7.kapitola- Příměří

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
Ve chvíli kdy se ozval dunivý zvuk kuchyňského zvonu, který oznamoval poledne, měla všechno hotové.
Klepoucíma rukama uchopila stříbrnou mísu s polévkou a nejistým krokem se vydala do jídelny.
Prosím, ať nic nepozná… jestli přijde, že jsem kouzlila a ještě k tomu s Dracovou hůlkou, tak jsme oba v háji…
Celá rodina Malfoyových seděla kolem stolu. Pozorně se podívala na Luciuse, tvářil se úplně normálně. Ne, zatím nic nepoznal.
Draco na ni spiklenecky mrkl. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Když se nikdo jiný nedíval, ukázala mu zdvižený palec.
Celý oběd proběhl bez problémů.
Odnesla hromadu špinavého nádobí a položila je do dřezu. Tělem se jí rozběhl příjemný pocit.
Měla chvíli času, tak si sedla na malou židličku u dřezu. Přemýšlela.
Proč to vlastně všechno Draco dělá? Včera lektvar, dnes hůlka…
"Včera jsi mu přece také pomohla," namítal její vnitřní hlas.
Ale kdyby nebylo mě, tak bych mu vůbec pomáhat nemusela…
Zasněně si prohrábla vlasy.
Sakra, proč nemohou být aspoň o trochu delší! Takhle se mu přece nemůžu líbit…
"Viky!" zděsil se vnitřní hlas. "Ty se chceš líbit Malfoyovi?"
Ne, vůbec ne. Nechci se mu líbit, on se mi přece také nelíbí. Já jen tak…
"Přiznej si to, líbí se ti…"
Ani náhodou! Nemám ráda blonďáky…
"A co Michael z Kruvalu?"
No… to byla výjimka…
"A Erik?"
Sakra, já se tady nemíním vybavovat se svou vlastní pošahanou hlavou!
Chytla se za spánky.
To bude tím, že jsem přepracovaná… vždyť normálně… je to přece Malfoy…
Dobře, je to asi jediný člověk v tomto domě a možná už i na celém světě, který se mě zastává. Prostě něco jako kamarád! Ale to ještě neznamená, že se mi musí líbit…
A už toho mám dost. Radši půjdu dělat to nádobí, nebo se ještě zblázním. Člověk, který se vybavuje se svou hlavou není normální…
Vroucí voda tekla plným proudem a dva kartáče umývaly nádobí. Viky seděla naproti dřezu a hůlkou ovládala každý jejich pohyb.
Asi za tři hodiny měla všechny práce ze seznamu hotové. Večeře se skvěla pod obrovským poklopem. Zajistila jedním šikovným kouzlem, aby nevychladla.
Teď bych mu asi měla vrátit hůlku. Ať z toho nejsou problémy…
Opatrně vykoukla z kuchyně. Vzdych byl čistý, nikde ani živáčka.
Tiše našlapovala na tlusté zelené koberce, které pokrývaly podlahu.
Kde jen může být? Doufám, že Lucius na nic nepřišel…
Snad se mu nic nestalo…
"Proboha, Viky, na co zase myslíš?"
Můžu snad chtít, aby byl v pořádku, ne? Možná to tak nevypadá, ale pořád mám nějaké svědomí…
Prošla až do nejsevernější věže, kde měl pokoj. Zaklepala.
"Vstupte!"
Otevřela dveře. Draco okamžitě vstal z postele.
"Nazdar, Viky," prohodil vesele.
Pohlédla mu zkoumavě do očí.
"Stalo se něco?" vyzvídala.
S úsměvem si povzdechl. "Tobě nic neunikne…
Ale musím tě zklamat, dnes jsme se s otcem dohodli normálně… Nemá ani tušení, že jsem ti půjčil hůlku."
Prudce vyskočila. "Odvolej to," zasyčela nebezpečným hlasem. Na tváři jí ale hrál úsměv.
"Co?" zajímal se s předstíranou nevědomostí.
"To, že bych chtěla, aby ti zase něco udělal…"
"A proč," usmál se.
Ztratila trpělivost. Vyskočila mu na záda. Nečekal takový nápor a spadl.
"Protože v tomto domě ti můžu ubližovat jedině já…"
"Tak hele, slečno. Jestli jste si toho nevšimla, tak jsem silnější a přeperu vás jednou rukou… Koukejte, názorná ukázka," chechtal se.
Pravou rukou ji chytl za nohy a zvedl nad zem.
Překvapením se nezmohla ani na slovo. Nebyla sice nikdy žádný soudek a pobyt u strýce jí na váze rozhodně nepřidal, ale tohle nečekala.
Zaťatými pěstmi ho bušila do širokých zad.
"Okamžitě mě pust, ty… sadisto!" ječela.
"A co zato?" protáhl zdánlivě lenivým hlasem.
"Stihne tě strašlivá pomsta…" smála se. "Právě ubližuješ nevinnému člověku, jestli sis toho nevšiml…"
"Nech toho, nebo umřu smíchy," zvolal. "Nevím jestli jsi zrovna ty nevinný člověk…"
Vyplázla na něj jazyk.
"Tak mě pust," škemrala. "Už ses někdy zkoušel smát s hlavou dolů?"
"Dobře, pouštím. Ale jen proto, že mě už bolí ruka…"
Jemně ji položil na měkkou postel s nebesy. Sám si sedl vedle ní na podlahu.
"Přišla jsem ti vrátit tu hůlku," vzpomněla si na příčinu své návštěvy.
"Jsem rád, že ti pomohla…"
"Bez ní bych neměla šanci to stihnout," pravila rozhodně.
"Co se to děje? Viktorie Karkarovová právě přiznala svoji chybu," zasmál se.
"Už toho nech," poprosila. "Nebo mi praskne břicho."
"Dobře, ale dnes jsem vyhrál…"
"Jak chceš," souhlasila. "Ale jen dneska," dodala výhružně.
"Mohli bysme taky konečně uzavřít mír…" navrhl s vážným výrazem v obličeji.
Spadl jí kámen ze srdce.
"Naprosto souhlasím. Stačí, když se musím každý den potýkat s Luciusem."
"Dobře, vyhlašuji dobu příměří," pokoušel se ne moc přesvědčivě napodobit slavnostní hlas.
"Tak já zase valím do kuchyně. Kdyby náhodou někdo přišel…"
"Jasně. Promiň, že jsem tě tady zdržoval…"
"Stejně už to mám všechno hotové," namítla a otevřela dveře.
"Tak zatím ahoj, Viky. A někdy zase přijď," dodal tiše, aby to nemohla slyšet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačulín Kačulín | Web | 21. října 2006 v 13:59 | Reagovat

Moc krásný.....se tu o to řehnim jak magor :D

2 Kačulín Kačulín | Web | 21. října 2006 v 14:01 | Reagovat

jejda..........Oprava: Moc krásný......se tu u toho řehnim jak magor :D

3 Wikiss Wikiss | E-mail | Web | 31. března 2007 v 15:15 | Reagovat

Jo já se taky řehnim :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama