Dědictví 47.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Dědictví
"Asi bychom ho měli pustit. Třeba nás zavede k nějakému přenášedlu," navrhla Hermiona.
"Tak dobře," souhlasil Harry. "Jste připravení? Pouštím!"
Otevřel klec a Blady vyletěl ven.
"Zaveď nás k dědictví," požádal ho Harry. "Ať už to celé máme z krku."
Možná čekal, že fénix okamžitě vzlétne, zamíří na školní pozemky, nebo třeba do Brumbálovy pracovny, Blady se ale ani nepohnul.
"Na co čeká?" zajímal se netrpělivě Ron.
"Myslím, že je to jasné," prohlásila po chvilce Hermiona. "Asi musíme počkat, až se setmí. Kdo ví, kde je to schované. Teď bychom byli docela nápadní nemyslíte? Jeden fénix, kterého pronásledují tři studenti…"
"Dobře, máš asi pravdu," připustil Harry. "Počkáme do večerky. Potom vyrazíme."
-----------------
"Užijte si to," možná je to naše poslední večere," prohodil Ron ve velké síni.
Hermiona na něj pohoršeně pohlédla.
"Taky tě nikdo nenutí, abys šel se mnou," usadil ho Harry.
"To byl jen vtip," zamumlal Ron. Příliš přesvědčivě to ale neznělo.
"Máme ještě asi dvě hodiny čas," oznámil Harry. "Můžeme si zatím zahrát třeba tchoříčky, nebo něco na ten způsob. Hlavně ať se u toho nemusí moc přemýšlet."
Další dvě hodiny se tedy bavili hrou, kdy po sobě figurky stříkají zapáchající tekutinu. Hermiona je z povzdálí z části pobaveně a z části pohoršeně sledovala, potom ti ale nevydržela a šla hrát také.
Společenská místnost se začala postupně vyprazdňovat. Velké sluneční hodiny na zdi, které šly i v noci, odbily devátou.
"Mohli bychom se jít připravit," navrhla Hermiona.
Vešli do chlapecké ložnice, která byla naštěstí úplně prázdná. Asi čtvrt hodiny se snažili poskládat pod neviditelný plášť tak, aby se tam vešli tři lidé a jeden fénix. Nakonec se jim to přeci jen podařilo.
"Tak, a teď nás veď," poručil Harry.
Fénix vzlétl. Pohyboval se pomalu, aby nestrhl plášť. Harry měl ba chvíli nutkání ho pohladit, brzy se ale toho pocitu zbavil.
Tiše procházely temnými chodbami.
Harry nevěděl, jestli má být nedočkavý, nebo ne, nevěděl, co ho čeká. Nechápal, proč z toho dělají Ron s Hermionou takovou vědu; počítal, že budou za hodinu zpátky ve svých postelích.
Blady náhle odbočil do nějakých dveří.
"Vždyť to je knihovna," zašeptala překvapeně Hermiona. "Možná je to celé jeden velký omyl. Blady nás tam prostě nezavede. Řekla bych, že se chtěl jen proletět."
"Asi máš pravdu," zabručel Harry. "Asi půjdeme zpátky. Já to dědictví stejně nepotřebuji a Voldemort ho nenajde."
Blady s jistotou odbočil do oddělení s omezeným přístupem. Ron se na Harryho udiveně podíval.
"Tak tohle nechápu," zamumlal.
U jedné z polic se Fénix zastavil. Harry potichu přečetl názvy knih. "Pán temnot se vrací, Sto způsobů, jak zabít mudlu, Vše o černé magii, Pomsta je sladká"…
Zarazil se. Ty názvy mu něco říkaly. Jako by je už někdy viděl.
Ron tlumeně vykřikl.
"Co se děje?" vyhrkl Harry.
"Já vím, kde to jsme," vyrážel ze sebe. "Za těmi knihami jsou přece ta tajná dvířka."
"Ale to přece není možné," vložila se do toho Hermiona. "Tady dědictví nemůže být ukryté. Vždyť ty knihy jsou plné černé magie. A tvoji předci, Harry, přece nebyli smrti…"
"Nemuseli být," přerušil ji Harry rozrušeně. "Hermiono, vždyť tohle je naprosto ideální úkryt. Sama jsi o prázdninách říkala, že se lidé tohoto oddělení bojí. Řekl bych, že sem už hodně dlouho nevkročila ani noha."
"Harry má pravdu," poznamenal Ron. "Jedeme dovnitř. Kdoví, jak nám to bude dlouho trvat."
Hermiona v rychlosti vyklidila polici. Dvířka zde byla přesně tak, jak si je pamatovali.
Ron zkusil zalomcovat klikou. "Je zamčeno," oznámil zklamaně.
"Asi by to měl otevřít Harry," navrhla Hermiona.
Harry se tedy dotkl kliky. Tělem mu proběhlo příjemné teplo. Klika hřála čím dál tím víc. Harrymu vběhly slzy do očí. Věděl ale, že se nesmí pustit.
Potlačil výkřik. Věděl, že už to dlouho nevydrží.
Konečně se otevřely. "Tak, můžeme jít," prohlásil Harry vyčerpaně.
"Ale vždyť jsou stále zavřené," namítla Hermiona.
"Nejsou, otevřel jsem je…"
"Já také vidím pořád jen dveře," poznamenal Ron.
"Jsou otevřené. Tak je zkuste projít."
"To je bláznovství," vyhrkl Ron.
"Buď zticha, nebo někoho probudíš," okřikl ho Harry. "Můžete to zkusit. Nic to není."
"Myslím, že má Harry pravdu," poznamenala Hermiona. "Jdu první."
Odhodlaně vkročila dovnitř. Vykřikla. Podivná mlha uvnitř začala jiskřit. Hermionino tělo vypadlo ven.
"Co se jí stalo?" vyjekl Ron.
Harry se k ní rychle sklonil. "Nic jí není," prohlásil. Asi jen omdlela."
"Jen omdlela?" křičel dál Ron. "Harry, já jsem ti říkal, že tam můžeš jen ty. Jestli se jí něco stane…"
"Rone, uklidni se. Mě to taky mrzí, možná víc než tebe. Věř mi, bude v pořádku. Ale jinak máš pravdu; musím tam jít sám. Je to koneckonců moje záležitost."
"Asi máš pravdu. Já ji zatím vezmu na ošetřovnu."
Vkročil dovnitř. Pohltila ho stříbrná nicota. Nevěděl, kde je. Z dálky k němu doléhal zpěv fénixe…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama