Dědictví 27.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Hned po večeři, kdy si Harry nepřál nic jiného, než lehnout si a spát až do zimy k nim přiběhla udýchaná Hermiona.

"Pojďte honem, za pět minut nám začíná trénink na bystrozory." Harry na ni překvapeně vyvalil oči. "Vždyť Lupin říkal ve středu a teď je neděle…"

"A nepřipadá ti, že ve středu jsi ležel na ošetřovně v bezvědomí?" skočila mu rychle do řeči. "Profesor Lupin vymyslel náhradní termín. Schůzky budou bývat v neděli, protože ve středu bychom to možná nestíhali," vychrlila ze sebe a utíkala ven ze společenské místnosti. Harry a Ron ji jen váhavě následovali.

Za chvíli stáli celí udýchaní před učebnou formulí. Lupin tam už čekal. "Tak pojďte dál," vyzval je s úsměvem. "Vidím, že vám Hermiona všechno vyřídila, tak ani nemá cenu, abych něco vysvětloval… můžeme jít rovnou na věc."

Harryho nepříjemně zamrazilo v zádech. V obraně proti černé magii byl sice opravdu dobrý, možná by se dalo říct nejlepší ze třídy, ale přesto měl takové nepříjemné tušení. O bystrozorech poprvé zaslechl před dvěma lety a jediné co o nich věděl bylo, že chytají zlé černokněžníky. Měl ale obavy, že to nestačí. Jako ve snu kráčel do učebny. Překvapilo ho, že vypadá úplně obyčejně. Nevěděl sice, co přesně čekal, možná, že se všude kolem budou povalovat lotroskopy, jak to viděl v Modyho kabinetě, nebo na něj vyskočí tucet rarachů. Nic takového se ale nestalo.

Tak se na chvilku posaďte, vyzval je profesor. "Asi vám ani nemusím vysvětlovat, co to je bystrozor. Přesto to ale ještě jednou shrnu: když to řeknu jednoduše, bystozor je něco, jako mudlovský policajt. Samozřejmě je na mnohem vyšší úrovni, proto se jím nemůže stát každý.

Bystrozor musí dokonale ovládat všechna kouzla bílé magie, někdy je nutná i magie černá, ale to vás tady samozřejmě učit nebudu. Snad možná později.

To ale z daleka nestačí. Každý, kdo chce vykonávat tuto práci, musí mít mimořádně silné nervy. Smiřte se s tím, že budete muset zabíjet. Nebo, že vás chytnou. Ani si nedokážete přestavit tu hrůzu a beznaděj, když nevíte, co se s vámi stane. Můžete přežít, ale také ne.

Pořád chcete tuto práci dělat? Po tom, co jsem vám teď řekl?" Harry pohlédl na Hermionu. Byl úplně bledé, třásla se od hlavy až k patě. V očích se jí zrcadlila hrůza. Hrůza z toho, co právě slyšela.

Harry věděl, že lituje toho nápadu, stát se bystrozorem. Ron se na první pohled tvářil klidně. Harry ale svého přítele dobře znal. Věděl, že je ještě víc vyděšený, než Hermiona. Nervózně si pohrával s hůlkou, prsty se mu třásly.

Harry sám nevěděl, jak se cítí. To, co právě slyšel ho děsilo a lákalo zároveň. Harry nebyl typ člověka, který by chtěl v budoucnu sedět někde v kanceláři a zapisovat úbytek jednorožců. Bystrozor bylo vlastně jediné povolání, které u něho připadalo v úvahu. Harry se nemusel rozmýšlet. Byl rozhodnutý.

"Jdu do toho," oznámil pevným hlasem. Jeho kamarádi na něj nevěřícně pohlédli. Nevěřícně a vyděšeně zároveň.

"Lupin se na něj usmál. "Myslel jsem si to," konstatoval. "Máš to koneckonců v krvi." "Cože?" nechápal.

"To ti ještě nikdo neřekl, Harry?" podivil se profesor. "Oba tví rodiče byli bystrozorové. Kdy jinde myslíš, že by vydělali tolik peněz?

Zkusí to z vás dvou ještě někdo?" pohlédl na Rona s Hermionou. "Já," prohlásila Hermiona odhodlaně. Harrymu tím málem vyrazila dech. Od Rona by čekal, že se zapojí, ale Hermiona?

"Ještě někdo?" zajímal se Lupin.

"Dobře, já to taky zkusím," ozval se Ron. Přitom ale pohlédl na Hermionu typem: a za tohle všechno můžeš ty, doufám, že jsi spokojená.

"Tak se mi to líbí, odvaha je krásná věc. Tak a teď přistoupíme k věci. Slíbil jsem vám malý testík."

Harry strnul. Teď to přijde. Profesor ukázal na malá dvířka, kterých si až do této chvíle nevšiml.

"Tato zkouška prověří nejen vaše kouzelnické schopnosti, ale i vaši psychickou odolnost. Budete chodit po jednom za tyhle dveře. Je to docela jednoduché, nemyslíte?" Harry si to rozhodně nemyslel, ale rozhodl se na sebe příliš neupozorňovat. Jeho kamarádi na tom byli asi stejně.

"Tak Rone, můžeš jít první."

Harryho pihovatý kamarád znatelně pobledl a s výrazem odsouzence k smrti přistoupil ke dveřím. "Připrav si hůlku," radil Lupin, "budeš ji potřebovat."

Ron otevřel dveře, naposledy vyslal k Hermioně jeden vyčítavý pohled a zmizel jim z očí.

Celou dobu mlčeli. Harry by mnohem víc uvítal, kdyby jim Lupin znovu vykládal další příšerné historky o bystrozorech, než tohle úděsné ticho.

Asi za deset minut za dveřmi zmizela Hermiona. Harry osaměl. Zůstal sám s mlčenlivým profesorem a svými myšlenkami.

"Tak běž Harry," vyzval ho za chvíli Lupin. Harry stiskl hůlku a s bušícím srdcem otevřel dveře.

Vstoupil. Obklopila ho černočerná tma. Dveře se zavřely. Harryho zachvátil strach. Strach a beznaděj. Černé myšlenky ho zaplavily jako vlny oceánu. Nic neviděl a neslyšel. Nevěděl, jak dlouho takhle stál. Možná minutu, dvě… mohlo to být ale mnohem déle. Začal normálně uvažovat. Do rukou se mu znovu vrátil ztracený cit.

" Lumos ," zašeptal. Z hůlky vytryskl úzký proužek světla. Matně osvětlovat úzkou chodbu, na jejímž začátku Harry stál. Mohl se kolem sebe pořádně rozhlédnout.

Pomalu kráčel vpřed. Teď už věděl, co myslel Lupin tím prověřením psychické odolnosti. Šel sám temnou chodbou, která se každou chvíli všemožně kroutila. Nevěděl, kam jde a co má dělat. Zatím byla cesta poměrně klidná a toho se právě bál.

Zaslechl za sebou tiché kroky. Srdce se mu rozbušilo. Kroky se stále přibližovaly. Harry začal panikařit. Vrhl se do nejbližšího výklenku. Byl úplně potichu. Bál se pohnout. Jen srdce zběsile bilo na poplach.

Harry spatřil lidskou postavu. Pomalým krokem se přibližovala. Harry se přitiskl blíž ke stěně. Jasně rozeznával černý rozevlátý plášť, který měla na sobě- mozkomor, nebo spíš bubák. Vůbec si ho nevšímal. Prošel dál. Dál, kolem výklenku, kde se krčil vyděšený černovlasý chlapec s jizvou na čele.

Harry si setřel kapičky potu z čela. Náhle mu bylo vše jasné. Pochopil, co všechno se skrývá pod jedním slovem bystrozor. Pochopil, že nestačí jen bezhlavě metat kouzla na nepřítele. Tady je toho potřeba mnohem víc. Pohotová reakce, chladná hlava…

Zbytek cesty šel mnohem klidněji. V ruce třímal hůlku, nastražené uši vnímaly každé šustnutí. Zelené oči za brýlemi byly rozšířené hrůzou a vzrušením.

Přemohl dalšího bubáka, přecházel po chatrném provazovém mostku nad propastí. Konečně před sebou zahlédl paprsek světla. Dokázal to!

Znovu se octl v učebně formulí. Vyčerpaně se zhroutil na židli. Jen mlhavě slyšel Lupinův hlas. "Doufám, že jste pochopili, proč jsem vám připravil tenhle test. Chtěl jsem si prověřit, jestli máte aspoň nepatrné předpoklady k této náročné práci.

Všichni jste potvrdili mé naděje, které jsem do vás vkládal.

Příště už vás nebudu tak trápit. Začneme se spolu učit kouzla, která budete potřebovat. A je tu ještě jedna věc. Nevím, jestli budete mít zájem, ale na tuto práci je nejlepší, když je člověk zvěromág."

Harry překvapeně zamrkal. Představa, že by se mohl proměnit v něco úplně jiného ho lákala víc, než cokoliv na světě. I Ron s Hermionou se tvářili nadšeně. "To by bylo super," promluvila za všechny Hermiona.

Lupin se usmál. "Dobře, ale nesmíte čekat, že s tím začneme hned příští hodinu. Já sám toho o zvěromázích příliš mnoho nevím… ale snad nám to půjde. Můžeme si ale ještě dnes udělat takový test…"

Ron nespokojeně zahučel, na další testy už opravdu neměl náladu. "Měl jsem na mysli výběr zvířete, ve které se budete později přeměňovat," upřesnil profesor. Ron se jen spokojeně usmál.

"Možná jste už o tom slyšeli," pohlédl Lupin na Hermionu, "ale raději vám to řeknu ještě jednou. Jistě víte, že bystrozor si sám nemůže vybrat, v co se bude přeměňovat, zvíře mu je přiděleno. Ale existuje způsob, jak zjistit jaké.

Nemusím vám snad nic říkat o patronovém zaklínadle. Patron zkušených kouzelníků má vždy konkrétní podobu nějakého zvířete.

To zvíře vás nějakým způsobem ovlivňuje po celý život, aniž o tom víte. Nejlépe vystihuje vaši povahu. A právě takovou podobu byste měli mít po přeměně."

Harry se spokojeně usmál. Takže jelen… stejně, jako kdysi jeho otec… Ron s Hermionou se ale tvářili poněkud zklamaně. "Ale mi to zaklínadlo neumíme," ozvala se Hermiona. "Je prý příšerně těžké."

Lupin zavrtěl hlavou. "Je rozdíl ho předvádět ve vyhřáté osvětlené učebně, kde vám nehrozí žádné nebezpečí, nebo mezi hejnem mozkomorů, kteří netouží po ničem jiném, než po vaší duši. Určitě to dokážete. Nesmíte zapomenout, že Harry byl o dva roky mladší a zvládl to."

Ron sice zamumlal něco v tom smyslu, že on není Harry, ale nakonec vzal hůlku a stoupl si do středu místnosti. "Snaž si vybavit svůj nejkrásnější zážitek," radil mu Lupin stejně, jako tenkrát před dvěma lety Harrymu.

"Pořád na něj mysli, nepřestávej. A teď zaklínadlo, expecto patronum."

" Expecto patronum, " vykřikl Ron. Z hůlky vylétl menší stříbrný oblak, který ale skoro okamžitě zmizel. "Nevěříš, že bys mohl něco takového dokázat," pokáral ho profesor. "Zkus to ještě jednou."

Z Ronovi hůlky tentokrát vytryskl oslňující kužel světla. Po dopadu na zem zdánlivě na chvíli zmizel. Na jeho místě za však za okamžik objevil malý stříbrný psík, který spokojeně vrtěl ocasem.

Profesor uznale zatleskal. Ron se nemohl na tu malou chlupatou hromádku vynadívat. Naštěstí za chvíli kouzlo přestalo působit a pes zmizel. Na Ronovo místo mohla nastoupit Hermiona.

Zavřela oči, na tváři se jí mihl spokojený úsměv. "Expecto patronum !" zaburácela.

Na zemi se objevila drobná kočka s dlouhým ocasem a spokojeně se protáhla. "Výborně," ozval se Lupin. "Teď, když víte, na čem jste, nebudu vás déle zdržovat.

Ještě jednou si ale uvědomte, že vyčarovat patrona tady v učebně dokáže skoro každý. Časem se to naučíte i s mozkomorem."

Na kolej se dostali deset minut po večerce. Ve společenské místnosti se dlouho nezdržovali a šli si lehnout do ložnice.

Harry se spokojeně rozvalil na svou postel s nebesy. Ani se mu nechtělo převlékat do pyžama, jak byl ospalý. V místnosti zatím nikdo, kromě jeho a Rona nebyl. "Ty, Rone…"

Jeho kamarád, který už ležel v hnědém pyžamu na posteli jen s námahou otevřel oči.

"Co chceš?" zamumlal v polospánku.

Harry nevěděl, jestli je tohle ta pravá chvíle, ale necouvl.

"Co je mezi tebou a Hermonou?" zeptal se na rovinu.

Jeho pihovatý přítel zalapal po dechu.

"Co by mělo být?" zeptal se a jen těžko skrýval své rozrušení.

"Vždyť víš, co myslím."

"No," začal Ron, "poznali jsme se před pěti lety a od té doby se pořád hádáme, jestli ti jde o tohle."

"Ale teď už tolik ne," dorážel dál Harry.

"Asi jsme dostali rozum," mínil Ron. "Harry, já nechápu, o co ti jde. Mezi mnou a Hermionou nikdy nic nebylo a nebude, rozumíš? Má toho svýho Kruma a …"

"Vždyť se rozešli! Rone, myslel jsem, že se známe dost dlouho na to, abys…"

"No tak to asi neznáme," přerušil ho Ron. "Promiň Harry, ale jsem příšerně utahaný. Dobrou."

Harry se jen bezmocně díval na červený závěs, který obklopil Ronovu postel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ke-sa-ha-ki ke-sa-ha-ki | 24. července 2006 v 20:58 | Reagovat

Zatkoukat, zatloukat, zatloukat

2 Area Area | 6. ledna 2007 v 20:55 | Reagovat

A když se to proflákne, zatloukat ještě víc!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama