14.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Harry měl pocit, že spal asi pět minut, když ho probudil Ronův křik.

"Harry dělej! Mysleli jsme, že už jsi dávno vzhůru. Kdes byl v noci? Pojď, vzal jsem ti snídani, najíš se cestou. Tady máš rozvrh, přinesly ho ráno sovy." Harry jen stěží vnímal Ronova slova, ale za pár minut už zase v klidu pospával v učebně obrany proti černé magii.

"Harry slyšíš? Říkal jsem, že je divné, že nám Brumbál neřekl, kdo nás bude učit. Nebo myslíš, že nikoho nesehnal?" Harry otevřel oči a zavrtěl hlavou. Vůbec netušil, na co se ho Ron ptal, naštěstí se mu už ale tolik nechtělo spát.

"Jak to, že ještě nikdo nepřišel? Kdo nás bude letos učit? On Brumbál nikoho nesehnal?" zajímal se. Ron vyprskl. "Á, Harroušek se nám už konečně vyspinkal. Kam to zapsat?" Harry se chtěl na Rona vrhnout, ale to už se dveře od učebny otevřely. Harry pohlédl na příchozího a málem vykřikl překvapením.

"Senzace!" vyjekl Ron. "Ale vždyť..." "Dobrý den, jsem moc rád, že vás znovu vidím," řekl profesor Lupin. S úsměvem pohlédl na překvapené tváře všech studentů. Dean Thomas něco nadšeně šeptal Seamusovi, Nevill vypadal, že každou chvíli začne radostí zpívat, Parvati s Levandulí se tvářily naprosto překvapeně a Harry osobně měl před chvílí pocit, že mu vypadnou oči z důlků. Jen Hermiona se klidně usmívala.

"Brumbál to prefektům řekl už včera večer. Měli jsme to oznámit všem ostatním. Ale já jsem vás chtěla překvapit." "Víš, co jsi?" zeptal se Ron rozzuřeně a znechuceně zároveň.

"Tvoje názory nikoho nezajímají," usadila ho Hermiona a otevřela si učebnici. Harry nechápal, jak se můžou takoví přátelé jako je Ron a Hermiona věčně hádat. Lupin počkal, až se třída ztiší a promluvil. "Jistě by vás všechny zajímalo, proč jsem znovu nastoupil do školy. Jednak proto, že ředitel školy nesehnal nikoho jiného, ale také proto, že už nejsem vlkodlak." "Ale to přece..." začal Ron, ale Lupin ho přerušil.

"Jistě vám můj předchůdce Zlatoslav Lockhart vyprávěl o úžasném Lidotvárném kouzle, které mění vlkodlaka zpět v obyčejného člověka. Toto kouzlo opravdu existuje, je ale mnohem obtížnější, než jak vám to profesor Lockhart líčil. Správně ho dokáže použít jen opravdu málo kouzelníků, v celé Británii je to myslím jen Arnold Podivín. Ten ovšem za jeho vykonání požaduje poplatek, který není tak úplně nejnižší. Šetřil jsem na tuto operaci dvanáct let, musím ovšem přiznat, že mně naprosto změnila život."

Harry náhle všechno pochopil. Tak proto nosil Lupin vždy jen ošuntělý hábit a odřený kufr. Pošeptal to Ronovi a ten jen přikývl. Pořád vrhal nevraživý pohled na Hermionu, která se okázale dívala na druhou stranu.

"Tak, to bylo jen tak na vysvětlení," pokračoval Lupin, "a teď půjdeme k věci. Letos budeme pokračovat v obraně proti kletbám. Provedeme několik názorných cvičení a doufám, že až školní rok skončí, si na vás žádný zlý černokněžník netroufne. Pokud nám zbyde na konci roku čas, naučím vás pár šikovných kletbiček navíc. Dnes si ještě uděláme krátký zápis do sešitu, abychom mohli od příště začít s praxí."

Další hodiny už nebyli tak příjemné, jako ta první.

Například hodina lektvarů byla hotová katastrofa. Harry předpokládal, že se jim Snape pomstí, ale že to udělá takovým způsobem, to opravdu nečekal. Za jednu dvouhodinovku strhl Nebelvíru dvacet bodů za to, že Harry zívl, deset bodů Hermioně, když se poškrábala na bradě a třicet bodů Ronovi, protože mu upadl brk.

Na závěr dal všem za úkol napsat na dva svitky pergamenu vše o použití drcených švabích zoubků v lektvaru zapomnění. V přeměňování se učili změnit zvíře v nábytek, ale jen Hermioně se podařilo proměnit prase v opravdovou židli.

Ronova židle měla ocásek a Harryho vždy zakvičela, když si na ni chtěl sednout. Úplně nejhůř ale dopadl Nevill. Jeho židle měla kopítka, pobíhala po třídě a požírala křídy a učebnice. Nebylo divu, když všichni kromě Hermiony dostaly za úkol procvičování navíc.

V bylinkářství četli pohádky skákavým kosatcům, což rozhodně nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Narozdíl od obyčejných mudlovských kosatců měly tyto druhy samozápalné květy a tak když se je nějaký nebohý student pokoušel zachytit, aby nevyběhly ze skleníků, jednoduše vzplály.

Harry byl docela rád, když první školní den skončil. Mimo toho, že u večeře potkal Cho, která si ho naprosto nevšímala a dál se bavila se svými nemožnými kamarádkami, se nestalo nic mimořádného. Harrymu se přitom rozbušilo srdce tak silně, že se bál, že to někdo uslyší.

Další den v jasnovidectví, které bylo snad ještě nudnější, než obvykle Harry přemýšlel. Profesorka Trelawneyová je opět přivítala svým zastřeným hlasem.

"Vítejte v hodinách jasnovidectví, drahoušci. Letošním úkolem pro vás bude naučit se věštění z karet, abyste úspěšně složili zkoušky Náležité kouzelnické úrovně. Sice jsou v této třídě žáci, kteří se zkoušek nedožijí," probodávala Harryho svým zastřeným pohledem, "tudíš je pro ně zbytečné aby se to učili, možná se jim ale toto umění bude hodit v příštím životě a proto bude lepší, když se to naučíte všichni."

Harry slyšel, jak vedle něj Ron vyprskl smíchy. Profesorka ne něj šokovaně pohlédla. "Být tebou bych se nesmála drahoušku," pronesla upjatě. "Člověk, o kterém jsem právě mluvila je tvůj přítel, tak mi tvůj smích připadá trochu netaktní. Mým zvykem je ale nezveřejňovat své vědomosti, proto se mě na nic neptej, drahoušku." Usmála se na Levanduli, která právě otevírala pusu.

Harry byl docela rád, že se už profesorka znovu vrátila k obvykté výuce. Teď stačilo jen tupě zírat do karet, občas předvést jasnovidecký záchvat a předstírat, že ho to baví. Mezitím mohl v klidu myslet na něco mnohem důležitějším. Pokaždé, když prošel kolem Cho, se mu zatočila hlava, zatímco ona se dívala na druhou stranu. Je potřeba s tím začít něco dělat...

Harry vykoukl zpoza rohu. Tušil, že jeho chvíle přišla. V chodbě v osmém patře skoro nikdo nebyl, kromě Cho, která někam pospíchala. Buď teď, nebo nikdy! "Diffindo," zamumlal.

Stejně jako loni Cederikovi se teď i Cho roztrhla taška. Učebnice, brky, rozbité lahvičky inkoustu se válely po zemi a Cho je bezmocně sbírala. Navíc začlo zvonit na hodinu.

Harry zastrčil hůlku a ledabyle vykročil zpoza rohu.. Nevěděl, co má říct, ale Cho ho předběhla. "Jé, nadar Harry, mohl bys mně prosím..."

"No jasně," zazubil se a snažil se vypadat nenuceně. "A to se mi muselo stát zrovna teď. Snape mě zabije." Harryho přepadl provinilý pocit. "Vy máte teď lektvary?" Cho nešťastně přikývla.

"Nic si z toho nedělej," začal, ale okamžitě se zarazil. Cítil, jak rudne. Cho se na něj usmála a zrudla také. Rychle se otočila k roztrhlé tašce. "Reparo" zamumlala a začala společně s Harrym rychle strkat věci zpět. Harry cítil, že musí zapříst konverzaci.

"Jak se ti daří ve škole?" S hrůzou si uvědomil, jak to zní neskutečně hloupě. Cho je šestnáct a tato otázka se hodila nanejvýš pro prvňáčka. Navíc se ptá ve chvíli, kdy Cho bezmocně sedí uprostřed rozbitých lahviček a brků a to ještě ke všemu v hodině lektvarů.

Naštěstí se zdálo, že Cho otázku nezaslechla a tak raději pokračoval v uklízení té spoušti. Konečně bylo vše opět na svém místě. Cho hbitě vstala a smetla ze sebe několik střepů. "Díky za pomoc, Harry. Nabudeš mít z toho problémy? To bych nerada."

Harry zavrtěl hlavou. "Už nám skončilo vyučování. Ale dej mě vědět, jak ti dopadly ty lektvary. Budu ti držet palce." Cho mu zamávala a spěšně odběhla. Harry se usmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ke-sa-ha-ki ke-sa-ha-ki | 24. července 2006 v 12:19 | Reagovat

Trošku o ničem..

2 warrion warrion | E-mail | 25. srpna 2006 v 23:47 | Reagovat

děkuju ti za Remuse... :o)

3 kecal kecal | 27. dubna 2007 v 13:39 | Reagovat

doopravdy o nicem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama