PSÍ ŽIVOT

5. října 2005 v 20:38 | REBELKA
Na první pohled to byla noc, jako každá jiná. Měsíc zvolna a rozvážně plul po obloze, vyhýbal se temným mrakům a vlažný vítr čechral koruny stromů.
Nikdo netušil, co se stane. Nikdo netušil, že už tuto noc se změní svět…
Hodiny na věži nedalekého kostela odbily půlnoc.
Pršelo. Těžké kapky se odrážely od zašlých dlažebních kostek. Bubnovaly na střechy a okna nevlídně vyhlížejících domů. Dopadaly na vyprahlou, rozpraskanou půdu.
Všichni lidé seděli v teple ve svých domovech. Tedy, skoro všichni…
Šel sám ztemnělou ulicí. Provazy deště dopadaly na jeho tělo. Smáčely vlasy, černé, jako jeho jméno, i obličej. Jeho obličej, na kterém se mísil pot s deštěm.
Temné oči se strašidelně leskly. Odrážely se v nich veškeré emoce, které pociťoval. Vyčerpání. Netrpělivost. Strach.
Strach… Muž ho do této doby neznal. Nesetkal se s ním. Až dnes. Pronikal do jeho myšlenek. Jako ostrý střep se mu zarýval stále hlouběji a hlouběji do srdce. Svazoval jeho ruce a bránil plicím se pořádně nadechnout.
Kdyby mohl, zbavil by se toho pocitu. Utekl mu. Ale nešlo to. Něco mu v tom bránilo…
Myslí mu probíhala stále tatáž slova: James, Lily, Harry, Petr…
Petr… Rozběhl se. Nevšímal si kaluží. Nevšímal si deště. Nevšímal si vůbec ničeho. Běžel stále rychleji. Hnal ho strach.
Krev mu pulzovala ve spáncích, srdce bušilo jako splašené. Snažil se ho uklidnit. Bezvýsledně.
Strach… Muž se na chvíli zamyslel. Netušil, proč se tolik bojí. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se nic neděje. Že je to všechno jen nedorozumění, které se už brzy vysvětlí.
Zavrtěl hlavou. Nemá smysl si cokoliv namlouvat. Něco se stane. Svět se změní…Cítil to. Cítil to všude. V těch kapkách, které mu stékaly po obličeji… Ve starých mlčenlivých domech…
Běžel ještě rychleji. Téměř se nedotýkal nohama země. Téměř nedýchal. Nemyslel na nic. Jen na ten dům, kde se vše vysvětlí… možná…
Přestal utíkat. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Nedýchal. Jen tupě zíral na oblohu. Na něco obrovského zeleného, co se vznášelo nad obzorem. Znamení zla. Zelená lebka byla vždy symbolem toho jediného. Smrti...
Jako ve snách se blížil k domu svých přátel. Jeho kroky se v tom mrtvolném tichu hrozivě rozléhaly. Zamlženým pohledem rozeznával doutnající trosky. To jediné, co zbylo z místa, které měl tak rád.
Z domu vyšla mohutná postava. Černé rozcuchané vlasy divoce vlály kolem její hlavy, dlouhé vousy spadaly hluboko do tváře. I z dálky si muž všiml uzlíku, který v obrových rukou vypadal jako malá hračka.
Přiběhl k obrovi. Byl jeho jediná naděje.
"Hagride, co se tady stalo?"
V očích toho velkého muže se zaleskly slzy. Jen málo lidí by věřilo, že se tato hora masa zmůže na něco tak lidského jako je pláč.
"Byl to Voldemort?" vyzvídal zoufale dál.
Obr sebou při vyslovení toho jména trhl. Zvolna zakýval hlavou.
"A co… co se s nimi stalo?"zeptal se, i když předem znal odpověď. Děsivou a krutou odpověď…
"Všichni jsou mrtví," zašeptal obr. "jen Harry přežil…"
Kdyby měl sílu, křičel by. Zoufalstvím, zármutkem, zuřivostí. Takhle se jen bezmocně zhroutil na cestu.
"Dej mi ho, Hagride, zašeptal a vztáhl ruce k uzlíku. "Jsem jeho kmotr. Postarám se o něj."
Obr jen zavrtěl hlavou. "Mám inštrukce od Brumbála," vysvětloval. "Vo malýho Harryho se postaraj jeho tetička a strejček."
Poslouchal Hagrida jako ve snu. Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Neměl sílu se s ním hádat… "Tak dobře," souhlasil ztěžka. "Vezmi si tedy aspoň moji motorku. Mám ji tam jako obvykle. Dostaneš se za Brumbálem rychleji. Já už ji nebudu potřebovat," zašeptal. Mlhavě slyšel, jak ho Hagrid utěšuje.
"Zvládneš to tady?" zeptal se ještě obr.
Ztěžka přikývl. Pak už jen sledoval, jak se Hagrid vzdaluje.
Nechápal, co se stalo. Cítil se jako ve snu. Ve strašlivé noční můře, ze které se musel co nejdříve probudit. Ne. Tohle přece nemůže být pravda. Nemůže… nevěřil tomu. Vždyť Petr by nikdy nemohl…
Petr… To slovo v něm vzbudilo novou sílu. Sílu a nenávist. Se šíleným výrazem v očích se zvedl ze země. Petr zradil. Zradil přátele. Zabil je. Prodal je Voldemortovi.
Ruce se mu třásly vztekem. Jako smyslu zbavený kráčel zpět ulicí. Přestalo pršet. Nevšímal si toho. Cítil se, jako by ani nebyl pánem svého těla. Jako by ho ovládala nějaká obrovská síla. Síla, které nemůže odporovat.
Věděl přesně kam jít. Zastavil se až před jeho domem. Všude byla spousta lidí. Nevadilo mu to. Nevšímal si jich. V hlavě mu zněla jen jedna myšlenka, touha se pomstít.
Neobtěžoval se s klepáním a vtrhl do domu. Petr byl uvnitř, přesně podle očekávání.
"Siriusi, co potřebuješ?"
Jmenovaný se roztřásl se vzteky. Nenáviděl ho. Nenáviděl…
"Zrádce…" vyrážel ze sebe namáhavě. "Proč… zabil… ZRÁDCE!…" nemohl mluvit. Nedokázal to. Chtěl křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Petr vyběhl ven z domu. Vyrazil za ním. Hnán touhou. Touhou po pomstě.
Dohonil ho na konci ulice. "Vzdej to," zachraptěl.
Petr zavrtěl hlavou. "Zabil jsi Lily a Jamese, Siriusi," zakřičel jak nejhlasitěji dovedl.
Zalapal po dechu. Vyschlo mu v hrdle. Vytasil hůlku. Rozmáchl se. Jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak Petr seslal smrtící kouzlo mezi dav přihlížejících lidí. Jako ve zpomaleném záběru pozoroval, jak se několik z nich sklátilo k zemi.
Davem zavládla panika. Sirius jen mlhavě slyšel nepříčetné křičení umírajících.
S bušícím srdcem sledoval, jak si jeho sok s úšklebkem uřízl prst a zmizel. Na jeho místě se objevila malá šedá krysa, která s pískotem zaběhla do nejbližší škvíry.
Zůstal stát s otevřenou pusou. Seběhlo se to tak rychle…
Nedokázal to. Nedokázal pomstít své nejbližší. Ztěžka usedl na studenou zem. Hlavu si zabořil do dlaní. Mezi prsty mu ztékaly horké slzy. Dopadaly na špinavou dlažbu... Stékaly mu po tvářích jako dva potůčky. Byly to slzy beznaděje, zoufalství…
Nevnímal čas. Nevnímal okolí. Přál si umřít. Stejně jako Lily a James…
Třesoucíma rukama si pohrával s hůlkou. S hůlkou, se kterou prohrál nejdůležitější souboj svého života. Pohrával si s hůlkou a netušil, že je to naposledy, co ji drží v ruce…
Nevěděl, jak dlouho takhle seděl. Možná pět minut, snad deset… mohlo to být i mnohem déle.
"Experliamus!!!," ozval se náhle ostrý hlas.
Siriusovi vylétla hůlka z ruky.Udiveně se rozhlédl kolem sebe. Přejížděl pohledem kamenné tváře lidí, kteří ho obstoupili. Bystrozorové.
"Přišli jste pozdě," zašeptal. "Zmizel. Nestihl jsem ho zadržet…"
Neposlouchali ho.
Sirius se na ně nechápavě podíval. Netušil, co se tady děje. Nevěděl, proč se všichni tváří, jako by právě dopadli nebezpečného šílence.Vždyť nic nedokázali! Petr utekl. James a Lily…
Bystrozor ho nečekaně pevně chytl za rameno.
"Siriusi Blacku," vyštěkl. "Odsuzuji tě k doživotnímu vězení v Azkabanu za vraždu Lily a Jamese Potterových."
Začalo znovu pršet. Kapky deště se lehce dotýkaly země. Měsíc dokončil svoji pouť z jednoho konce oblohy na druhý a šel spát kamsi za obzor.
Mohla to být noc jako všechny ostatní… ale osud rozhodl jinak…
Tu noc se změnil svět….
----------------------------------------------------------------------------------------
PS- Povídka skončila, víc už toho nebude... Pokud na vás ale nějak zapůsobila, nebo se vám snad i líbila, oznamuji vám, že se právě potýká v jedné soutěži na téhle adrese. Byla bych ráda, kdybyste ji podpořili a hlasovali pro ni:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačulín Kačulín | Web | 28. října 2006 v 12:54 | Reagovat

To je moc krásné =)) Píšeš moc pěkně :))

2 Rebelka Rebelka | 28. října 2006 v 21:13 | Reagovat

díky:)

3 ashter ashter | 1. března 2007 v 13:50 | Reagovat

Právě se mi stalo něco, co jsem dlouho nezačila. Přeběhl mi silný mráz po zádech. Gratuluju, úplně si mě s tím dostala. Nemám slov....

4 Keneu Keneu | 16. července 2008 v 14:45 | Reagovat

Já už nevím, co Ti mám psát. Prostě skvěle píšeš, no...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama