe stalo? Jen troska bez života… Viky, tohle mi nedělej!"
Při jeho slovech jí začaly z očí kapat slzy.
"Proč zrovna ty jsi to tak rychle vzdala?" naléhal dál.
Posadila se. Upřeně ho pozorovala. Od té osudné noci se skoro nezměnil, na rozdíl od ní.
Záviděla mu. Záviděla mu jeho chuť do života. Záviděla mu to, co ona už dávnou ztratila.
"Viky, proboha vzchop se!" nabádal jí zoufale.
Nezmohla se na jediné slovo. Jen pořád seděla, jako bez života. Znovu je jí zachvěly rty.
"Viky, pamatuješ přece na čem jsme se dohodli?" vyzvídal. "Když budeš chtít, válka skončí, Viky…"
Zavrtěla hlavou.
"Nic takového se nestane," vypravila ze sebe namáhavě. "Neexistuje ani dobro ani zlo…"
"Ne, to neříkej," zašeptal zoufale.
Ani se nepohnula. Nedala najevo , co si myslí.
"Viky, aspoň chvilku mě poslouchej! Něco se dnes stane, cítím to… Viky, nesmíš dnes jít na tu misi. Prosím, slib mi, že tam nepůjdeš!"
Ani tentokrát neodpověděla. S povzdechnutím vycouval ze dveří.
Večer na sebe automaticky natahovala ten osudný černý plášť. Na bledé tváři nebylo ani stopy po nějakých emocích. Vypadala jako socha. Jako nepodařená socha, které někdo omylem vdechl život.
Snad posté se dotkla přenášedla ve tvaru lebky…
Před malým, ale útulným domem postával hlouček smrtijedů. Vzrušeně si mezi sebou šeptali.
Nečinně postávala opodál. Jako omámená pozorovala osvětlená okna, za kterými se tu a tam mihla nějaká postava.
"Pojďte všichni za mnou," vyzval je nějaký muž hlasem, který byl zvyklý rozkazovat.
Nevěděla, jak se jmenuje, znala ho jen od vidění. Byl to jeden z nejvýznamnějších smrtijedů.
Vtrhli do domu. Jako ve snu sledovala jednotlivé postavy, které se jako mávnutím kouzelného proutku klátily k zemi.
Nepřítomně vysílala kletby všemi směry. Nesledovala okolí. Nezajímalo jí to. Slyšela vzdálené volání o pomoc. Ignorovala to.
Hůlku zastrčenou v kapse, v očích nepřítomný pohled. nechtěla vědět, kdo vyhraje. Vždyť všichni jsou stejní… Žádné dobro a zlo neexistuje…
Jakmile ostatní dokončili svoje hrůzné dílo a vyšli z domu, nepřítomně je následovala.
Mimoděk se ušklíbla. Takže Draco se mýlil, nic se nestalo.
Pomocí přenášedla se dostala spět do domu. Lehla si znovu do postele a zavřela oči. Snažila se usnout, ale nedařilo se jí.
Měla bych se mu alespoň omluvit… Dnes ode mě odcházel docela smutně…
Vstala. Nevěděla, co dělá. Jako ve snu procházela chodbami až k nejsevernější věži. Zamrazilo ji. Teprve teď si uvědomila, jak tady dlouho nebyla.
Tiše otevřela dveře.
"Draco, spíš?" zašeptala.
Udiveně se rozhlédla kolem sebe. V pokoji se svítilo. Na židli u Dracovi postele seděla Narcisa s uplakanýma očima.
Nechápala, co se stalo. Přistoupila blíž.
Strnula. Na lůžku ležel Draco Malfoy. Mihotavé světýlko lampy ozařovalo jeho bledou zkrvavenou tvář.
Vypadal, jako když spí. Oči pokojně zavřené, odhodlaný výraz v obličeji. Jen rudá skvrna na jeho hrudi dokazovala, že tentokrát nejde o spánek…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nancy Nancy | 21. listopadu 2005 v 10:05 | Reagovat

smrk..Reb tohle mi nedělej....to ne, já patřím mezi ty slabší nátury...smrk...tohle je na mně moc :(

2 Rebelka Rebelka | 21. listopadu 2005 v 16:54 | Reagovat

to ještě není konec... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama