8.kapitola- Rozhodnutí

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Když budeš chtít, válka skončí...
"Už tady u nás bydlíš dva týdny, Viktorie," prohodil jednou u snídaně Lucius. "Měl bych s tebou konečně pokračovat ve výcviku…"
Mírně se zachvěla. Vzpomněla si, jak dopadlo cvičení minule.
"Já ale bohužel nemám čas nazbyt," pokračoval. "Bylo by proto dobré, kdyby se toho alespoň pro začátek ujal Draco… Trénuje déle než ty, má větší zkušenosti…
Souhlasíte?"
Při jeho slovech se jí rozhostil na tváři spokojený úsměv.
"Já souhlasím," ozval se Draco.
"Výborně synu, mám z tebe radost. Ale musíš být přísný. Na konci vás vždy zkontroluji…"
"A kdy máme začít?"
"Nejlépe by bylo ihned," prohlásil upjatě Lucius. "Viktorie by se měla zdokonalit v Cruciu. Minule jí to příliš nešlo…"
Přikývl. "Dobře, tak my budeme v severním sálu, kdybys nás tam hledal… Pojď, Viktorie!"
S nejistými pocity ho následovala. Nevěděla, jak bude výcvik vypadat. Byla ráda, že ji netrénuje Lucius, ale přeci jen měla trochu strach.
"Tak jsme tady," prohodil a otevřel velké zelené dveře.
Vstoupila do obrovské místnosti vypolstrované žíněnkami.
"Otec zde čas od času pořádá nějaké souboje a někdy tu trénujeme," dodal se zřejmou nechutí v hlase.
"Tebe to nebaví?" zajímala se.
Prudce si ji přeměřil.
"Samozřejmě, že baví, přímo se v tom vyžívám…" ušklíbl se ironicky. "Tebe by to bavilo?"
Znejistěla. "No, asi ne," vypravila ze sebe. "Vlastě určitě ne!"
"Tak vidíš… Radši začneme," dodal po kratší odmlce.
"Ty mě budeš opravdu učit?"
Zasmál se. "Musím, otec nás přijde zkontrolovat," prohodil vážně. "Ale neboj, budu se snažit…"
"Tak to bych ti měla asi vykat…"
Zatvářil se přísně. "A už toho nech, Viky. Musíš se pořádně naučit tu kletbu…"
Zadíval se jí přímo do očí a monotónně pokračoval.
"Takže, slečno Karkarovová, základem úspěchu je, se naučit nenávidět svého soupeře. Musíš mu prostě chtít ublížit. Musíš do toho dát všechno…"
"To nezvládnu…"
"Taky jsem si to dřív myslel," usmál se trpce. "Ale za určitých podmínek se naučíš všechno…"
Přeběhl jí mráz po zádech. Moc dobře věděla, o jakých podmínkách Draco mluví. Za tu dobu, co tady byla, si stihla udělat o Luciusovi obrázek…"
"Zaklínadlo asi znáš…"
Přikývla.
"Tak si to vyzkoušíme," prohodil klidným hlasem.
"Ani náhodou," odsekla prudce. "Já ti ubližovat nebudu. Vždyť bych to ani nedokázala. Jsi jediný, kdo mi tady v tomto domě rozumí. To radši napadnu Luciuse…"
Jemně jí zakryl dlaní ústa. Rozesmál se.
"Nemyslel jsem, že si to musíš vyzkoušet zrovna na mě," prohodil vesele. "I když mě těší, že bys mě nedokázala ublížit. Radši to zkus tady na nich," vytáhl se skříňky sklenici živých pavouků.
"Fuj," otřásla se.
Nevšímal si toho a jednoho vytáhl. Postavil ho na stolek.
"Tak do toho," povzbuzoval.
Odevzdaně se nadechla. Snažila se nepřemýšlet nad tím, že ten malý pavouček jí nic neudělal a proto není žádný důvod, proč ho nenávidět…
"Crucio!" vykřikla.
Lehce se zatřepal.
"Zkus to ještě jednou."
"Crucio!"
Pavouček začal zběsile třást všemi končetinami.
Nevydržela to. Sklopila hůlku.
"Proč jsi nepokračovala?" zajímal se.
"Já to nedokážu! Nevím, jak ty, ale já prostě nedokážu ublížit někomu, kdo mi nic neprovedl!"
"To se naučíš…"
"Nenaučím. Jsem prostě slabá! Nechápu, jak ty to můžeš vydržet, ale já tady končím, uhni," zaječela a rozběhla se ke dveřím.
Zachytil ji za rukáv.
"Počkej, o co ti tady jde?" vydechl.
"Prostě se nedokážu stát pro nic za nic smrtijedkou, o to mi jde!" křičela jako smyslů zbavená.
Zvážněl. "Já se taky nechci stát…" promluvil klidným smutným hlasem. "Ale tady ti nic jiného nezbývá. Věř mi, chci ti pomoct…"
Lehce zavrtěla hlavou.
"Kdyby ti to opravdu tak vadilo, jak říkáš, tak by ses tomu dávno postavil…" zašeptala.
Pohlédl jí do očí.
"Zkus se vžít do mé situace, Viky. Odmalička vyrůstat tady. Pořád poslouchat ty řeči… Já to mám prostě souzený, chápeš?"
"To není pravda. Můžeš utéct…"
Usmál se.
"Když uteču, najdou si mě. Voldemort nebo ostatní smrtijedi mají oči všude.
Najdou si tě. Nedokážeš si představit, jaké to je. Budeš chtít umřít, Viky. Umřít!"
Pevně ho chytla za ruku.
"Omlouvám se, zašeptala. "Máš to těžší, než já. Jdu trénovat, abys neměl problémy…"
Zavrtěl hlavou. "Tak jsem to nemyslel," poznamenal. "Už jsem ti říkal, že o mě ani tak nejde…"
"Nehraj si na statečnějšího než jsi," připomněla mu s úsměvem jeho vlastní slova.
"Možná máš pravdu," připustil. "Otec má pravdu… Říkal, že se k nám… teda k nim nikdy nepřidáš…"
"Slyšela jsem to…"
"Měla bys utéct, Viky, pomůžu ti. Běž za Brumbálem, učil mě ve škole, tam budeš v bezpečí…"
Nahrnuly se jí slzy do očí.
"A co ty? Ty tady zůstaneš?"
"Musím. Dva lidé by neutekli…"
"Tak radši nic neříkej. Nemůžu jít bez tebe…"
Podíval se jí přímo do očí. "Viky, teď není čas na žádnou rádoby statečnost," řekl nezvykle prudce. "Půjdeš pryč. Nemůžeš tady zůstat. Válka se blíží, chápeš to vůbec? Dříve nebo později vypukne! A ty umřeš…"
Slzy jí stékaly po tvářích, ale přesto se pokusila o úsměv.
"Nemysli hned na nejhorší," napomenula ho. "Zůstanu s tebou. Když budeš chtít… když budeme chtít, válka skončí, Draco. Věř mi… Vím to…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačulín Kačulín | Web | 21. října 2006 v 14:06 | Reagovat

Moc pěkné......smutné, ale tím je to pěkné....

2 Wikiss Wikiss | E-mail | Web | 31. března 2007 v 15:19 | Reagovat

Až jsem měla slzy ve vočích....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama