14.kapitola- sbohem, Draco!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
Prudce se jí rozbušilo srdce. Zbledla. Chtěla plakat, ale nenašla už žádné slzy.
Ohromeně hleděla na tělo bez života. Ohromeně hleděla na zakrvácenou postel. Chtěla křičet. Chtěla křičet zoufalstvím, smutkem s beznadějí, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
Nevěděla, jak dlouho stála u jeho postele. Nevěděla, jak dlouho ho bezmocně pozorovala.
"Co… co se stalo?" zeptala se konečně Narcisy, která si ji zřejmě ani nevšimla.
Dracova matka se prudce otočila.
"Ty to nevíš?" zasyčela příkře.
Viktorie viděla v jejich očích nekonečný žal, nenávist a pohrdání.
Němě zavrtěla hlavou.
"Napadli ho při misi…" mumlala nepříčetně Narcisa. "Dopravili ho sem pozdě… moc pozdě…"
Viky se bezmocně zhroutila na podlahu. Přitáhla si kolena k sobě a zabořila hlavu do dlaní.
Měla pocit, že už ji na světě vůbec nic nedrží. Chtěla umřít. Nemohla dál žít v pomyšlení, že už ho nikdy neuvidí. Jeho ledový, ale přesto odhodlaný pohled. jeho slova, kterými ji tolikrát uklidňoval…
"A opravdu je … opravdu je mrtvý?" vzmohla se ještě na poslední otázku.
Sledovala,jak Narcise znovu vytryskly slzy.
"Ještě ne," zašeptala. "Je dokonce možné, že se z toho dostane, ale spíš ne. Ztratil hodně krve…"
Dracova matka mluvila smutně, ale přesto jí vzplála jiskřička naděje.
Možná se z toho dostane… Těchto pár slov ji dávalo sílu a chuť do života. Alespoň prozatím…
"A teď prosím odejdi, Viktorie," zasyčela Narcisa. "Chci s ním zůstat o samotě…"
Zaraženě vycouvala z pokoje. Ani nevěděla jak se dostala do své komnaty.
Zničeně upadla na postel.
"Viky, aspoň chvilku mě poslouchej! Něco se dnes stane, cítím to…"
Proč jen tehdy nebrala jeho slova vážně? Proč ho neposlouchala? Proč ho nechala klidně odejít?
Pevně stiskla ruce v pěst. Draco měl pravdu. Ona měla pravdu… Žádné dobro a zlo neexistuje. Všichni jsou stejní. Bystrozoři i smrtijedi… Všichni zabíjí…
Draco… Draca zabilo to slavné dobro. Sice ještě žije, ale… Znovu si vybavila jeho mrtvolně bledou tvář…
To slavné dobro… Nenávidí ho! Nenávidí!
Vstala. Musí za ním jít. Musí se za ním dostat. Narcisa ji nemůže jen tak vyhnat…
Jako velká voda vtrhla znovu do jeho pokoje. Narcisa po ní sekl zlobným pohledem.
"Co tady zase děláš?" zavrčela.
Viktorie se prudce nadechla.
"Mám tu právo být zrovna tak jako vy," vypravila ze sebe. "Znám ho stejně dobře, možná i lepe. Jestli jste si toho nevšimla, tak se mnou tráví mnohem víc času než s tou vaší slavnou rodinou," odsekla.
Narcisa zbledla. Viky poznala, že přestřelila.
Dracova matka se šíleným výrazem v očích vstala. Obličej celý zkřivený záští.
"No jistě," zašeptala nenávistně. "Na co potřebuje matku, to jsi chtěla říct, viď Viktorie? Myslíš si, že mu rozumíš lépe, než ostatní, co?"
"Tak jsem to nemyslela," pokusila se o odpor. "Já jsem jen chtěla říct… taky mě chybí. Taky mě mrzí, že se mu to stalo. Jestli to nechcete vzít na vědomí…"
Narcisa se rozklepala.
"Už mám těch tvých řečí dost. Celou dobu jsem se snažila respektovat tvoje chování, ale co je moc, to je moc. Tohle si ke mně dovolovat nebudeš, rozuměla jsi?" vyrážela ze sebe.
Viky se prudce nadechla. Srdce jí prudce odhodlaně bilo.
Kdesi vzadu v hlavě jí zněl známý hlas.
"Viky, co se z tebe stalo? Jen troska bez života… Viky, tohle mi nedělej!"
Roztřásla se. Připadalo jí, že jí radí, co má dělat…
"Viky, proboha vzchop se!" nabádal jí zoufale.
Němě přikyvovala. Konečně ji do očí vstoupily slzy.
"Viky, pamatuješ přece na čem jsme se dohodli?" vyzvídal. "Když budeš chtít, válka skončí, Viky…"
Odhodlaně se nadechla.
"Nemáte pravdu," zašeptala. "Draco mě potřebuje," vyrážela ze sebe.
Narcisa se hrozivě vztyčila.
"Už toho nech, Viktorie!" zaječela hystericky. "Okamžitě vypadni z tohoto domu! Jenom jsi Dracovi popletla hlavu!"
Zalapala po dechu.
"To myslíte vážně?" zamumlala.
Dracova matka zuřivě přikyvovala.
"Okamžitě odejdi! Zavazadla ti zabalí náš skřítek! Běž tam, odkud jsi přišla! Sem se nevracej!"
Její slova slyšela jakoby z velké dálky. Doufala, že je tohle všechno jen obyčejný sen. Strašlivá noční můra, ze které se přece musí co nejdříve probudit.
To přece není možné! Nemůže odtud jen tak…
Se slzami v očích a velkým kufrem v ruce se nepřítomně dotýkala přenášedla. Tvrdé oči Narcisy i Luciuse ji doslova propalovaly.
"Sbohem, Draco," zašeptala a dotkla se malé lebky. Ucítila mírné škubnutí na břiše…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nancy Nancy | 21. listopadu 2005 v 10:23 | Reagovat

to mi děláš schválně?? sorry jestli tady budou nějaký překlepy, ale skoro přes ty slzy nevidím...píšeš vážně úžasně a tohle mi to jenom potvrdilo....no Reb do nej 10 si vážně zasložíš....

2 Rebelka Rebelka | 21. listopadu 2005 v 16:55 | Reagovat

ee :)

3 Nancy Nancy | 21. listopadu 2005 v 17:47 | Reagovat

ale jj....vážně tahle povídka , byal suprová !!!

4 Ginny Ginny | E-mail | 21. července 2006 v 8:31 | Reagovat

Fakt je suprová ale strašně smutná!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama