Listopad 2005

Pozor, čtěte!!!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Schválně se koukněte na tyhle stránky!!! Opravdu to stojí za to!!! Tady
Sem se můžete podělit o svoje dojmy:) Ten můj je: Prostě mazec:))) + please, hlasujte mi v anketě, najdete jiv komentářích článku!!!

Morituri te salutant- 2. kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
2.kapitola
Červená starodávná lokomotiva ze sebe vypravila další šedivá oblaka kouře. Nově natřená cedule s nápisem Nástupiště devět a tři čtvrtě se s hlasitým vrzáním houpala nad hlavami lidí.
Ne, tohle přece nemůže být pravda…
"Mami a proč taky nemůžu mít koště?" pištěl malý pihovatý kluk.
"Ještě jsi moc malý, Johny," pohladila ho matka po slámových vlasech. "A teď pojď, už ti za chvilku pojede vlak."
Prudce zatřásla hlavou. Nemá cenu si cokoliv namlouvat. Je to pravda a ona to ví…
"Nastupujte!" zaburácel starší strojvůdce s mohutným knírkem. "Za chvilku odjíždíme!"
"Já s vámi kluci teď nemůžu," zamumlal rozpačitě James. "Musím teď do kupé pro primuse…" nervózně rozhodil rukama.
Sirius se rádoby chápavě ušklíbl.
"Jen běž, Jamie," pobídl ho starostlivě. "Tam se ti bude líbit…"
"To věřím," Jamesovi se znenadání objevil na tváři šťastný úsměv. "A víš, kdo je druhý primus, Tichošlápku?"
"Sibila," vyprskl jmenovaný.
James mírně zrudl.
"Evansová," pronesl s jakousi posvátnou úctou.
Sirius se rozesmál naplno.
"Tak to ti přeji hodně štěstí," poplácal ho po zádech takovou silou, že málem spadl do kolejiště.
"Nechte toho, vy cvoci," vložil se do jejich sporu bledý kluk s ustaraným výrazem v obličeji.
Remus…
"Ale no tak, Moony," zasmál se James. "Žijeme přece jen jednou…"
Dál už je neposlouchala. Přemýšlela, co dělat dál. Nikoho tady nezná. Musí se prostě nějak vrátit zpátky. Znovu do své doby. Tam, kam patří…
Třeba kdyby se dostala do Bradavic, Brumbál by určitě věděl, jak ji poslat zase domů…
Ano, to je ono… Musí se setkat s Brumbálem…
Dál nepřemýšlela. Nerozhlížela se ani doprava, ani doleva a nastoupila do vagónu.
Zavřela se do nejbližšího prázdného kupé a vyčerpaně dopadla na sedačku.
<i>Obličej schovaný v dlaních, roztřesená kolena…</i>
Co s ní tady bude? Co, když už se nikdy nedostane domů? Proč jen sakra včera byla na tom prokletým nádraží? Teď by klidně ležela doma v teplé posteli, nestrachovala se o budoucnost…
A teď? Ztracená v době někdy před třiceti lety…
Z očí se vyvalily proudy slz. Co když se jí něco stane? Co, když někdo zjistí, že je mudla? Že jsem prostě nepatří…
Vyčerpaně se schoulila na sedačku. Nohy přitažené k tělu, batoh pod hlavou…
Asi musela usnout, protože ji probral křik na chodbičce. Dveře se s hlasitým rachotem rozletěli, na prahu kupé přistálo několik těžkých kufrů.
Tři kluci se nahrnuli dovnitř a uvelebili se na sedátkách.
Měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Ne, tyhle tři zrovna potkat nechtěla. I když… byli to její oblíbení hrdinové, tak proč se s nimi trochu neseznámit?
Prudce zatřepala hlavou. Představila si, jak někomu vypráví, že se bavila se Siriusem a Remem… Koutky úst se jí roztáhly do pobaveného úšklebku.
"Máš tady volno, že jo?" prohodil žoviálně Sirius.
"Tak na to jsi se zeptal opravdu brzo, Tichošlápku," usadil ho Remus.
Petr se jenom pobaveně ušklíbl.
"To je fakt, já už se teď stěhovat nebudu," protáhl se.
Když se podívala na toho drobného, na pohled neškodného kluka, měla co dělat, aby se na něj nevrhla.
Plánuje už teď vraždu Potterových? Spolupracuje s Voldemortem?
"Tak co, máš tu volno?" odkašlal si Remus.
"Prudce sebou trhla.
"No jasně," vypravila ze sebe. "Já se jen tak zamyslela…"
Sirius se zakuckal smíchy.
"A jak se vlastně jmenuješ? Nikdy jsem tě v Bradavicích neviděl. Z jaké jsi koleje?"
"Jsem Katie," odvětila popravdě. Na chvilku se zamyslela. "Katie ehm… z Havraspáru…" vypravila ze sebe nepříliš přesvědčivě.
"Už jsem se lekl, že jsi ze Zmijozelu," ušklíbl se Sirius. "To bysme se asi fakt museli přestěhovat…"
Rozesmála se. Rowlingová ve svých knížkách nelhala. Ti kluci mají opravdu něco do sebe…
"Tichošlápku mírni se," poplácal ho s širokým úsměvem Remus po zádech. "A abych nezapomněl, jsem Remus Lupin, tohle je Petr Pettigrew a tady…"
"Já jsem Sirius," skočil mu okamžitě do řeči.
"Já vím, kdo jste," vypravila ze sebe nadšeně.
Remus udiveně pozvedl obočí.
"Vážně? Já jsem tě třeba ještě nikdy neviděl…"
"Ale já vás znám," tvrdila překotně. "Jste moje oblíbené postavy… Já…"
Dál se nedostala. Přerušil je hlasitý výbuch smíchu. Uvědomila si, co řekla a okamžitě zmlkla.
"Cože jsme?" opakoval nevěřícně Petr. "Tak tohle vypadá, Tichošlápku, na další tvoji šílenou fanynku."
Sirius se pohrdlivě ušklíbl.
"Zato ty žádnou nemáš, Péťo," protáhl se. "Jdeme kluci, tady to nemá cenu…"
Šokovaně sledovala, jak se tři postavy zvedly, popadly těžké kufry a vycouvaly ze dveří.
Stačila ještě zachytit Remův omluvný pohled a potom už se dvířka od kupé zavřela…

perličky ze žákovskách knížek- 4.díl

6. února 2009 v 22:31 | život sám:)) |  Vtípky a legrácky
1. Cpal spolužaka do popelnice.
2. Držela hlavu 10 minut v odpadkovém koši.
3. Hlásil se, div mi oči nevypíchl a pak nic nevěděl.
4. Honí spolužačku s ptákem po chodbě.
5. Hází po spolužačkách sušeným semenem.
6. Hází po třídě geologické vzorky.
7. Při vyučování měla nohy mimo budovu školy.
8. Při vyučování sahá učitelce na zadek.
9. Přinesl do školy benzín a zápalky.
10. Sebral třídní knihu, nechce ji vrátit a žádá výkupné.

Perličky ze žákovských knížek- 3.díl

6. února 2009 v 22:31 | život sám:)) |  Vtípky a legrácky
1. Neustále chtěl předvádět penis a měl na mě nechutné sex. narážky, nevím čím to je, domluvte mu.
2. Neustále nemá učebnice na angličtinu a vymlouvá se, že mu je přejel kamion.
3. O hodině sexualní výchovy znásilnil paní učitelku, následně pana ředitele i školníka.
4. Ohrožuje spolužáky na životě házením křídy.
5. Olizuje temperové barvy a diví se, že pak zvrací.
6. Plazí se po zemi a očuchává svým spolužákům nohy.
7. Pochutnává si při vyučování na savém papíru.
8. Poznámka učitelky: Smrdí! Umývat! Odpověď otce: Učit! Nečuchat!
9. Při hodině si hraje s mobilním telefonem a říká, že až mě vyfotí, tak mě udělá kravskou hlavu!
10. Při sexuální výchově osahává spolužačky a tvrdí, že se vzdělává.

Perličky ze žákovských knížek- 2.díl

6. února 2009 v 22:31 | život sám:)) |  Vtípky a legrácky
1. Jezdí nosem po lavici, aby to pískalo.
2. Když jsem odstartoval přespolní běh, utekl domů.
3. Kouká se mi pod sukni, tvrdí, že hledá tužku a pak vykřikuje po třídě že nosím růžová tanga.
4. Leze do pětimetrové výšky na dvoumetrový strom.
5. Lítá po třídě a píchá děti kružítkem!
6. Maluje pokémony po zdech třídy.
7. Masturbuje v hodině rodinné výchovy.
8. Na školních závodech úmyslně běžel pomalu, aby podle svého tvrzení získal čas.
9. Nesdělil své jméno s tím, že je tu inkognito.
10. Neudrží se a pouští větry ve třídě.

Perličky z žákovských knžek- 5. díl

6. února 2009 v 22:31 | život sám:)) |  Vtípky a legrácky
1. Sedl si do odpadkového koše a tvrdil, že je MÁG.
2. Simuloval zvonění školního zvonku budíkem, a když se mu na to přišlo, ještě tvrdil, že ho o to školník požádal.
3. Směje se spolužákovi že má šest prstů a navrhoval amputaci kružítkem.
4. Spal při hodině tak tvrdě, že ho neprobudil ani příchod pana ředitele, který strašně dupe a funí.
5. Strká si lentilky do nosu a hraje všemi barvami.
6. Tváří se inteligentně, ale je úplně blbej.
7. Ve vyučování si hrála s robertkem a když jsem jí ho zabavila, začala se smát.
8. Vyprázdnil se v parku.
9. Vyvolán prohlásil, že nebude odpovídat bez advokáta.
10. Váš syn při vyvolání k tabuli zakřičel, že chybí, vyskočil oknem a zavřel se na záchodě.

Táákže:))

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Takže... protože se mi tady pomalu začínají hromadit odkazy na různé stránky, založila jsem rubriku Odkazy. Jsou tam, doufám přehledně:), rozdělené na několik skupin, takže se v tom dá lépe orientovat.
Také jsem ke každému odkazu přidala svoje hodnocení- čím víc hvězdiček, tím lépe:)) Ale je to jen orientační podle mého vkusu, takže se ním vůbec nemusíte řídit!
To by bylo asi dneska vše:))

A další fajn odkaz!!!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Vtípky a legrácky
A přidávám další skvělý odkaz, určitě se tam mrkněte, nebudete litovat:)) Tady to je :))

Fanfictions- povídky na téma hp

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
http://www.fanfiction.potterharry.net/- největší stránky s fanfiction v čr *****
http://www.pottpovidky.harrypotter.cz/- stránky vhodné jak pro začátečníky, tak pro pokročilejší *****
http://www.griffy.wz.cz/- stránky jednoho akčního človíčka, co píše krásné povíky *****
http://skynet-web.wz.cz/- stránky s nejdelší povídkou, jakou znám- HP a Pán smrti ****
http://loony-web.wz.cz/- krásné stránky jedné Střelenky *****
http://www.sweb.cz/svetfantazie/- stránky Taťány Orlovské ****
http://www.pobertove.wz.cz/- stránky zaměřené na moje nejoblíbenější postavy:) ****
http://nparody.wz.cz/- parodie na Harryho ***
http://www.sos.webz.cz- stránky, které se starají o úroveň ff v čechách *****
http://blanch.blog.cz/- moje nejoblíbeněješí povídky*****
http://stralap.bloguje.cz/- tvorba StaryP ****
http://www.nancy.estranky.cz/ - Je libo povídky, kde zvítězí zlo nad dobrem?*****
http://china.bloguje.cz- Jestli se chcete zasmát a přečíst si výroky dvou správně střelených holek, tohle je pravé místo rpo vás:)) ****
http://amalie.blog.cz/- Máte už po krk všech happyendů? Chcete si pořádně přičichnout ke smrti? V tom případě vám dopuručuji spáry Amálie.*****
http://eillen.blog.cz/- další stránky super autorky. Najdete zde nejden povídky, ale i další zajímavé věcičky.****
http://poberta.blog.cz/ -Jak už se dá poznat z názvu, tyhle stránky ocení především příznivci povídek, Pobertů a Harryho Pottera.*****

Doufám, že už vás to ani nepřekvapuje... :))

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
19.11.2005
Jestli někdo z vás sleduje odkazy, tak přibyly další tři- opravdu doporučuji si je vyzkoušet:) Dva z nich vás asi přivedou do Bohnic, ale test osobnosti je skvělý a nezávadný!! Schválně, co vám vyšlo? Rebelka je podle očekávání naprostý flegmatik:))
17.11.2005
Změna designu návštěvní knihy
16.11.2005
Dnes jsem neměla co dělat, tak jsem přidala spoutu novinek...
No jo, já za to prostě nemůžu, zase nový design... :))
Vkládám sem úplně novou povídku s názvem Morituri te Salutant. Je tady zatím úvod a první kapitola.

Morituri te salutant- 8.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
"Tak jsme to asi našli," vydechl Remus a otřel si krůpěje potu z čela.
Prudce sebou trhla. Nevšimla si, že někdo přišel.
"Katie, je ti něco?" zajímal se starostlivě. "Říkám, že už jsme s Tichošlápkem objevili způsob, jak tě dostat zpátky," oznámil nadšeně.
Prudce zamrkala. Do očí se jí začaly hrnout slzy. Jen mlhavě slyšela Remův hlas. Jeho slova…
Objevili jsme způsob, jak tě dostat domů...
Pevně stiskla ruce v pěst. Ona nechce domů. Ne, zatím ještě ne. Nemůže od něj odejít, cítila to.
"Tak to je super," zaslechla svůj vlastní hlas.
"Co se stalo?" naléhal Remus.
"Kde je Sirius?" vypravila ze sebe.
Remus se zamračil.
"Nevím, je sobota, tak má asi rande s Alison. Proč se ptáš? Od rána jsem ho neviděl. Nemá žádnou zodpovědnost," pohrdavě mávl rukou.
Měla pocit, že její život už nemá smysl. Cítila se jako pochodeň, vhozená do nitra oceánu. Jako nafukovací balónek, ze kterého někdo vypustil všechen vzduch…
"Tak pojď, Katie. Máš už zabaleno?" povzbudivě se na ni usmál.
"Hledal jsem to celou noc, ale mělo by to fungovat," dodal s jistým uspokojením v hlase a z kapsy hábitu vytáhl malou lahvičku.
"Teď mysli na dobu, do jaké se chceš dostat," radil jí.
Nepřítomně ho poslechla. Matně cítila, jak ji Remus něčím píchl do prstu. Pramínek krve pomalu stekl do průsvitné tekutiny a lehce ji obarvil.
"A teď to vypij, Katie," poručil Remus.
Pevně ji chytil za ramena.
"Sbohem," zašeptal. "A díky… ty víš za co," usmál se. "A nezapomeň na nás…"
Zavřela oči. Víčka se jí lehce chvěly. Věděla, že už ho nikdy neuvidí…
Jeho oči se temně leskly. Plameny krbu ozařovaly vážný obličej.
Rty se mu lehce chvěly, když je přitiskl na ty její…
Nevím, je sobota, tak má asi rande s Alison.
Remův hlas se jí zabodal hluboko do srdce. Prudce zamrkala.
So I'll go
But I know
I'll think of you every step of
the way

So, good bye... Please don´t cry...
No a co. On ji nemá rád. Je pro něj prostě jen holka z budoucnosti. Jenom nástroj na získávání informací…
"Sbohem Reme," zašeptala a vylila do sebe celý obsah lahvičky.
Zatočila se jí hlava. Slzy stékaly po tváři, ale nestyděla se za ně. Stejně ji už nikdo neuvidí.
Tvrdě dopadla na měkký koberec.
Znovu doma…
Ležela a prudce oddychovala. Srdce jí divoce bilo, krev se hrnula do spánků.
Přece jen, možná to tak bude lepší…
Odevzdaně se zvedla a zalapala po dechu.
"Nechápu, proč se to nepovedlo," zamumlal rozpačitě Remus. "Vždyť jsem tam dal všechny přísady… Možná tu působí jen na kouzelníky…"
Zírala na něj s otevřenou pusou.
"Já jsem pořád tady?" vypravila ze sebe namáhavě.
Moony zamračeně přikývl.
"Asi ano… Já už poslední dobou vůbec ničemu nerozumím," postěžoval si. "Ale musí existovat i jiný způsob."
Pátravě se na ni zadíval.
"Není ti nic? Štípou tě oči? To budou možná nějaké vedlejší účinky," pokrčil rameny a podal jí puntíkovaný kapesník.
Katie nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo se jen nechce vyptávat.
"No, tak já zase půjdu," protáhl se Remus. "Fakt je mi to líto," prohodil zúčastněným hlasem. "Ale neboj, něco se najde," usmál se.
Zůstala stát a němě zírala na zavírající se dveře. Chtěla ho zavolat, aby se vrátil, teď nechtěla být sama, ale nakonec si to rozmyslela.
Vyčerpaně se zhroutila na postel. Znovu a znovu se jí vybavovaly včerejší události. Křečovitě zavřela oči. Nechtěla na to myslet.
Sirius se s ní ani nepřišel rozloučit… Ta pravda ji bolela daleko víc, než všechno ostatní.
Radši si šel k jezeru s tou … s tou holkou.
Nenávistně zkřivila čelo. Bezmocně si zaryla nehty do tváří.
Ticho a tma… Jen mihotavé plameny v krbu ozařovaly komnatu nejvyšší potřeby.
Dva lidé seděli mlčky na tlustém koberci. Tiše, aby neporušili tu posvátnou atmosféru. Nikdo nepromluvil…
Jen němě zírali do plamenů…
Jeho oči se temně leskly. Plameny krbu ozařovaly vážný obličej.
Rty se mu lehce chvěly, když je přitiskl na ty její…
Pevně se chytila za hlavu. Nechtěla to vidět. Nechtěla si to pamatovat. Chtěla zapomenout. Na všechno. Na něj. Na jeho uhrančivé šedivé oči.
Nechápala, co se s ní děje. Zná ho teprve pár dní… Nic o něm neví. Tedy, kromě toho, co si přečetla v knížkách.
Ne, tohle přece nebyl její styl. Nemůže si něco začít s někým, jako je on. S někým, od koho už brzy odejde. Daleko… do jiné doby… Nikdy ho neuvidí…
Rozzuřeně vstala z postele.
"Katie, sakra, vzpamatuj se," přikazovala si polohlasem. "Už na něj, proboha, nemysli. Jen tě využíval. Chtěl vědět, co ho čeká, aby pak mohl zůstat s tou courou!"
Prudce zavrtěla hlavou. Z očí se hrnuly další stříbrné prameny plné žalu.
Natáhla se na podlahu a upřeně zírala do stropu.
Miluje ho…
Ne, nemiluje. Ona, Katie Brownová, která jedná vždy rozumně…
Nenávidí ho! Ublížil jí. Popletl hlavu…
Bezradně zabořila obličej do dlaní. Není vůbec takový, jako v knížce. Tohle by její Sirius neudělal…
Z přemýšlení ji vyrušilo prudké zabušení na dveře.
"Katie, otevři," slyšela jeho naléhavý hlas.
"Vypadni!" zasípala.
Statečně polykala slzy.
"Jdi pryč, nechci tě vidět…"

Morituri te salutant- 7.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
"O žádným nevím," prohodil zatvrzele Sirius.
"A co Katie?" pozvedl Remus významně obočí. "To si myslíš, že zůstane až do konce života tady?"
Sirius si rozpačitě prohrábl vlasy.
"Na to jsem zatím nemyslel," připustil.
Remus nahodil výraz typu: To se dalo čekat…, ale vytrvale pokračoval.
"Musíme najít nějaký způsob cestování v čase. A pokud možno spolehlivější, než nárazem blesku do hodin…"
"Určitě něco najdeme," poplácal ho Sirius na zádech. "V oddělení s omezeným přístupem toho budou mraky… Musíme si ale nepozorovaně půjčit od Dvanácteráka neviditelný plášť…" dodal s nevinným výrazem v obličeji.
"Myslel jsem spíš," nevzdával se Remus, "že by se to mělo nahlásil Brumbálovi…"
"Hráblo ti nebo co?" vyskočil Sirius z postele.
"To jako, že máme přijít do jeho pracovny a říct mu 'víte, pane řediteli, tahle holka je z budoucnosti, dostala se sem náhodou a my nevíme, jak ji postat zpátky?'
Ještě by ses mohl zmínit o tom, co nám řekla a můžeme se rovnou všichni, jak tu stojíme, rozloučit s pamětí…"
"Ale pochybuji, že zjistíme, jak…"
"Nech toho, Reme. Za Brumbálem můžeme jít vždycky…" Sirius se mírně zamračil. "Je sice největší kouzelník všech dob, ale tohle by nepochopil…"
"Jak chceš…" Remus si odevzdaně povzdechl. "A teď, jestli je to všechno, co jste mi chtěli říct, měli bychom jít aspoň na zbytek vyučování…"
***
Seděla na tlustém koberci a přemýšlela. Oči upřené do plamenů v krbu. Mihotavá zář ozařovala bledý ustaraný obličej.
Co, když se jim to nepovede? Co, když neobjeví způsob, jak ji dostat zpět?
V mysli jí pořád zněla Siriusova slova.
…a můžeme se rovnou všichni, jak tu stojíme, rozloučit s pamětí…
Mírně se zachvěla. Na čele se objevila hluboká vráska. Přijít o paměť, to je ta poslední věc, co teď potřebuje. Ne, na tohle nechce nikdy zapomenout…
Unaveně si povzdychla. Ruce zabořila do rozčepýřených vlasů.
Chce se vůbec vrátit?
Prudce sebou trhla. Šokovaná tím, co ji napadlo. Samozřejmě, že se chce vrátit zpátky. Co by dělala tady? Do konce života trčela v komnatě nejvyšší potřeby?
Není jediný důvod, proč tady zůstat. Ona přišla, narušila život několika lidem a za chvíli zase odejde…
Vyrušilo ji hlasité zabušení na dveře. Okamžitě vstala.
"To jsem já, otevři," zaslechla důvěrně známý hlas.
Jakmile Sirius vešel, znovu zamkla.
"Zatím jsme nic nenašli," zamumlal omluvně. "Remus je ještě pořád v knihovně…"
"A co tady děláš ty?" chtěla vědět.
"Přinesl jsem ti něco na jídlo," oznámil klidně. "Nejsou to sice šlehačkové dortíčky, ale házet se s nimi dá…" zasmál se.
Zrozpačitěla.
"Fakt je mi to líto," prohlásila. "Ale zasloužil sis to," dodala po chvilce.
Mírně se ušklíbl. Tiše si sedl vedl na koberec.
"A ještě něco," rozpačitě se usmál. "Myslel jsem, že by se ti to mohlo třeba líbil," zamumlal. "Pro změnu něco kouzelného," dodal a vysypal na koberec hromádku čokoládových žabek. "Ani se neptám, jestli jsi už o nich slyšela…"
Mírně se zachvěla. Nechápala, co se to s ní děje. Ta trocha sladkostí jí málem nahnala slzy do očí. Prudce zamrkala.
"Díky," vypravila ze sebe namáhavě. "To jsem nečekala," dodala po chvilce.
Neodpovídal. Jen mlčky zíral do plamenů. Temně šedé oči se zamyšleně leskly. Mihotavá zář ohně vyčarovala na jeho tváři podivné stíny. Černé havraní vlasy spadaly na ramena.
Prudce zamrkal.
"Pořád tomu nemůžu věřit," dodal po chvíli. "Co by se stalo…"
Pevně stiskla ruce v pěst. Sirius pokračoval.
"Do Petra bych to nikdy neřekl," zamumlal. "A já bych byl v Azkabanu…"
Neodvažovala se ho přerušovat. Srdce jí divoce tlouklo.
"Psalo se tam o tom něco víc?" zajímal se. "Jaké to tam bylo…"
Zavrtěla hlavou.
"Nic moc," snažila se, aby její hlas zněl klidně, ale nedařilo se jí. "Jenom, že ses potom odtam dostal…"
Sirius se trpce usmál.
"Poháněla mě víra v nevinu," zašeptal. "Víš, že je to zvláštní se s někým bavit o budoucnosti?"
Lehce se otřásl. "Doufám, že se už nic takového nestane…"
"Určitě ne," vyhrkla rychleji, než měla v úmyslu.
Sirius se ušklíbl.
"Já vím, že ne," dodal rychle. "Jenom jsem si na to všechno ještě nezvykl… Víš o tom, že dokážeš docela obrátit člověku život naruby?" zajímal se pobaveně.
Neodpovídala. Měla zavřené oči a bez dechu poslouchala jeho hlas. Lehce se chvěla vzrušením. Věděla, že to špatně, že by na něj takhle vůbec neměla myslet, ale nemohla si pomoct.
Sirius se pohodlně rozvalil na koberec.
"Vlastně jsi mi ještě neřekla, co bude dál," prohodil jakoby mimochodem. "Jak by to všechno skončilo?"
Pokrčila rameny. Nevím, poslední kniha ještě nevyšla.
Netrpělivě mávl rukou.
"Ty víš, jak to myslím. Pamatuji si, říkala jsi, že umřu… Jak?" pozvedl obočí.
Na chvíli se zamyslela. Když Voldemort nezaútočí na Potterovi, Harry nebude slavný a pravděpodobně vůbec nepůjde na oddělení záhad. Takže Siriusovi se nic nestane. Zaplavila ji vlna úlevy.
"Teď už nijak," zašeptala. "Když půjde všechno tak, jak jsme to s Remem vymysleli, nic už se nestane. Budeš žít šťastně až do smrti a možná si nakonec vezmeš tu tvoji Alison…" snažila se potlačil zřejmou nechuť v hlase.
"Neříkáš to moc nadšeně," zasmál se.
Nasupeně na něj pohlédla.
"Co si o sobě myslíš?" zasyčela.
"Žárlíš na ni, tak si to přiznej" ušklíbl se.
Prudce se vymrštila.
"To není pravda!" zaječela.
"Za pravdu se nejvíc zlobí…" popichoval ji.
"Abys věděl, tak jsi mi naprosto ukradený, Blacku," prohodila odměřeně.
"Tak to odvoláš…"
"Co? Toho ukradenýho?"
"Ne, toho Blacka…"
"Máš smůlu."
"Odvoláš."
"Neodvolám, kašlu na tebe, abys věděl!"
"Odvolej to!"
"Ani za nic."
"Ale jo…"
"Blacku, Blacku, Blacku!" zaječela do ticha.
"Tak to jsi přehnala!" zahřímal na půl vážně.
"Patří ti to."
Bleskurychle k ní přiskočil a pevně ji chytil za ruce.
"Odvolej to, nebo se ti stane něco škaredýho…"
"Co, pošleš na mě nějakou zakázanou kletbu?"
"To ne, jsou i horší věci."
"Například?" vyzývavě pozvedla obočí.
"Například…" Lehce se k ní přitočil.
Jeho oči se temně leskly. Plameny krbu ozařovaly vážný obličej.
Rty se mu lehce chvěly, když je přitiskl na ty její…

So good-bye… Please don't cry…




Proč nosí cyklisti černé kalhoty?:))

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Srandičky obrázkové:)
A teď červené... :)

Morituri te salutant- 1.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
První
Pršelo. Velké kapky bubnovaly na střížku z tenkého plechu. Ledový vítr se zabodával do prokřehlých tváří…
Z dáli se ozývaly hlasité údery hromů. Větve stromů se zoufale prohýbaly. Spadané listí poletovalo po okolí.
Krajinu zahalila tma. Její černý plášť pohltil matné siluety domů. Krajinu zahalila tma, na nebi se přesto neobjevila ani jedna hvězda…
Katie se mírně otřásla. Nepříjemný chlad svíral celé její tělo. Přitiskla kolena k tělu a jemně si dýchala na ledové ruce.
Rozvětvený stříbrný blesk proťal oblohu…
Pevně stiskla ruce v pěst. Prudký severák cuchal krátké kaštanové vlasy.
Matná světla pouličních lamp se odrážela v početných kalužích…
Netrpělivě pohlédla na velké nádražní hodiny. Velká ručička pomalu doháněla tu malou, aby se spolu setkaly na dvanáctce.
Vyčerpaně se chytila za spánky. Vlak jede až za dvacet minut…
Opuštěné nástupiště. Bouřka. Vlaky odjíždějí…
Blikající světýlka zapálených cigaret. Namodralý dým stoupající k nebi…
Lidé spící na lavičkách, přikrytí několika listy starých novin. Ztracení. Zatoulaní lidé bez domova…
Zápach alkoholu.
King´s Cross.
Znovu zahřmělo. Zacpala si uši, přesto se vyděšeně třásla.
Vyčerpaně se opřela o podstavec velkých zaprášených hodin. Z naditého batohu vytáhla celkem tlustou knížku a ponořila se do děje.
Oči se lehce míhaly mezi řádky. Prokřehlé ruce otáčely jednotlivé stránky.
Black s Lupinem stáli svorně vedle sebe se zdviženými hůlkami.
"Měl sis uvědomit," dodal klidně Lupin, "že pokud tě nezabije Voldemort, tak tě zabijeme my. Sbohem, Petře."
Hermiona si skryla obličej do dlaní a otočila se ke zdi.
"NE!" vytrysklo s Harryho. Vrhl se kupředu a stoupl si před Pettigrewa čelem k oběma hůlkám. "Nemůžete ho zabít," lapal po dechu. "To nejde."
Pevně stiskla ruce v pěst. Ústa naprázdno vyslovovala neexistující věty. Zamyšleně pokrčila čelo. Soustředila se.
"Harry, sakra, nedělej to," šeptala polohlasem. "Petr se promění v krysu a uteče!"
"Může jít do Azkabanu," opakoval Harry. "Jestli si někdo takové vězení zaslouží, tak je to on…"
Zamračeně zaklapla knížku. Pokračování znala zpaměti. Petr uteče. Sirius už nikdy nebude svobodný…
V dálce znovu zahřmělo. Další klikatý blesk sjel po obloze kamsi za obzor.
Pevně se přitiskla k podstavci hodin. Cítila se u něj jaksi bezpečně. Ani nevěděla proč…
Ještě deset minut musí vydržet. Potom už bude sedět ve vyhřátém vagónu.
Opuštěné nástupiště... Bouřka.
Malá holka....
A vlaky odjíždějí…
Položila obličej do dlaní. Chtělo se jí spát, ale věděla, že musí vydržet.
Z nebe se svezl další blesk. Proťal oblohu a s hlasitým prásknutím narazil přímo do ciferníku hodin, o něž byla opřená.
Vykřikla. Oči vytřeštěné hrůzou.
S otevřenými ústy sledovala oslnivé modré světlo, které pohlcovalo vše kolem.
S otevřenými ústy sledovala mohutnou ručičku na ciferníku, která se začala šílenou rychlostí točit na opačnou stranu.
Křičela. Obličej bledý a zpocený. Ruce pevně sevřené v pěst. Přitisknutá k velkému špinavému podstavci hodin.
Měla pocit, že se kolem ní točí celý svět. Že se řítí do temné propasti, ze které není úniku.
Křičela. Modré paprsky se míhaly všude okolo ní. Prudký vítr šlehal do tváře.
Křičela. Měla pocit, že už to nevydrží. Z dálky matně slyšela tiché odbíjení hodin…
***
Sluneční paprsky ji zlehka polechtaly na tváři. Snažila se otočit na druhý bok, ale spadla na tvrdou podlahu. Okamžitě otevřela oči.
Zalapala po dechu.
Modrá obloha. Zástupy usměvavých lidí. Oprýskané staré lavičky nově natřené…
Nevěřícně si protřela oči. Po bouřce ani památky.
Matně si vzpomínala na včerejší noc.
Blesky. Hodiny. Proud modrých paprsků. Křik…
Ručičky, točící se dozadu…
Ne, to přece není možné… Sesunula se zpět na lavičku. Zavřela oči. Doufala, že až je otevře, bude znovu doma. Doufala, ale přesto nevěřila…
Přála si, aby to byl pouze sen. Obyčejná noční můra, nic víc…
Z přemýšlení ji vytrhlo drkotání kovového vozíku, jakým se na větších nádražích přepravují zavazadla.
Skupinka kluků přibližně stejně starých jako ona se hlasitě bavila.
Měla co dělat, aby udržela vážnou tvář.
Ti čtyři pánové, se tvářili, jako by jim patřil celý svět, ale asi ani neměli peníze na normální oblečení.
Tak nějak přece chodili lidé někdy za druhé světově, ušklíbla se.
I když… vyděšeně se rozhlédla kolem sebe.
Tvídové kabáty, černé, pečlivě nakrémované polobotky. Rádiovky…
Kde se to proboha ocitla? Na nějaké planetě cvoků? Kdyby nebyla tak vyděšená, možná by se i usmála.
Jedno bylo jasné, tohle NEBYL ten včerejší King´s Cross.
"Tak co, jak se těšíte?" prohodil s lišáckým úsměvem černovlasý kluk, jeden z těch čtyř s vozíky.
Jeho brýlatý přítel ho lehce plácl po zádech.
"Řeknu ti,Tichošlápku, možná mi to bude časem chybět. Ale poslední rok si musíme pořádně užít…"
Zalapala po dechu. Málem spadla z lavičky. Tichošlápku…
Copak tady sakra natáčejí nějaký film? Nějaké pokračování Harryho Pottera? To by bylo celkem pravděpodobné, ale kde jsou kamery? A režisér?
Unaveně si povzdechla. Tady prostě něco není v pořádku.
Z dálky zaslechla veselé volání.
"Cože, tak z Jamese udělali primuse? To přijdeš, kamaráde, o všechnu zábavu!"
Vydala ze sebe divný, zoufalý zvuk, až se po ní několik lidí otočilo.
Nespouštěla oči z těch čtyř. Někoho jí připomínali. A ona už teď věděla koho…
Nemyslela na to, že něco takového se prostě nemůže stát…
"Tak jdeme," ozval se James. "Pravou nohou, pánové."
Fascinovaně sledovala, jak čtyři postavy nenápadně mizí uvnitř pevné přepážky.
Už jí bylo naprosto jasné, co se stalo. Jak blesk narazil do hodin, musela se nějak přemístit v čase…
Ale co si tady jenom počne? Sama… přece nebude čekat několik desítek let, až se znovu narodí…
Rezignovaně si povzdechla. Ne, nezbývala jiná možnost…
Pozorně se rozhlédla kolem sebe, potom zavřela oči a s bušícím srdcem a rukama nataženýma před sebou prostoupila přepážkou…


Morituri te salutant- 4.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
Vylidněné chodby. Obrazy, tlachající o ničem a o všem…
Jako ve snu bloumala po prostorách Bradavic. Opatrně se dotýkala chladných plechových brnění i kouzelných pochodní, které nikoho nespálí.
Téměř nedýchala. Dokázala si představit, co by se asi stalo, kdyby ji někdo takhle viděl. Lehce se pousmála.
Náhle ze stěny vykoukla průsvitná hlava jakéhosi ducha. Hlasitě zaječela. Nedívala se kolem sebe a co nejrychleji utíkala pryč. Na tohle si snad nikdy nezvykne…
Nevěděla, kde je, ale nějak ji to nezajímalo. Octla se v prostornější, dokonale osvětlené chodbě.
Ze stropu se spouštěly honosné křišťálové lustry se spoustou svící. Okna složená z drobných barevných sklíček, jako někde v kostele.
S otevřenými ústy se rozhlížela kolem sebe. Něco takového už asi nikdy neuvidí… Tam, kde bydlela, mohla pozorovat nanejvýš oprýskané, šedivé stěny budov, zaprášené silnice zaplněné stovkami aut…
Při vzpomínce na domov jí silně píchlo u srdce. Co když se tam už nikdy nepodívá?
Prudce zavrtěla hlavou. Na tohle teď opravdu nechtěla myslet.
Soustředila se na barevné pohyblivé obrazy, na měkké koberce na podlahách…
Náhle sebou prudce trhla. Tenhle obraz jí připadal povědomý… Jakoby o něm už někdy slyšela. Nebo spíše četla…
Na starém plátně se rýsovalo zátiší s ovocem. Jablka, hrušky, banány… Vše vyskládané na stříbrné míse…
Měla co dělat, aby nevykřikla. Bylo jí jasné, odkud obraz zná…
Tady přece chodily odnepaměti generace studentů pro něco na zub.
Chvíli se rozmýšlela, ale pak neodolala a špičkou ukazováčku lehce polechtala drobnou hrušku.
Ani ji nepřekvapilo, když se ovoce zachichotalo a na jeho místě se objevila mosazná klika.
Octla se v podivné místnosti. Vůbec nepřipomínala ušmudlané školní jídelny, na jaké byla zvyklá. Navíc, kromě několika stovek talířů, sklenic a příborů, zde nebylo žádné jiné nádobí.
Něco ji lehce zašimralo na břichu.
"Co si slečna bude přát?" zapištělo drobné stvoření.
Cítila se jako v pohádce. Viděla celé zástupy skřítků, jak se snaží, aby jí vyhověli.
Za chvíli se před ní objevil velký stříbrný podnos plný nejrůznějších zákusků, zmrzliny a dalších sladkostí.
Nemohla tomu uvěřit. Bylo to všechno tak neskutečné a přesto věděla, že je to pravda.
Náhle nastal mezi skřítky zmatek. Všichni se začali hrnout ke dveřím. Drobnýma ručkama se dotýkali právě příchozí osoby.
"Pán tady dlouho nebyl," slyšela jejich pištění.
Neznámý se lehce zasmál.
"Měl jsem prázdniny…" odvětil. "Ale po těch vašich dortíčkách mi bylo smutno…"
Mezi skřítky to vesele zašumělo.
"Pán je velmi laskavý…"
"Toho pána si nechte od cesty," prohlásil prudce. "Neučil jsem vás vloni, že mi máte říkat jménem?"
"Ale to mi nesmíme," namítl jeden z nich nesměle.
Katie zvědavě poslouchala. Ten hlas jí byl povědomý. Jakoby ho nedávno slyšela. Měla sto chutí se jít podívat, kdo přišel, ale jakási hrdost jí v tom zabránila. Navíc nemusela dlouho čekat a celý dav se přesunul až k jejímu stolku.
Zalapala po dechu.
"Nazdar, kotě," ušklíbl se Sirius.
"Jsem Katie," odsekla podrážděně.
"To je jedno," mávl rukou. "Zní to podobně," pronesl a všichni skřítkové se bouřlivě rozesmáli.
Cílila, jak se jí hrna krev do spánků. Pevně stiskla ruce v pěst.
Otočila se a doufala, že si ji přestane všímat.
"Taky se nemusíš hned kvůli všemu urazit, že jo kluci?" obrátil se na skřítky.
"To je pánova nová holka?" zajímal se dychtivě jeden z nich.
Nastražila uši. Zajímalo jí, co na to odpoví.
Sirius se ale jen zasmál.
"Ne, to ne, naštěstí," ušklíbl se. Lehce si prohrábl vlasy. "Bylo by mě pro ni škoda…"
Tohle už na ni bylo příliš. S šíleným leskem v očích vzala jeden šlehačkový dortíček a hodila mu ho přímo do obličeje.
Poté se okamžitě zvedla a vyběhla z kuchyně pryč.
Přes závoj slz neviděla na cestu. V dálce slyšela jeho kroky a rozzuřené volání.
Ani nevěděla jak se dostala až před vchod do komnaty nejvyšší potřeby. Sirius se stále blížil.
Rychle zavřela oči a soustředila se na místnost.
Přešla kolem gobelínu poprvé…
Sirius hlasitým funění přiběhl na začátek chodby.
Podruhé…
U byl od ní necelých dvacet metrů…
Potřetí. Rychle uchopila za kliku a vklouzla dovnitř.
Koutkem oka zahlédla, jak přiskočil ke dveřím.
Snažila se zabouchnout a zamknout, ale strčil nohu mezi dveře.
"Nech mě na pokoji!" zaječela.
Zavrtěl hlavou. Obličej stažený vztekem, rty pevně sevřené.
Vzpomněla si na pohádku o Smolíčkovi. Kdyby nebyla v takové situaci, možná by se i zasmála. Takhle jen z posledních sil držela dveře.
"Běž pryč," prosila ho naposledy.
"Až mi to vysvětlíš," zachraptěl a lehce si setřel z čela chuchvalec šlehačky.
Dveře se náhle rozletěl a Sirius vpadl dovnitř.
"Máš to tady teda pěkně zařízený," uznal, ale hned se zase vzpamatoval.
"Můžu se tě zeptat, co TADY děláš? Tu komnatu jsme s Jamesem objevili teprve nedávno…"
Zarytě mlčela a pohledem propalovala podlahu.
Přistoupil k ní.
"Tak bude to?" zvýšil hlas. "Hele, nerad to říkám, ale jsi v situaci, kdy bys mě měla poslechnout…"
"To bys stejně nepochopil," prohodila rezignovaně.
Lehce se usmál.
"Času máme dost, stejně jsou teď jenom dějiny…"
"No… prostě jsem se pohádala s holkama na pokoji, tak jsem se odstěhovala sem," plácla první věc, co ji napadla.
"To je všechno?" Siriusův hlas zněl celkem zklamaně.
Pátravě se na něj zadívala.
"A co jsi čekal?" ušklíbla se. "Nějaký fantastický a neuvěřitelný příběh?"
Úšklebek jí okamžitě oplatil.
"Jo, tak nějak. Takže asi půjdu," protáhl se.
Jeho pohled padl náhodou na postel. Lehce se usmál.
"Ale zařídila sis to tu pěkně," opakoval.
"Jo, já vím…"
"Ukaž, co to čteš?" zeptal se najednou.
Měla co dělat, aby nevykřikla. Na peřině ležela rozevřená knížka Harry Potter a vězeň z Azkabenu.
"To by se ti stejně nelíbilo," vyhrkla.
"Copak?" zasmál se. "Je to snad o těch vašich holčičích věcech, do kterých nám klukům nic není?"
"Jo, přesně tak…"
"Tak to si rád přečtu," vyplázl na ni jazyk a náhodně rozevřel knížku.
Viděla, jak mu postupně mizí úsměv ze rtů. Po několika minutách knížku zaklapl a překvapeně se na ni zadíval.
Z jeho tváře vyzařovalo obrovské zmatení. Na čele se objevila hluboká vráska. Nepoznávala ho. Jakoby za tu chvilku zestárnul aspoň o deset let…
"Řekl bych," snažil se mluvit klidně, ale hlas mu vzrušeně přeskakoval, "že bys mi měla něco vysvětlit…"

Morituri te salutant- 6.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
"To myslíš vážně?" vypravil ze sebe po chvilce.
S úsměvem přikývla.
"A co ty řeči o tom, že se člověk nikdy nemá dozvědět nic o své budoucnosti…"
"Copak ty jsi v životě neporušoval žádné řády?" ušklíbla se.
"Já vlastně zapomněl, že mě znáš tak dobře," rozesmál se. "Asi máš pravdu… Vlastně určitě. A abych byl upřímný, doufal jsem, že něco takového řekneš…"
Náhle se zarazil.
"A co Moony? A Petr?" zajímal se.
Pevně stiskla ruce v pěst. Cítila, jak se jí hrne krev do spánků.
"Ti nic," zamumlala.
"Myslel jsem, že si budeme říkat pravdu," opáčil prudce.
"Tohle ti opravdu nemůžu povědět," zašeptala. "Pochop mě…"
"Ale jestli chceme změnit budoucnost, musím to vědět," namítl.
Rezignovaně si povzdychla.
"Vlastně máš pravdu, ale pochop, že se mi o tom mluví strašně těžko…
Možná bude lepší, když si přečteš tohle," rozhodla nakonec a nalistovala příslušnou stránku.
Chvíli bylo ticho. Ticho přerušované jen Siriusovým přerývaným dechem. Zaklapl knížku. Jeho obličej byl podivně bledý.
"Tohle se opravdu stane?" zašeptal.
Bezradně pokrčila rameny.
"Já nevím," povzdychla si. "Možná si to Rowlingová všechno jen vymyslela…"
Prudce zavrtěl hlavou.
"Je to pravda," zamumlal. "Víme to oba…"
Mírně přikývla.
"Víme to oba, ale nikdo to nechce říct nahlas," pokračoval monotónně.
Lehce se ušklíbl.
"Tohle mě nikdy nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu," zašeptal. "Tak Petr je zrádce. Malý Petřík…" bláznivě se rozesmál.
"Já vím, že to vůbec není vtipné," dodal honem, když spatřil její pobouřený pohled. "Ale zkus si to představit. Znám je už šest let, myslel jsem, že o nich vím všechno…
A teď mě napadlo, měli bychom o tom všem říct aspoň Removi. James se poslední dobou stará jen o Lily a Petr…" Pohrdavě mávl rukou.
Přikývla.
"Asi máš pravdu," uznala. "Podle toho, co jsem četla, se Remus zdál z váš čtyř nejrozumnější…"
Chtěla pokračovat, ale zakryl jí ústa dlaní.
"Takhle už nikdy nemluv," napomenul ji napůl vážně. "V knížce jsem přečetla… Rowlingová psala… Víš, jak je to hrozný, když o tobě někdo ví všechno? Za chvilku mně budeš líčit, jaké nosím spoďáry…"
Prudce zatřepal hlavou.
"Koukám, že jsme se dostali úplně jinam, než jsme původně chtěli," rozesmál se. "Já valím pro Rema. Asi bude lepší, když zůstaneš tady. Stejně se divím, že tě ještě nikdo nechytil…"
***
Seděla na podlaze, hlavu složenou v dlaních. Třásla se po celém těle. Nechápala, proč to udělala. Vždyť on se to nikdy neměl dozvědět! Nikdo by neměl zkoušet zvrátit svůj osud…
Před sebou pořád viděla jeho tvář. Rowlingová nelhala. Opravdu to byl mimořádně hezký…
Prudce zavrtěla hlavou. Na co to proboha myslí? Je to jenom postava z knížky. Navíc o třicet let straší než ona. V její době už je dávnou po smrti.
Odhodlaně se narovnala. Ne, nebude po smrti. Zachrání se. Minulost se změnila…
To přece nejde! Co si o sobě myslí? Že je nějaká supermanka, která zachraňuje knižní postavy?
Sirius není žádná knižní postava… Je skutečný… Všichni jsou opravdoví.
Vyčerpaně se chytila za spánky. Začínalo toho být na ni moc. Když si vzpomněla, že před několika hodinami byla ještě doma…
Jak říkal, že se jmenuje ta holka? Alison… Ale v knížce se o ní nic nepsalo. Dobře jí tak, ušklíbla se, okamžitě se ale vzpamatovala.
Ona na něj prostě nemůže myslet, jako na kluka. To je to stejné, jakoby si něco začala třeba s Rákosníčkem…
Rezignovaně si povzdychla. Doufala, že už brzy přijdou, nebo se z toho zblázní. Až se vrátí domů, najde si nějakého psychiatra…
***
"Tak jsme tady," vydechl Sirius. Všimla si, že za sebou táhne vykuleného Remuse.
"Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje?" zamračil se Moony.
"Vždyť jsem ti to už říkal po cestě…"
"Já mluvím vážně, Tichošlápku. Navíc jsme právě za školou, jestli sis toho všiml. Takže buď mi řekneš popravdě, co se tady děje, nebo se mnou nepočítej…"
Sirius se rozzuřeně vztyčil.
"Sakra, Reme, chvilku mě poslouchej," zahřměl.
Z postele, jako už po několikáté, zvedl knížku Harryho Pottera a podal ji Remusovi.
"Nic neříkej a přečti si tady tuhle kapitolu," zarazil ho okamžitě.
Moony jen rezignovaně pokrčil rameny.
Všimla si, jak se jeho oči rychle míhají mezi řádky. Podle jeho výrazu v obličeji nedokázala určit, na co právě myslí.
Když skončil a přejel si oba nedůvěřivým pohledem.
"Co to je za nesmysl?" prohodil.
Sirius se vymrštil.
"Kdy už ti konečně do té tvé učené hlavy dojde, že to není nesmysl, ale pravda?" zaburácel hlasitěji, než měl v úmyslu.
Remus sebou trhl. Obrátil se přímo na Katie.
"Ty říkáš, že je tohle obyčejná mudlovská knížka?"
Němě přikývla. Remus zbledl.
"Takže mi chceš tvrdit, že několik milionů mudlů ví o tom, že jsem vlkodlak?" zašeptal.
"Panebože, Remusi, to je teď vedlejší," vybuchl Sirius. Rozzuřeně mu zamával knížkou před obličejem.
"Na tom teď nezáleží. Chápeš, že za tři roky bude James a Lily po smrti? Došlo ti to konečně? Petr se spolčí s Voldemortem a zradí je…"
Sirius chtěl pokračovat, ale selhal mu hlas. Remuse to ale nechalo podivně chladného.
"To je nesmysl, Tichošlápku," prohlásil rázně. "Myslel jsem, žes už z té zbrklosti vyrostl. Já narozdíl od tebe stojím nohama na zemi…"
"Na tom se teď vykašli! Je mi úplně jedno, kde stojíš, ale musíš pochopit, že…"
"Ne," odsekl Remus pevně. "To, co mi tady říkáte jsou jen nepodložené bláboly. Ta mudlovská spisovatelka si prostě všechno vymyslela…"
"Ty idiote!" vztyčil se Sirius. "Kdy to konečně pochopíš? Všechno tam sedí. Už to, že se tam píše, že jsi vlkodlak…"
Remus sebou vystrašeně trhnul.
"Nebo se podívej tady," Sirius mu přidržel pod nosem knížku a prstem zuřivě ukazoval na určitý odstavec.
"Vidíš? Pobertův plánek. A tady? Pan Náměsíčník skládá profesoru Snapovi… Cože? Srabus bude učit?… Kde jsem to skončil? …profesoru Snapovi svou nejhlubší úctu a zároveň ho žádá, aby svůj frňák nestrkal do cizích záležitostí…"
Sirius se pohrdlivě ušklíbl. "Vždycky jsem ti říkal, že máš tu hlášku moc suchou. Třeba já…"
Remus ho rychle zastavil.
"Dobře, Tichošlápku," vyhrkl rychle.
"Dejme tomu, že ta knížka nelže… Vždyť jediné, co nám stačí udělat je, určit jako strážce Jamesova a Lilyna tajemství tebe a nic z toho se nestane…"
Sirius se rozzářil.
"Já věděl, proč tě přitáhnout…"
"Ale je tady jeden daleko větší problém," pokračoval vážně Remus.

Morituri te salutant- 9.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
"Páni, to jsem rád, že jsi ještě tady," chrlil ze sebe za zavřenými dveřmi. "Viděl jsem Remuse odcházet… Myslel jsem, že jsem to nestihl…"
"Copak, rande se protáhlo?" prohodila kousavě. "Alison se od tebe nechtěla odtrhnout?"
Slyšela, jak někdo na chodbě rozladěně kopl do dveří.
"Pusť mě dovnitř…"
"Co bys tady dělal?" odsekla. "Už jsem ti všechno o budoucnosti řekla…"
"Ale já tobě ještě ne. Katie…"
"Odejdi, Blacku," zkusila to naposledy, ale neuspěla.
Jakoby jí ovládala nějaká tajemná síla… Jakoby nevěděla, co dělá. Jako ve snu přišla ke dveřím a otočila klíčem v zámku.
"Konečně," vypravil ze sebe. "Víš, jaká je tady zima?"
"Nikdo tě nenutil, abys tady stál," podotkla chladně.
Rozpačitě si prohrábl vlasy.
"Já vím, že ne," zašeptal. "Já se jen přišel rozloučit…"
"Děkuji, nemám zájem…"
"Proč jsi najednou taková? Myslel jsem, že se ti to včera líbilo…"
Nevěřícně zavřela oči. Jak jenom může něco takového říct? Pro něj to všechno byla jenom hra…
"Už se o tom nechci bavit…"
Upřeně jí pohlédl do očí.
"Dobře, jak myslíš," zahuhlal.
Zašátral v kapse a s netečným výrazem jí vtiskl do dlaně zlatý galeon zavěšený na kožené šňůrce.
"To jsem ti přinesl z Prasinek," prohodil, jakoby mimochodem. "Víš, Remus má pravdu v ledačem, ale tentokrát se doopravdy mýlil," zabručel.
Zalapala po dechu.
"Tys byl celou dobu v Prasinkách, jenom abys mi tohle přinesl?" vydechla nevěřícně.
Rozpačitě přikývl.
"Za záchranu několika životů," usmál se.
"Siriusi, já…" nevěděla, co říct.
Mlčel a zarytě hleděl do země.
"Omlouvám se, stačí ti to?"
Upřeně se na ni podíval a lehce zavrtěl hlavou.
"Takhle ne," zašeptal.
"Dobře, je mi to opravdu líto… Vážně. Věř mi…" stoupla si na špičky a lehce ho políbila na tvář.
Pevně ji objal. Stáli a dlouze si hleděli do očí.
Lehce se mu vytrhla.
"To nejde," zašeptala. "Siriusi, pochop to, já sem nepatřím. Jsem mudla a ty kouzelník. Navíc jsem se narodila asi o třicet let později.
Sklopil oči.
"Já vím," zamumlal. Prudce zatřepal hlavou. Pevně ji chytil za zápěstí a přitáhnul si ji k sobě.
"Ale citům nemůžeš poroučet, holko z budoucnosti…" namítl.
Mírně se usmála.
"Neříkej mi tak," protestovala tiše.
"Já tě miluji, Katie…"
Cítila se, jako by byla zhypnotizovaná. Upřeně hleděla do jeho hlubokých smutných šedých očí.
"Neříkej to," poprosila. "Nebo to potom bude ještě těžší… Už teď nechci odejít…"
"Tak tady zůstaň," navrhl rychle.
"Jo a do konce života budu bydlet tady komnatě nejvyšší potřeby…"
"Máš pravdu, ale teď už to nespravíš. Katie, nenech si zkazit ty poslední chvilky, co jsi tady. Brzy se sem přiřítí Remus s dalších lektvarem a já už tě nikdy neuvidím…"
***
"Tak jsem to hledal všude, ale bylo to naprosto bezvýsledný," prohodil omluvně Remus.
"Nedá se nic dělat, Tichošlápku, ale vážně to musíme oznámit Brumbálovi…"
Sirius se rozzuřeně vztyčil.
"Ne, ještě ne. Určitě se ještě něco objeví. Brumbál by to nepochopil…"
"Tichošlápku, musíš uznat, že čím déle tu Katie zůstane, tím je větší nebezpečí, že ji někdo objeví."
"Já vím, ale stejně… Jsou to zatím jen čtyři dny. Reme, proč s tím tak spěcháš?"
"Zato ty to nějak odkládáš, zdá se mi," zamračil se Moony. "Siriusi, zkus taky myslet na ty ostatní…"
"Ale já myslím… Ty to sakra nechápeš!"
Remus si podrážděně zaklepal na čelo.
"Nemyslel jsem, že to řeknu, ale chováš se jako malej kluk, Tichošlápku. Navíc, tohle není tvoje věc… Tak se do toho prosím nepleť."
"To není pravda, že se mě to netýká," zahřměl. "Tak se zeptej Katie, co ta si o tom myslí! To tě nenapadlo, co, Remusi?"
Prudce sebou trhla. Prosebně pohlédla na strop, jako by snad doufala, že jí to nějak pomůže.
"Já nevím," vypravila ze sebe nakonec.
"To není odpověď," připomněl jí Remus.
"Já… já opravdu nevím…" vyčerpaně se chytla za spánky. "Asi máš pravdu, Moony," zašeptala. "Musíme jít za Brumbálem, tady nemůžu zůstat…"
Koutkem oka viděla, jak Sirius zbledl.
"Tak si dělejte oba, co chcete," pronesl teatrálně. "Klidně si běž za Brumbálem, jestli se ti tady tak nelíbí! Ale se mnou nepočítejte!"
Rázně vyběhl z místnosti. Hlasité prásknutí dveří se neslo celou chodbou…
***
"Remusi, vážně to pochopí?"
Povzbudivě se na ni usmál.
"Brumbál je největší kouzelník všech dob. A jenom kvůli němu jsem tady," hlas se mu lehce zadrhl. "Vždyť víš. Jestli to nepochopí on, tak už nikdo…"
Nervózně přikývla.
"Znáš heslo?" zajímala se.
"Brumbál ho na začátku roku říkal oběma primusům a James je náš kámoš…" Moony se omluvně usmál. "Karamelka."
"Chrlič se téměř okamžitě odklopil a ona mohla poprvé spatřit točité kamenné schody vedoucí až do ředitelovy pracovny.
"Reme, víš jistě, že to je dobrý nápad?" nervózně se na něj podívala.
Unaveně pokrčil rameny.
"To se brzy dozvíme," prohodil.
"Ale já si myslím… třeba bych mohla zůstat tady…" začala, ale to už ji nešetrně strčil na schodiště, které se začalo plynule pohybovat směrem vzhůru.
"Neboj, to zvládneme," slyšela těsně za sebou jeho uklidňující hlas.
"Tím si nejsem tak jistá…"
"Tak jsme tady, můžeš zaklepat…"
"No tak to ne, byl to tvůj nápad. Já Brumbála vůbec neznám…"
Remus si odevzdaně povzdechl a nesměle ťukl na dveře.