16.kapitola- Začátek konce

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
Milý Draco,
Dnes je to naposled, co oblékám ten proklatý temný hábit. Dnes se všechno rozhodne. Kdo zvítězí… kdo prohraje… Kdo zemře, kdo bude žít….
Píšu Ti, protože chci abys to věděl. Abys věděl, že na tebe pořád myslím, i když bydlíme několik tisíc mil od sebe. Chci abys pochopil, že jsem nemohla jednat jinak.
Je mi celkem jedno, kdo zvítězí, neexistuje dobro, ani zlo… Jsou jen dvě strany, které zaslepeně touží po moci.
Asi s mými řádky nebudeš souhlasit, ale to už se bohužel nikdy nedozvím.
Dnes budu bojovat. Na straně Voldemorta, za jeho slávu a moc… vím, že jsem slabá, že mu nemůžu odporovat. Vím, že ty by ses určitě zachoval jinak… Ale věř mi, nezáleží na tom, jaký jsi, ale na straně, kde stojíš!
Už budu muset končit, Draco. Možná je tohle poslední věc, kterou v životě udělám. Stejně už nemám pro co žít.
A jestli se už nikdy nepotkáme, chtěla bych ti říct… miluji, tě, Draco.
Sbohem
Tvoje Viktorie
PS: Nezapomeň na mě!
Rozklepanýma rukama položila ozdobný brk na stůl. Kapičky inkoustu stékaly na bělostný ubrus, ale jí to nevadilo.
Její horké slzy lehce kapaly na dopis a rozmáčely neúhledná písmenka. Nepočkala, až inkoust zaschne a pomalu list papíru zamotala do malé ruličky.
S bledou tváří přistoupila ke krbu. Plápolající oheň jí ozařoval zpocený obličej.
S pořádnou dávkou energie hodila dopis do plamenů. Sledovala, jak se pomalu rozpadá v žáru ohně. Sledovala jak se proměnil v černočerný popel.
"Sbohem, Draco," zašeptala a stáhla si přes obličej kapuci.
Vyšla před dům. Ostrý ledový vítr se jí zabodal do tváří, jak skleněné střepy. Zařadila se do skupinky lidí, kteří se dotýkaly obrovského přenášedla.
Konečně ucítila známé škubnutí v pase.
Všichni přistáli v zapadlé uličce Londýna. Stála tam spousta rozličných postav.
Kouzelníci se zjizvenými tvářemi a krutým výrazem v obličeji. Muži statných postav, svírající ve svých rukách hůlku. Lidé s odhodlaným výrazem ve tváři. Praví smrtijedi, kteří jsou schopni obětovat cokoliv pro svého pána.
Rozhlížela se kolem sebe. Nikde neviděla nějakou známou tvář. Nikde nezahlédla Voldemorta… Domyslela si, že musí stát někde tam vpředu, v tom ohromném chumlu lidí.
Náhle se dav pohnul. Všichni se vydali skrz ulicemi směrem k ministerstvu.
Viděla vyděšené obyvatele Londýna, jak utíkají pryč. Viděla, jak někteří smrtijedi po nich jakoby lenivě vyslali smrtící kletbu.
Městem zavládla panika. Každý, kdo mohl, utekl do svého domu či bytu, zavřel všechny okna a zatarasil dveře… Lehl si pod postel a s obličejem zabořeným v dlaních čekal na zázrak…
Před starou ošuntělou budovou se zastavili.
"Tady v tomto domě je centrála všech letaxových krbů," slyšela muže v čele procesí, který si pomocí kouzla zesílil hlas.
"Počítám, že touto dobou už je obsazená našimi lidmi. Uvnitř postupujte přesně podle plánu. Každý ví, do jakého krbu má jít, kde se objeví a jaký bude jeho úkol…"
Vešli do domu. Viktorie se zběžně rozhlížela kolem sebe. Na krku se jí houpala malá kovová destička, na které se každou chvíli měnily její příkazy. Vždy ji začala pálit, když došlo k nějaké změně.
Krb číslo 791- centrální bystrozorské oddělení.
Přejížděla pohledem po velkých kouzelnických transparentech. U nápisu Krby číslo 750-800 se zastavila.
"788, 789, 790, 791," odříkávala si šeptem.
V kapse nahmatala sáček s lesklým letaxovým práškem. Stiskla do pevně v ruce.
Znovu se podívala na příkazy.
Až uslyšíte znamení, začněte…
Stála a čekala. Nemyslela na to, co bude následovat. Nemyslela na to, že za pár okamžiků se o všem rozhodne.
Plameny v krbu příjemně hřály, přesto se celá třásla. Zimou, strachy i rozrušením.
Za pár okamžiků vstoupí do plamenů. Za pár okamžiků se setká se svými "spolupracovníky." S lidmi, se kterými bude bojovat.
Zaslechla dunivý hlas zvonu. Temný a strašidelný.
Odhodlaně se nadechla.
"Ministerstvo kouzel, centrální bystrozorské oddělení," zamumlala a vstoupila do plamenů.
V místnosti, do které spadla se tísnilo několik stovek lidí. Všichni měli stejný plášť jako ona. Stejně odhodlaný výraz… stejně vyděšený pohled.
"Jste připravení?" zaslechla něčí hlas.
Všichni sborově přikývli.
Náhle sebou trhla. Nějaká postava, která stála přímo za ní se jí lehce dotkla ramene.
"Viky, jsi to ty?" slyšela někoho šeptat.
Prudce se otočila.
Něčí šedé ledové oči jí přímo propalovaly. Znala ten pohled moc dobře.
Roztřásl se jí hlas.
"Draco," vydechla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nancy Nancy | 21. listopadu 2005 v 10:31 | Reagovat

že by?? jestli ne tak si mně nepřej Reb ( už jsem se vybrečela na rok dopředu !)

2 Rebelka Rebelka | 21. listopadu 2005 v 16:55 | Reagovat

víš, že z tebe jde celkem strach??? :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama