Dědictví 38.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Harry si rozpačitě prohrábl dlouhé černé vlasy. Stál před brněním, za kterým se skrývala Havraspárská společenská místnost. Hermiona jako prefektka znala vchody na všechny koleje a dokonce i jejich hesla.

Harry se zhluboka nadechl. "Archimédes," pronesl vysokým dívčím hlasem. Brnění se odklonilo a Harry mohl poprvé spatřit modré stěny místnosti.

Pravou nohou vkročil dovnitř. Srdce mu bušilo jako splašené.

Okamžitě se k němu vrhla nějaká blonďatá studentka a začala ho objímat.

"Cho, kde jsi byla? Všude jsme tě hledali. Viděla jsi famfrpál?"

Harry, který ještě pořád rozdýchával ten počáteční šok neodpovídal. V duchu tiše zuřil. Byl naštvaný na Siriuse, na toho mrzimorského odrážeče, který všechno zavinil, na dědictví. Na Rona, a jeho potměšilé úšklebky, když Harryho viděl v holčičích šatech.

"Cho, co se ti stalo? Už jsi slyšela, jak je na tom Harry? Byla jsi za ním?"

Harrymu se rozbušilo srdce. Neztratil ale pevnou půdu pod nohama.

"Proč bych za ním měla chodit?" zeptal se naprosto klidným hlasem.

Blondýna se spiklenecky usmála. "Nedělej se, Cho," ušklíbla se. "Copak jsi mi neříkala, co k němu cítíš?"

Harry se spokojeně usmál. Kdyby se na něj ta holka tak nekoukala, tak by si možná i poskočil.

"Dobře, prokoukla si mě," rezignoval. "Nepůjdeme už do ložnice? Jsem nějaký unavený."

Dívka vyprskla smíchy.

Harry se na ni nechápavě podíval.

"Co jsem řekl?" zajímal se.

Následoval další výbuch smíchu.

"Cho, už jsi asi fakt přepracovaná. Teď mluvíš, jako bys byla kluk."

Harry zalapal po dechu. "Asi bysme fakt měli jít do ložnice," prohlásil s pokusem o úsměv.

"Tak běž napřed, já za chvíli přijdu."

Harry překonal záchvat paniky a se sebevědomým úsměvem vyrazil směrem, kde tušil ložnice.

Když třikrát vešel do sprchy, z toho dvakrát do klučičí, všiml si, že na každých dveřích je užitečná cedulka, která říká, co se za nimi skrývá.

Vešel do místnosti s nápisem dívky- šestý ročník a uvelebil se na jednu z postelí. Byl tak vyčerpaný, že okamžitě usnul. Probudil ho až rozzuřený hlas.

"Cho, co to děláš? To je moje postel!"

Harry namáhavě otevřel oči. "Co chceš?" zamumlal ospale.

Dívka, která nad ním stála, zrudla vzteky.

"Cho, co se to s tebou děje? Ležíš v mé posteli, ani jsi se nepřevlékla do pyžama a nevyzula boty."

Harry zamumlal něco v tom smyslu, že to jde napravit a šoural se do dívčí sprchy. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže se mohl v klidu umýt. Teprve teď si uvědomil, že Ron měl vlastně pravdu. Naposledy byl ve sprše v létě u Dursleyových.

Nechal na sebe dopadat horké kapky vody. Musel uznat, že to opravdu nebylo tak špatné, tak si myslel.

Po notné chvíli vešel zpátky do ložnice. Uvnitř pobíhalo asi deset holek ve spodním prádle a Harry si pomyslel, co by dal Draco Malfoy za to, aby byl v jeho kůži. On teď ale na takové věci neměl ani pomyšlení. S hrůzou si uvědomil, že se bude muset naučit jména všech svých nových kamarádek, jejich záliby a podobné věci.

Vyčerpaně si lehl do postele- tentokrát do té správné. Přehodil přes sebe tmavě modrou peřinu. Snažil se nevnímat okolní štěbetání;nechápal, jak mohou být holky tak příšerně užvaněné.

Snažil se nějak zrekapitulovat celý dnešní den. Den, který Harryho život naprosto změnil. Ani se neodvažoval domyslet, co by bylo, kdyby se Cho něco stalo. Nedokázal si to představit. Musel by asi žít celý život v tomto těle s obrovskými výčitky svědomí. Nebo se všem přiznat…

Za podobných myšlenek usnul.

"Cho! Cho, probuď se! Slyšíš?"

Harry lehce zamžoural očima. Kdo je ta Cho, na kterou všichni řvou? Harry doufal, že co nejrychleji vstane, protože chtěl ještě spát.

Najednou mu jako kouzlem došly všechny události posledního dne. Prudce se posadil.

"Už jsem vzhůru," zamumlal.

"No konečně," ušklíbla se jedna kudrnatá krátkovlasá zrzka. Už jsme tě chtěli polít ledovou vodou. "A vylez z postele, za chvilku nám začíná přeměňování."

Harry se protáhl a začal se oblékat. Šlo to složitě, připadalo mu, že holky si na sebe navlékají spoustu zbytečností. Chvilku zápasil s podprsenkou, ale nakonec na sebe mohl být pyšný. Aspoň do té doby, dokud se k němu nepřitočila ta blondýna, kterou znal ze včerejška.

"Cho, udělala bys mi zase ty stíny? Já mám dneska domluvenou schůzku s Michaelem." Harry přikývl, i když vůbec netušil, o jaké stíny se jedná. Asi chce, aby jí stínil před sluníčkem nebo co.

Blondýna mu ale vrazila do ruky řasenku. Harry věděl přibližně od Parvati s Levandulí, jak se ta věc používá, klepala se mu ale tak ruka, že až skončil, měla jeho nová kamarádka parádní kruhy pod očima.

"Díky Cho, počkej, podej mi zrcátko."

Harry jí vyhověl a nejkratší cestou ustupoval do společenské místnosti. Cestou k němu doléhal blondýnin zděšený jekot a nadávky.

Ve velké síni se moc dlouho nezdržoval. Kopl do sebe snídani a pospíchal k nebelvírskému stolu. Bez váhání si sedl mezi Rona a Hermionu. Bylo mu jedno, že to může vypadat podezřele, prostě s nimi potřeboval mluvit.

"Víte něco nového?" vybafl na ně bez pozdravu.

Hermiona se na ně překvapeně podívala. "Harry, neměl bys sem chodit," zašeptala.

"Já vím," přerušil ji netrpělivě Harry. "Dali jste jí v noci ten lektvar? Jak jí je?"

"Lektvar jsme jí dali. Půjčili jsme si tvůj neviditelný plášť- Ron říkal, že ti to nebude vadit. Museli jsme čekat asi hodinu, pořád u ní byla madame Pomfreyová. Je úplně bledá a pořád nás nevnímá." Hermioně se podezřele roztřásl hlas.

"Ale Harry, teď se budeme bavit o tobě. Jak jsi přežil včerejšek?" zajímala se dál Hermiona.

Harry jen beznadějně mávl rukou a vyprávěl jí celý svůj příběh.

Ron celou dobu zadržoval smích a Hermiona se tvářila soucitně.

"Harry, měl bys pochopit, že holky mají prostě jiné myšlení než kluci.

"To už jsem zjistil," skočil jí Harry rozmrzele do řeči. Ron se znovu uchechtl.

"Harry," naléhala znovu Hermiona. Musíš se prostě snažit. Tady nejde jen o tebe, ale i o Cho. Když jsme za ní byli tak už vypadala o trochu lépe. Kdyby to s ní bylo doopravdy tak špatné, tak by už dávno ležela u Munga. Nechci ti dělat nějaké naděje, ale zdá se, že se z toho dostane. A přece nechceš, aby z toho měla nějaké problémy.

Tady máš lektvar na zítra, kdybychom se do té doby neviděli. Moc často za námi nechoď, ať to není podezřelé. A teď už běž, dívá se po nás Snape."

Harry se smíšenými pocity odběhl k havraspárskému stolu.

"Co si o sobě myslíš, Cho," zasyčela jeho blonďatá spolužačka, jakmile dosedl. "Udělala jsi ze mě pandu, no počkej, to ti nedaruji." "Ale to nebylo schválně," blekotal Harry. "Já jen dneska nemám svůj den."

Blondýna se jen ušklíbla a otočila se na druhou stranu. Harry by jí nejradši řekl pěkně od plic, co si o ní myslí, ale nechtěl si to s ní hned na začátku rozházet ještě víc.

"Co si o sobě myslí, Nána. Vždyť jsem se snažil," spílal Harry v duchu. Radši rychle dojedl snídani, vzal si Choiny učebnice a pospíchal na přeměňování.

Teprve, když profesorka McGonagalová oznámila, že bude celou hodinu zkoušet, uvědomil si Harry, že ani neví, co se v šestém ročníku učí. Snažil si tedy nenápadně otevřít sešit s poznámkami, bystrým očím profesorky to ale neuniklo.

"Cho, okamžitě zavři ten sešit," vyštěkla. "A rovnou pojď k tabuli, podívám se, jestli sis zopakovala minulou látku, jak jsem vám nařídila."

Harry se váhavě blížil k rozzuřené profesorce. Věděl z vlastních zkušeností, jak je přísná. Na těle mu naskočila husí kůže, čelo se lehce orosilo potem.

"Tak mi přeměň tady ten prstýnek v piáno," poručila McGonagalová. "A běda, jestli bude hrát falešně, nebo jestli nebude mít správně zbarvené klapky."

Harrymu se rozklepaly kolena. Byl teď v situaci, kdy ho opravdu nezajímalo, jestli bude piáno hrát falešně. Prstýnek dokázal přeměnit jen na dalekohled, ale pochyboval, že by tím profesorku uspokojil.

Prosebně pohlédl po třídě. Blondýna, se kterou se pohádal u snídaně na něj jen škodolibě vyplázla jazyk, ale jedna malá černovláska nezklamala. Začala cosi mumlat a prstem ukázala na protější stěnu, kde se malými zlatými písmenky začal objevovat tahák. Harry si pomyslel, že se něco takového musí zavést i v nebelvíru.

McGonagalové to ale neušlo. Pevně sevřela rty, takže tvořily jednu tenkou čárku a Harry se začal připravovat na nejhorší.

"Moonová k tabuli," zavrčela. "A vy si Changová sedněte. Vyzkouším vás příští hodinu."

Harry nevěděl, jestli mám mít radost, nebo ne. Na jednu stranu se mu příšerně ulevilo, že nezhorší Cho průměr známek, ale zároveň si uvědomil, že jestli to takhle bude pokračovat, nebude mít Cho za chvíli ani jednu kamarádku.

Tmavovláska byla ale nejspíš nová verze Hermiony a za deset minut se vracela zpět do lavice s širokým úsměvem. Harry si teprve teď všiml, že spolu sedí vedle sebe.

"Díky moc," zašeptal vděčně. Dívka se usmála. "To nic, příště mi to oplatíš. Je mi jasné, že ses včera nemohla soustředit na učení, po tom, co se stalo Harrymu."

"Copak to musí vědět všechny holky v Havraspáru?" pomyslel si Harry rozladěně.

Tmavovlasá dívka se ale zdála jiná, než ty ostatní. Harry se s ní docela normálně bavil. Podle toho, jak na ni volaly ostatní holky poznal, že se jmenuje Charlotta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama