Dědictví 45.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
Harry, je pravda, co říkal Ron? Ty jsi opravdu včera něco viděl v křišťálové kouli?" zajímala se hned druhý den ráno Hermiona.
"Jo."
"A co to bylo? Týkalo se to Ty-víš-koho?"
"Ne. Netýkalo se to Ty-víš-koho, protože mě jeden otravnej ty víš kdo přerušil!"
"Ron za to nemůže…"
"A kdo teda? Já? Hermiono, dej mi pokoj, nemám náladu."
"Tobě prostě vadí, že si Ron dokázal vymyslet nějakou věštbu a ty ne."
"Když myslíš…"
"Hele, Harry, taky by sis nás mohl trochu všímat. Přece se kvůli nějaké pitomé křišťálové kouli nepohádáme."
"Vy jste si začali."
"Tak nám aspoň řekni, co jsi tam viděl."
"Proč to chceš vědět? Hermiono pochop, třeba to ani věštba nebyla. Prostě jsem byl ospalý a něco se mi zdálo. To je všechno."
"Ron ale říkal, že jsi nespal."
"No jasně! Věřte všichni Ronovi! Tak proč se nezeptáš Rona, když ví všechno nejlépe?"
"Protože se chci zeptat tebe!"
"No, ale já ti prostě neodpovím, tak si jdi otravovat někoho jiného. Mě totiž žádné věštění nikdy nezajímalo a nezajímá. Sbohem. Jdu na snídani."
Harry se vztyčenou hlavou vykráčel ze společenské místnosti. Ve velké síni si schválně sedl co nejdál od Rona a Hermiony. Nechtěl, aby se ho na něco vyptávali.
Hermioně lhal, když tvrdil, že ho žádné věštby nezajímají. Když se s Ronem vrátili do ložnice, celou noc nespal. Přemýšlel nad svou vidinou. Nebo to snad opravdu mohl být pohled do budoucnosti? A pokud ano, co mu Sirius zatajil? Copak on zná toho tajemného strážce?
A není jím nakonec on sám? Vždyť byl nejlepší přítel Harryho rodičů. Kdo jiný by to mohl být, když ne on? Snad ne Petr Pettigrew.
Jeho úvahy přerušil pleskot křídel. Sovu, která mu přistála v ovesné kaši, viděl poprvé v životě. Sundal jí z nožky pergamen a dal se do čtení.

Harry, rodový lektvar je hotový. Přijď co nejdříve do Chroptící chýše.
Harrymu se rozbušilo srdce. Znovu si vybavil včerejší zkoušku z jasnovidectví. Teď už nepochyboval o tom, že se věštba vyplní. Že se vyplní dnes, za pár hodin.
V rychlosti na sebe navlékl neviditelný plášť a pádil na místo srazu. Už za chvíli se vše dozví.
V duchu stále přemýšlel nad strážcem. Není to třeba Lupin? Nebo Brumbál? Ten by to mohl být, vždyť chtěl být i jejich strážce Fidellova zaklínadla.
Udýchaně vpadl do Chroptící chýše. Hned, jakmile vešel, ho zarazila divná vůně jakési žluté tekutiny, která tiše bublala v kotlíku- Rodový lektvar.
Harrymu zklamaně poklesla čelist. Vždyť v jeho věštbě byl lektvar rudý!
"Zdravím, Harry," usmál se Sirius. "Je hotový. Tedy skoro. Poslední část přípravy musíš udělat ty. Musíš přečíst tady tu formuli. Nic víc, nic míň. Ale pospěš si, musíš ji pronést přesně v okamžiku, jakmile lektvar zčervená. Jinak bychom ho museli vařit znovu.
Harry měl co dělat, aby svého kmotra neobjal. Tak přece měl pravdu!
Nedočkavě popadl pergamen s formulí. Stačil si ji jen jednou zběžně v duchu projít, když Sirius oznámil: "Teď, Harry."
Harry začal pomalu odříkávat. Byla to samá cizí slova, psaná nejspíš v latině, tak se bál, aby něco nepopletl.
Připadal si příšerně hloupě. Jako nějak šílenec. Co si od toho slibuje? A jak pozná, že se mu to povedlo?
"Ins corami lacntaci top nuentrostni caoulon," dokončil poslední větu.
Nic se nestalo. Harry pomalu propadal panice. Přece se nebude vařit celý lektvar znovu?
"Harry, podívej!" ozval se náhle Sirius.
Harry nevěděl, jestli se mu to zdálo, ale na okamžik se lektvar oslnivě zatřpytil, a když zhasl, bylo hodně tmavší, než předtím. Asi takový, jak v Harryho kouli…
"Je hotový," zašeptal Sirius s jakousi posvátnou úctou. Teď to musíme nanést na pergamen.
Temně rudý lektvar se rozlil po celém pergamenu…
Harry vzrušením téměř nedýchal. Věděl, že se to povede, že se písmenka objeví, ale spíš nedočkavě čekal na větu "Posaď se, Harry, neřekl jsem ti všechno." Už to brzy přijde, cítil to. Na pergamenu se začala objevovat malá pokroucená písmenka. Sirius se k nim rychle sklonil…
Už to přijde. Harry téměř nedýchal. "Existuje strážce řádu," zamumlal překvapeně. "Ten by měl pravého dědice dovést tam, kam potřebuje…
"No tak, řekni to," naváděl Harry v duchu svého kmotra. "Rychle to řekni, nebo mě máš na svědomí."
Zdálo se, že Sirius zápasí sám se sebou.
Harry pomalu ztrácel jistotu. Vždyť v té věštbě to tak dlouho netrvalo!
"No tak, řekni to…"
Harry se rozhodl Siriusovi trochu pomoct.
"Ty víš, co to znamená?" zajímal se nevinně.
Jeho kmotr jen zvolna zavrtěl hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama