17.kapitola- Dobro proti zlu

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
Měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Měla pocit, jakoby někde v hlouby její duše vzňal silným plamenem oheň, který už nikdo nedokáže uhasit.
Pořád se jen neschopna slova dívala na jeho pohlednou, i když teď značně zjizvenou, tvář. Dívala se do jeho stříbrných, na pohled chladných očí.
Prudce oddechovala, jakoby předtím hodně dlouho běžela. Roztřásly se jí ruce. Zamrkala, aby se přesvědčila, jestli to není jen nějaká z jejích představ.
"Draco," vydechla.
Dál nemohla. Selhal jí hlas a ona věděla, že začne plakat, pokud řekne ještě jediné slovo.
Lehce ji pohladil po tváři. Tak, jak to vždycky dělával, když byla smutná. Všimla si, že má ruku zabalenou do bílého obinadla.
"Kde ses tady vzal?" zachraptěla. "Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi… byl jsi…"
S vážným výrazem přikývl. Oči mu však vesele jiskřily.
"Vím, že jste mi nedávali moc velkou naději," prohodil s mírným úsměvem. "Nechápu, proč jsem se z toho dostal…"
"Už o tom nemluv," poprosila ho.
"Viky, ale víš co je důležité?" skočil jí rychle do řeči. "Viky, dnes to všechno skončí! Když Voldemort prohraje, budeme zase svobodní. Chápeš to, Viky? Musíme se snažit, aby prohrál.
Stačí jen chtít a válka skončí… Chápeš, že jsi měla celou tu dobu pravdu?"
Do očí ji vhrkly slzy štěstí. Bylo to příliš krásné, než aby tomu věřila.
"Ne tak nahlas," napomenula ho.
"Musíme bojovat," vyrážel se ze sebe tiše. "Musíme bojovat, ale na jiné straně, než se od nás očekává…"
Prudce zavrtěla hlavou.
"To nejde," zamumlala. "Ty si myslíš, že si toho nevšimnou? Myslíš si, že si nikdo nevšimne, když najednou začněme útočit na Smrtijedy?"
"Musíme to aspoň zkusit!"
"To je ale hotová sebevražda, chápeš to vůbec? A když budeme mrtví, tak nám ta svoboda bude na nic, nemyslíš?" prohodila sarkasticky.
"Viky, sakra, věř mi!" šeptal zoufale. "Nemáme už moc času, za chvilku to začne…
Půjdeš do toho se mnou?" naléhal.
Prudce se nadechla. Zavřela oči. Nevěděla, co říct. Bylo jí jasné, že jeho plán nevyjde, ale zase nechtěla zradit jediného přítele.
"Draco, nedělej to," snažila se ho přesvědčit.
Jeho obličej byl náhle jakoby vytesaný z kamene.
"Ty se mnou nepůjdeš?" zajímal se chladným hlasem.
Zavrtěla hlavou.
"Nemůžu…"
Chtěla ještě něco dodat, ale odvrátil se od ní.
Po tvářích jí stékaly proudy slz, přes jejich závoj téměř neviděla.
Po paměti nahmatala na krku destičku s pokyny. Namáhavě četla.
Připravte se…
Rozklepala se jí kolena.
Útok začne…
Pevně stiskla hůlku.
Teď!
Celý dav se náhle pohnul. S ohromnou energií se rozběhl proti dveřím.
Musela běžet zároveň s nimi. I kdyby nechtěla, musela je následovat, jinak by ji ušlapali…
Vtrhli do obrovské místnosti. Viděla, jak několik kouzelníků s modrými hábity, na kterých byla cedulka s nápisem BYSTROZOR, se dalo na zběsilý útěk.
Paprsky kleteb křižovaly vzduchem. Ministerští pracovníci se usilovně bránili, ale proti několikanásobné přesile nic nezmohli.
Destička na krku ji znovu začala pálit.
Okamžitě se přemístěte do vstupní haly.
Zavřela oči a usilovně se soustředila. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se musela přemístit.
Objevila se v bohatě zdobené síni. Ze stropu visely křišťálové lustry s tisíci svícemi a celou místnost zdobily nejrůznější sochy.
Neměla ale čas, aby si je pořádně prohlédla.
Bylo jí jasné, že se celý boj přesunul sem. Znovu se do haly přemísťovali další a další kouzelníci.
Napřáhla hůlku.
"Avada kedavra," vykřikla.
Mladý bystrozor se okamžitě zhroutil k zemi. Pokračovala dál ve svém zhoubném díle.
Všimla si, že kolem ní proplulo několik mozkomorů ve svých rozevlátých pláštích. Otřásla se odporem.
Znovu uhýbala před dalšími a dalšími kouzly.
Všimla si, že dav začíná pomalu řídnout. Lehce ji zamrazilo v zádech.
"Vedeš si skvěle," Viktorie," uslyšela za sebou potěšený hlas svého strýce.
Lehce se pousmála.
"Co si o sobě myslíš, že jsi, Viky," ozval se tenký hlásek v její hlavě. "Neříkala se vždycky náhodou, že se nikdy nestaneš smrtijedka?"
Ale já nejsem…
"Zamysli se nad sebou! Co se to z tebe stalo. Zrůda! Nechápu, jak jsi mohla takhle hluboko klesnout…"
Zkusila si zacpat uši, ale nepomáhalo to. Pořád slyšela ten vyčítavý hlas.
"Zrůda… stala se z tebe obyčejná smrtijedka… obyčejný vrah…"
"Viky, dnes to všechno skončí! Když Voldemort prohraje, budeme zase svobodní. Chápeš to, Viky? Musíme se snažit, aby prohrál," slyšela pro změnu Dracův hlas.
"Stačí jen chtít a válka skončí… Chápeš, že jsi měla celou tu dobu pravdu?"
Roztřásla se. Pevně stiskla v ruce hůlku.
Draco má pravdu… Stačí jen chtít…
Otočila se na překvapeného strýce.
"Viky, proč nebojuješ?" zajímal se přísně.
Prudce oddechovala. Musí to udělat… Musí… Namířila na něj hůlkou.
"Avada kedavra," zašeptala.
Jako smyslů zbavená běžela sálem. Musí ho najít. Musí Dracovi říct, že půjde s ním…
Jako smyslů zbavená metala zelené paprsky po překvapených smrtijedech.
Přes slzy téměř neviděla, ale vůbec si toho nevšimla.
V hlavě jí stále zněla Dracova slova. Stále víc a víc hlasitěji a zoufaleji. Věděla, že se rozhodla správně…
Náhle ho zahlédla. Jeho děsivé rudé oči. Jeho sněhově bílou tvář, staženou do nepěkného úšklebku.
Lord Volemort. Lord Voldemort v celé své síle. Lord Voldemort neodpouští, trestá zrádce…"
Mírně se zachvěla. Bála se toho, co se stane, ale zároveň věděla, že to musí přijít.
Pán zla si jí ale nevšímal. Svůj hadí pohled upíral na mladého černovlasého muže s brýlemi.
Neslyšela, co si povídají. Nevšímala si kleteb, které po sobě vrhaly. Věděla, že Lorda Voldemorta nikdo neporazí. Ani tento mladík…
Znovu propadla beznaději. Slepě zaútočila na pár mužů v černých pláštích s kapucí.
Draca ale nikde neviděla.
Náhle všechno ztichlo. Všichni ustali. Jen němě zírali na dvojici kouzelníků, stojících uprostřed haly.
Brýlatý mladík zamumlal jakousi formuli. Všimla si, že ve Voldemortových očích se snad poprvé mihnul náznak strachu.
Obávaný Pán zla se zhroutil k zemi. Válka skončila.
Nechápavě je sledovala. Nedokázala si vysvětlit, co se stalo. Lord Voldemort…
Tělem se jí rozlila ohromná úleva. Když budeš chtít, válka skončí…
"Viky," zaslechla za sebou.
Prudce se otočila.
"Draco, měl jsi pravdu, vyrážela ze sebe. Udělala jsem to, co jsi řekl…"
"Já vím," usmál se.
Pevně ho objala.
"Vyhráli jsme, Draco," zašeptala.
Souhlasně přikyvoval.
"Ticho, nemluv," vydechl. "Nemusíš nic říkat… Vím přesně, co cítíš…"
Slzy jí stékaly po tvářích, ale ani se nenamáhala je nějak setřít. Slzy jí stékaly po tvářích, ale tentokrát se za ně nestyděla.
"Miluji tě, Draco," vydechla. "Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale…"
"Petrifictus totalus!" zaslechla náhle ostrý hlas.
Měla pocit, že jí ztuhlo všechno svalstvo. Bezmocně spadla na podlahu. Cítila, že jí z tváře stéká pramínek krve.
Vedle ní prudce oddychoval Draco, neschopen pohybu.
"Na tuto chvíli jsem čekal od prvního okamžiku, co jsem tě potkal, Malfoy," uslyšela chladný hlas plný nenávisti.
"Nech toho, Pottere," vyrazil ze sebe namáhavě Draco. "Stejně nic nechápeš…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama