26.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
"Už jsi skončil?" opáčila prostě. Harry jen zalapal po dechu.

"A teď zase chvilku poslouchej nás, Harry. Prosím," pohlédla na něj, když ji zase chtěl skočit do řeči. "Nevím, co se stalo mezi tebou a Siriusem ani nevím, cos dělal celou dobu v ložnici. Nehodlám po tom pátrat, jestli si myslíš, že bysme to vědět neměli.

Jenom jsem myslela, že se známe už docela dlouho, tak bys nám to mohl klidně říct, pokud nám věříš." Znovu na něj pohlédla. Dlouze a vyčítavě. Její oříškově hnědé oči se přímo vpíjely do Harryho zelených. Už ten pohled dál nesnesl, sklopil oči.

Bylo mu hůř, než kdy jindy. Ani by se svým kamarádům nedivil, kdyby se na něj po tomhle všem vykašlali. Kdyby ho prostě nechali dělat co uzná za vhodné. Kdyby ho ponechali napospas tomu všemu. Ale oni tu zůstali.

"Omlouvám se," řekl naprosto upřímně, bez nejmenší známky předchozí zuřivosti. "To nic, Harry," usmála se Hermiona, spokojená sama se sebou. Během dalších dvaceti minut se Ron s Hermionou dozvěděli všechno. Dědictvím počínaje, deníkem konče. Harryho ale ani v nejmenším netrápili výčitky, že jim to teď říká. Věděl, že jim může věřit.

"A hledal jsi opravdu všude," zajímala se Hermiona. Harry téměř dotčeně přikývl.

"Tak si to ověříme," usmála se a vstala. "Říkám vám, že to nemá cenu," namítl Harry, když znovu vkročili do ložnice.

Hermiona ho umlčela jediným pohledem. "Harry, sice neodsuzuji hledání po mudlovsku, ale tohle je přece jen spolehlivější. Pokud je deník v téhle místnosti, tak ho najdeme.

" Acio deník ," zaburácela. Harry zalapal po dechu. Tohle ho opravdu nenapadlo. Radoval se ale předčasně- nic se nestalo. Hermionu to ale nevyvedlo z míry.

"Možná je někde zaklíněný," napadlo ji. "Trochu to kouzlo zesílím. Jestli to je třeba někde ve skříni, tak to protrhne dveře," ušklíbla se. "Acio sonorus deník ," zašeptala.

Harry vyvalil oči. Matrace u jeho postele se roztrhla a do Hermioniny ruky vlétla malá knížečka. Ta ji s širokým úsměvem předala Harrymu. "Je to ono?" Harry se zmohl jen na tupé přikývnutí. Proč si na to nevzpomněl dřív?

Když přišel tehdy o prázdninách Ron s Hermionou, ležel Harry na posteli a četl. Kvapně deník zasunul pod matraci s předsevzetím, že se k němu co nejdříve vrátí. Když potom přišla dvojčata s Ginny, Harry na deník v tom všem dočista zapomněl. "Děkuju," zahuhlal.

"Není zač," opáčila. Teď se i Ron, který byl z počátku zamlklý spokojeně zubil.

Harry vrátil deník za matraci. Dočista ho přešla chuť si v něm teď číst. Raději se vrátili zpět do společenky. Hrály řachavého Petra a výborně se při tom bavili.

"Můžu se tě na něco zeptat?" podíval se Harry na Hermionu. Překvapeně přikývla. "Co… co.." Harry nemohl najít vhodná slova. "Co se to s tebou děje?" vyklopil ze sebe nakonec.

Hermiona se na něj zmateně podívala. "Jak to myslíš?"

"No, od začátku roku jsi nějaká…jiná,"podpořil ho Ron, který zřejmě přesně věděl, co Harry myslí.

"Začalo to už o prázdninách, když jsi vymyslela ať jdeme do oddělení s omezeným přístupem. Pokračovalo to, kdyžs řekla o Snapovi, že je idiot,…" "Pak jsi nám myslím vynadala, že nám záleží na bodování," vzpomínal Harry.

"A teď jsi přivedla k rozumu toho největšího tvrdohlavce pod sluncem," dokončil Ron a okamžitě uskočil před dobře mířenou ránou. Hermiona se rozesmála.

"To není nic důležitého,"prohlásila pak rozhodně. "Copak ty nám nevěříš?" opáčil Harry škodolibě.

"Samozřejmě, že vám věřím, ale to je naprosto osobní věc a stejně by vás to nezajímalo," vykrucovala se. "Něco za něco," nedal se Harry. "Já jsem ti řekl o tom deníku a ty teď…"

"Ne, opravdu ne," skočila mu do řeči Hermiona a rozběhla se k dívčím ložnicím. Harry a Ron ji pronásledovali. Už byli blízko. Hermiona vyběhla po schodech nahoru. Jakmile ale její pronásledovatelé byly skoro nahoře, změnily se schody v klouzačku. (pozn.: vím že tohle bylo až v pátým dílu, ale tak moc se mi to líbilo, že by byla škoda to sem nedát ;o) ).

Harry s Ronem sjeli po nose dolů. Hermiona se zarazila. Na rozdíl od svých kamarádů elegantně sjela za nimi. "Nestalo se vám nic?" strachovala se.

Harry zavrtěl hlavou. Cítil sice, že má rozbité brýle a že mu asi teče z nosu krev, nebylo to ale nic vážného. Kouzlem se to spraví za půl vteřiny.

Ron se také pomalu zvedal ze země. Po celé tváři se mu táhl tenký šrám, ale jinak se mu asi také nic vážnějšího nestalo.

Hermiona se začala znovu smát. "Je na tom něco vtipného?" probodal ji Ron pohledem. "Tak trochu. Kdyby jste se viděli…" "A řekneš nám to už?" naléhal Harry.

"Myslela jsem, že jste se poučili…." "Hermiono," Ron na ni upřel pohled o kterém si jistě myslel, že je velmi přesvědčivý. Harrymu tak nápadně připomínal tlustočerva. Ani se nedivil, když se Hermiona znovu začala hihňat.

"Tak dobře, Rone, když se na mě tak hezky koukáš…." To už Harry nevydržel a rozesmál se naplno. Po chvíli ale zvážněli. Sedli si znovu ke stolu a Hermiona začala mluvit. "Ono na tom vážně není nic divného. Jenom jsem si prostě říkala, že bych neměla být tak příšerně úzkoprsá. To je všechno."

"Tak nemožnou výmluvu jsem ještě neslyšel," konstatoval Ron. "Komukoli jinému bych to možná uvěřil, ale tobě ani náhodou." Hermionin pohled mohl zabíjet, když znovu promluvila.

"Tak dobře. Přece jen, jste mí nejlepší kamarádi, tak komu jinému bych to měla říct, když ne vám."

Harry si oddechl. Ne že by ho tak zajímalo Hermionino vysvětlování, byl sice zvědavý, ale v nejhorším případě by se bez něho klidně obešel. Bál se však, že se schyluje k další hádce.

"Jak jsem byla v létě u Viktora… no… docela jsme se pohádali." Harry si všiml, že se na okamžik na Ronově tváři rozhostil spokojený úsměv.

"Rozešli jsme se."

Spokojený úsměv vystřídal šokovaný a zhnusený výraz. "Vy jste spolu chodili???" Hermiona si ho nevšímala.

"No, řekl mně, že jsem jen nudná šprtka. Že zkazím každou zábavu a tak podobně.

Pochopila jsem, že se takhle jen okrádám o své přátele. Vy se se mnou ještě bavíte, ale taky jsem vám určitě několikrát lezla na nervy."

"Přesněji řečeno třikrát denně," zamumlal Ron polohlasně, takže ho slyšel jen Harry.

"O prázdninách jsem na sobě dost pracovala. Potom když jsme tady byli sami, před začátkem školního roku, snažila jsem se nechovat tak upjatě. Párkrát jsem toho i litovala, třeba v tom oddělení s omezeným přístupem. Postupem času mě to ale docela chytlo a musím říct, že i bavilo. To je konec."

"Tohle už ti docela věřím," kývl Ron, který se už očividně vzpamatoval z toho otřesu, že Hermiona chodila s Krumem. "Tohle je přesně tvůj styl. Pracovat celé prázdniny na tom, aby ses změnila v chování. Určitě jsi přečetla spoustu knížek o tom… jak tomu ti mudlové říkají… jo, lypsolochii a …"

Harry a Hermiona vyprskli smíchy. "Psychologii, Rone," opravil kamaráda dobromyslně Harry.

"Jo, to jsem přesně myslel…" "A vadí ti to?" zeptala se tiše Hermiona.

Ron se na ni dlouze podíval. "Ne," zamumlal nakonec. "Samozřejmě, že ne." "No vidíte, já tedy nevidím, v čem je tady problém," uzavřel to Harry. "Klobouk dolů, Hermiono."

Ještě chvilku hrály Řachavého Petra, Harry se ale nemohl soustředit. Teď když se našel deník, viděl věci, které mu dříve unikaly. To, jak se Ron dívá na Hermionu… i ty jejich neustálé návštěvy knihovny.

Vždyť dřív, kam sahala Harryho paměť, se Ron vyhýbal knihovně jako upír kostelu. Teď tam chodí třikrát denně a navíc dobrovolně.

Harry pořád přemýšlel, co se stalo, když byl na ošetřovně. Mrzelo ho, že mu o tom nic neřeknou sami, ale na druhou stranu, ho to do této doby vůbec nezajímalo. Nejdříve myslel na Cho (teda, ne, že by na ni teď nemyslel, ale už to asi není tak intenzivní), potom na deník.

Rozhodně ale nechtěl nikomu lézt do soukromí, sám to neměl rád, ale napadlo ho, že by mohl něco vytáhnout z Rona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama