Prosinec 2005

Morituri te salutant- Epilog

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
Unaveně otevřela oči.
Ledový vítr se zabodával do tváří, dešťové kapky stékaly po obličeji. Údery hromů přehlušil příjezd vlaku.
Opuštěné nástupiště. Bouřka. Vlaky odjíždějí…
Blikající světýlka zapálených cigaret. Namodralý dým stoupající k nebi…
Unaveně se chytla za spánky. Cítila se uvnitř podivně prázdná. Jako nafukovací balónek, ze kterého kdosi vypustil všechen vzduch. Jako by jí něco chybělo. Jako by ztratila něco skutečně cenného.
Snažila si vzpomenout. Něco se stalo. Věděla to jistě…
So I'll go
But I know
I'll think of you every step of
the way.
Cítila, že ji na krku tíží nějaký velký kovový přívěšek.
Nechápavě zírala na zlatou minci a přemýšlela, kde si k ní dostala. Vždyť musí být určitě ohromně cenná… Jak k ní přišla?
Převracela ji z ruky do ruky, za chvíli ji nechala spadnout znovu zpátky pod bundu.

Opuštěné nástupiště. Bouřka…

Malá holka…
A vlaky odjíždějí
Už si vzpomínala. Ujel jí vlak, čekala na další… asi musela usnout…
Ano, to bude ono. Vyčerpaně se posadila na levičku.
Nevěděla, kdy se dostane domů, ale bylo jí to jedno. Kdesi uvnitř cítila, že to není důležité.
Hlasitě si povzdechla. Co se to s ní sakra děje? Proč se cítí tak… divně?
So good-bye
Please don't cry…
S hlasitým rámusem se přímo k ní vyřítila další vlaková souprava.
Přes rameno si přehodila batoh a s povděkem vyběhla po železných stupíncích dovnitř.
Naposledy se rozhlédla po tom osudovém nástupišti. Tvářilo se úplně obyčejně, ale přesto věděla, že má nějaké tajemství.
Přes tenký závoj mlhy se nepřítomně dívala na okolní billboardy, které lákaly ke koupě nového pracího prášku…
Všimla se malého plakátu, nalepeného na lavičce, kde seděla.
Oznamoval, že dlouho očekávaný nový díl od Joanne Kathleen Rowlingové, Nevill Longbootom a princ poloviční krve, konečně vyšel…
Lehce se pousmála, otočila se a vešla do nejbližšího kupé. Dveře se zavřely…
THE (HAPPY) END

Konec všeho- 3 kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
Střízlivý Silvesrt, štastný Nový rok a tady je nová kapitola!:)
***
"Co? Cože?" vykoktala namáhavě. Prudce zamrkala. Je to jen zlý sen. Nic víc… Otevře oči a bude zase doma…
Kdosi ji nešetrně chytil za rameno.
"Slyšela jsi snad," procedil její otec mezi zuby. "U každého lektvaru máš návod k použití. Víc k tomu nepotřebuješ…"
"A jaký druhý. Říkal jsi… Vy jste ho zabili?" němě zalapala po dechu.
Pohrdavě mávl rukou.
"Chtěl ho zachránit. Obětoval se pro něj. Cvok, stejně to bylo zbytečné."
Nechápavě na něho pohlédla.
"Zbytečné? Vždyť jsi říkal, že ho budete jen vyslýchat. Potom ho snad pustíte, nebo ne?"
S kyselým úsměvem ji poklepal na rameno.
"Ale samozřejmě," ušklíbl se tak, aby to neviděla. "Je to sice lump, ale jeho život teď závisí na tobě, holčičko… Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zabušit na dveře."
S rozporuplnými pocity vešla do spoře osvícené místnosti. V jejím čele stálo provizorní lůžko.
Roztřásla se po celém těle. Ležící postava byla až po krk přikrytá tenkou dekou, skrz kterou prosakovaly krvavé skvrny. Mihotavý plamen pochodně nedokázal ozářit jeho obličej, přesto si všimla nápadných šrámů, kontrastujících se smrtelně bledou tváří.
Vyčerpaně se chytla za spánky. Odhodlaně se nadechla a pohledem přejela po úhledně vyskládaných lahvičkách.
Na rány, Proti vyčerpání, Proti únavě, Dokrvovací lektvar…
Bezmocně si povzdychla. Z kapsy vytáhla dosud složený kapesník a namočila ho do lektvaru na rány. Jemně poodhrnula deku a posadila se na postel.
Nemocný byl ještě pořád v bezvědomí. Celkem jí to vyhovovalo, teď by sama potřebovala lékaře. Starostlivě mu potírala zkrvavené čelo. Lehce odsunula rudé rozcuchané vlasy.
Vyčerpaně se posadila na židli v rohu místnosti. Ještě před několika hodinami byla doma. Proč si jen musela hrát na odvážnou? Kdyby ji Paul zavezl až domů…
Paul… Pomyšlení na tohle jméno ji vehnalo slzy do očí. Uvidí ho ještě někdy? Dostane se odtud?
Její drobné tělo se otřásalo vzlyky. Co to říkal její otec? Kouzelník? Co to je za nesmysl? I když… řadu věcí by to vysvětlovalo.
Dveře povolily. Okamžitě vpadla dovnitř.
Zmizel. Ztratil se. V kuchyni nebyl…
Scéna stará několik let se jí vybavovala, jakoby se odehrála včera. Dodnes jí vrtalo hlavou, kam se ztratil. Nebo dnes, ty podivné klacky…
Z dlouhé chvíle si začala pročítat návody k lektvarům.
Doušek živé smrti
Pozor, při vetší dávce tvoří velice silný jed…
Ironicky se ušklíbla. Silný jed… Aspoň ví, co dělat, až jí bude nejhůř…
Prudkým zatřepáním hlavy vyhnala nepříjemné myšlenky. Teď nad něčím takovým nemůže uvažovat. Ten člověk umírá… Ona je jediná, kdo mu může pomoct. Bezradně se rozhlédla po ostatních lahvičkách? Co mu má ještě dát? Co by mu pomohlo? Lektvar proti vyčerpání? To by koneckonců mohla.
Přesně podle určeného dávkování odměřila několik kapek do starobylého poháru a přistoupila k posteli. S povzdechem na něj pohlédla. Popelavě šedá tvář… Vyhaslé oči.
Po obličeji steklo několik slz.
"Drž se," špitla a jemně mu otevřela ústa.
Neznala ho. Otec říkal, že to je nebezpečný šílenec, ale… Položila si obličej do dlaní. Cosi v jeho tváři ji upoutalo. Ten člověk musel trpět… Mnohem víc, než ona. A to je pro tuto chvíli spojovalo. Je vězeň… Stejně jako ona.
Mlčky se na něj dívala. Byl přibližně stejně starý jako ona. Ohnivě rudé vlasy potřísněné krví spadaly do bledého obličeje. Tenké rozpraskané rty sevřeny v neproniknutelný výraz. Z úst vytékal pramínek temné krve.
Náhle se pohnul. Jako kouzlem se vymrštil z lůžka. Chvěl se po celém těle.
Jane se roztřásla. Ten člověk pravděpodobně nebyl při smyslech. Co má dělat?
Znovu bezmocně padl na lůžko.
"Georgi, ne! Utíkej pryč! Georgi, prosím, zachraň se aspoň ty! Ne, nechte ho!"
Vyděšeně si zacpala uši, ale jeho pronikavý křik se jí stále zabodal hluboko do srdce.
"Tiše, to je jen sen… Musíš ležet…"
"Georgi! Vykašli se na mě! Přemísti se, ty troubo! Vypadni odsud!"
Rozechvěle přešla k jeho posteli. Chytla ho za chladnou dlaň.
"To bude dobré… Uzdravíš se… Teď ale musíš klidně ležet…" Sama nevěděla, kde na tato slova bere sílu.
"Vy idioti! Stačí vám, když máte mě! Dejte mu pokoj! Georgi, uteč!"
Jemně ho pohladila na čele.
"Až se uzdravíš, George přijde," zašeptala chlácholivým hlasem, jako matka, která vysvětluje svému přecitlivělému dítěti, že strašidla neexistují.
Náhle prudce otevřel oči. Rychle uskočila stranou. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe.
"Georgi," zašeptal.
Okamžitě se posadil.
"Kde je George?" Pátravě se na ni zadíval.
Přeběhl ji mráz po zádech.
A jestli chcípne jako ten druhý…
George je mrtvý… Ať je to kdokoliv, zabili ho. Její vlastní otec ho zabil…
"Brzy přijde. Teď lež," pohlédla na něj prosebně.
Tvrdě na ni pohlédl.
"Nechovej se ke mně jako k hloupýmu děcku," procedil skrz zuby. "Zabili jste ho! Vím to! Pamatuji si zelený záblesk…" dál nemohl, selhal mu hlas. Bezmocně položil obličej do dlaní.
"Štítová kouzla mu nikdy nešla…" zamumlal spíš pro sebe.
Náhle se vymrštil.
"Tobě to asi přijde jako ohromná legrace! Zabila jsi mi bráchu, jestli o tom nevíš!"
Nahmatal těžký džbán s vodou a mrštil s ním na protější zeď. Jen o chlup jí minul obličej.
"Já to nevěděla," chrlila ze sebe překotně. "Já… Mě sem přitáhli teprve dnes…"
Neposlouchal ji.
"To máš za George! Pomstím ho!" Zrychleně dýchal. V očích mu zářil zvláštní plamen. Tvář se stáhla do tvrdého úšklebku.
"Měl bys ležet… Takhle se neuzdravíš…" Rychle ustupovala ke dveřím.
"To je mi jedno! Bez George…"
Zacouvala až ke dveřím a prudce na ně zabušila.
"Ty mrcho! Jen se přiznej! Zabila jsi ho! A já teď zabiju tebe!"
Dveře se prudce rozrazily a dovnitř vtrhlo několik lidí s hůlkou v ruce.
"Však ono tě to přejde!" zahřměl jeden z nich. "Crucio!"
Zvláštní plamen v očích vyprchal stejně rychle jako se objevil. Jane si zacpala uši. Tohle všechno jí něco připomínalo.
Jane se třásla po celém těle. Z kuchyně k ní zazníval matčin šílený jekot a otcův smích. Po tvářích stékaly slzy beznaděje.
"Maminko," zašeptala bezmocně. Zalomcovala klikou. Bezvýsledně. Bylo zamčeno.
Jako smyslů zbavená začala bušit do dveří.
"Mami! Maminko! Nekřič, já ti pomůžu," vypravila ze sebe namáhavě.
Skrz závoj slz neviděla před sebe.
"Ne," mumlala pro sebe. "Pomoc!"
Musí něco dělat. Zoufale poslouchala, jak křik z kuchyně slábne.
To mělo být to překvapení? To jí tatí… ten chlap dal k narozeninám?
Z kuchyně slyšela šílený smích.
Bezmocně se zhroutila na podlahu. Třásla se po celém těle…
***
"Jsi v pořádku?" Tvrdý hlas ji okamžitě probral.
S obtížemi se zvedla se země. Mlčky přikývla.
Její otec se pokusil o úsměv.
"Pokud jde tam o toho," neurčitě mávl k zavřeným dveřím, "už si s ním nemusíš dělat starosti. Dostal, co proto. Ten už si na tebe nic nedovolí."
Znovu jí vhrkly slzy do očí. Nevěděla, jestli má být ráda, nebo ne…
"Kdo je to George?" Zajímala se.
Její otec se ušklíbl.
"Jeho bratr, dvojče. Blázen to byl. Nemusel zemřít, nám stačil jeden… Chtěl ho zachránit…" S potěšením se ušklíbl.
Dál už ho neposlouchala. Rychle vstoupila znovu do té prokleté místnosti.
Georgův bratr ležel klidně na posteli a prudce oddechoval. Z očí mu vyzařoval obrovský vzdor a nenávist. Jeho tělo byla ale připoutané k posteli pevnými provazy, takže se nemohl ani pohnout.

Konec všeho- 2.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
Londýn 1997
"Jane, vážně nechceš hodit až domů?" Na Paulově obličeji se mihl stín obavy.
Mírně se pousmála a políbila ho na čelo.
"Vždyť víš, že bych si ten večer pořádně neužila…"
Pohladil ji po dlouhých tmavých vlasech.
"Já vím, už jsem si na to mohl zvyknout. Ta tvá nevyléčitelná romantická duše…"
"Paule, o mě se vážně nemusíš bát. Chodím tam často. A potřebuji si srovnat myšlenky. Však víš… Byl to krásný film, ale smutný."
Pevně ji objal.
"Omlouvám se. Zapomněl jsem na … na tvé dětství… Měl jsem vybrat jiný."
"Ale já jsem ráda. Paule, Titanik byl skvělý. Pochop mě. Navíc ten sníh všude kolem… Neboj, nic se mi nestane."
Rezignovaně ji přivinul k sobě.
"Jak chceš. Ale zavolej mi, jakmile přijdeš domů…"
Bezstarostně zamávala a rozběhla se přes rozlehlý park nejbližší cestou k babičce.
Zhluboka se nadechla. Cítila se náhle úplně jinak. Volná, svobodná…
Pod nohama křupal čerstvě napadený sníh. Zasněně zavřela oči. Před sebou znovu jasně viděla jednotlivé scény. Velkolepá loď… stovky světýlek, vycházejících z každé kajuty. Ledovec… srážka… tisíce umírajících…
Prudce se jí rozbušilo srdce. Zrychleně dýchala. Tělem projel nepříjemný pocit.
Neměla by se vrátit? Ještě má čas. Paul určitě tak rychle neodjel. Mohla by mu říct, ať ji zaveze až domů k babičce.
Rezolutně zavrtěla hlavou. Teď už nesmí couvnout. Ještě by si o ní myslel, že je zbabělá a ona si odmalička zakládala na své odvaze.
Přidala do kroku. Nemohla se zbavit toho nepříjemného pocitu, že ji někdo sleduje. Teď už skoro běžela.
Rychle se otočila. Zamračila se. Je prostě jenom vystrašená z toho filmu. Ještě štěstí, že ji nikdo neviděl.
Zpomalila a pokusila se o důstojnou chůzi. Pevně stiskla ruce v pěst, až jí zbělely klouby. V tmavých očích se značil strach. Už jen pár minut…
Pouliční lampy, osvětlující park, zablikaly a zhasly. Krajinu zahalila tma. Tlumeně vykřikla. Z očí se draly slzy. Co se to děje? Proč si jen chtěla hrát na odvážnou holku?
Náhle ji ovanul nepříjemný chlad. Měla pocit, jako by se cosi uvnitř jejího těla sevřelo. Namáhavě polkla. Znovu se rozběhla.
Už jen několik kroků. Tam, za tou zatáčkou park končí… To už zvládne.
"Tak kampak?" chladný hlas proťal ticho.
Měla pocit, že se jí zastavilo srdce.Zdálo se jí, že se nohama téměř nedotýká země, tak rychle utíkala.
Neznámý se pohrdlivě ušklíbl.
"Petrifictus totalus," prohodil, jakoby lenivě.
Náhle jí ztuhly všechny končetiny. Padla na zem jako podťatá. Nechápala, co se to děje.
S panickým děsem v očích sledovala, jak z nejbližšího keře pomalu vyšli dvě postavy. Nespěchaly. Věděly, že jim neuteče.
Kdyby mohla, křičela by. Ale z nějakého neznámého důvodu se nemohla ani pohnout.
Jejich kroky se pomalu blížily. Až dojdou k ní, zemře. Měla pocit, že se jí pod údery srdce rozskočí hrudník. Že omdlí. Ztratí vědomí.
Malý kousek pře¨d ní se zastavili.
"Lumos."
Proužek světla, vycházející z jakýchsi podivných klacků, ozařoval jejich tváře.
Zalapala po dechu. Už ho osm let neviděla, přesto si ten obličej dobře pamatovala.
"Ano, jsem to já…" zachraptěl.
Jane přeběhl mráz po zádech.
"Ani nevíš, jak mě, holčičko, mrzí ta malá nehoda s tvou matkou," pokusil se o starostlivý laskavý tón, jeho obličej se ale stáhl do nepříjemného úšklebku.
"Jistě tušíš, proč jsem dnes tady… Oh, omlouvám se…" ledabyle mávl tím klacíkem.
Jane se překvapeně narovnala. Tajemné strnutí bylo to tam.
Třásla se po celém těle. Na nějaký útěk ani nepomyslela.
"Co to bylo?" vydechla s jakousi posvátnou úctou.
Její otec se samolibě usmál.
"Kouzlo…" dal si záležet na tom, aby to slovo vyznělo věcně, jako by to byla úplně běžná záležitost.
"Pamatuješ si Jenny…"
"Jane," odsekla.
Škaredě se zamračil, jako by nebyl zvyklý na odpor.
"Pamatuješ si, Jenny, na den tvých jedenáctých narozenin?"
Zrudla vzteky. Jak se jen opovažuje se jí na něco takového zeptat? Jen obrovský strach jí bránil, aby se na něj nevrhla.
Ušklíbl se.
"Samozřejmě, že si na to pamatuješ. Říkal jsem ti, že pro tebe mám překvapení. Měl ti přijít dopis. Měla ses dozvědět, že jsi čarodějka a že budeš přijala na školu čar a kouzel…"
"Cože?" teď už nedokázala mlčet.
Jedním pohybem ruky jí naznačil, aby byla zticha.
"Já jsem totiž kouzelník, toho sis už všimla… Doufal jsem, že zdědíš moje nadání… Bohužel jsem se mýlil. Jsi stejná, jako tvá mudlovská matka…" jeho hlas byl náhle plný pohrdání. Jakýkoliv soucit, i ten hraný, byl nadobro pryč.
Prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla ale otci odporovat, tak raději mlčela. Čarodějka… To jako že je ta ježibaba z pohádek, kterými ji vždycky strašila maminka? Straší mu ve věži…
"Myslel jsem, že půjdeš v mých stopách," pokračoval ve svém podivném monologu. "Bohužel… Do mých plánů se nehodíš… Bylo mi potěšením, Jenny. Avada…"
Nechápavě koukala, jak se jeho společník, který byl zatím po celou doby zticha, vymrštil.
"Nech ji, Johne," zařval a strhl mu ruku s tím podivným klackem. "Bude nám užitečná…"
"Vážně?" Pohrdlivě se ušklíbl. "To jsem zvědavý jak…"
Pocítila ke svému zachránci nenadálou vděčnost. Ne však na dlouho…
Dotázaný se rozesmál, jeho oči však zůstávaly podivně chladné. Odhalil pouze zažloutlé, křivé zuby.
"Nech se překvapit, Johne," prohlásil tvrdě a mávl klackem.
"Pouta na tebe."
Kolem zápěstí a kotníků se jí omotaly pevné provazy. Zavrávorala a možná by i upadla, kdyby ji nešetrně nezachytil.
"Přivedeme ji do pevnosti," prohlásil. "Tam už se pro ni něco najde."
Její otec se tvrdě usmál.
"Je to mudla, Alexi, je úplně zbytečná…"
"O tom si popovídáme až na místě," prohodil nekompromisně. "Mdloby na tebe."
Viděla temně rudý paprsek, jak míří přímo na ni a potom už ji obestřela tma…
***
"Konečně ses probrala. Už jsme tě chtěli hodit do moře…"
Unaveně otevřela oči. Měla pocit, jakoby ji někdo přetáhl po hlavě dubovou palicí. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a co tam dělá.
Její otec ji nešetrně uchopil za rameno a dovlekl k masivním dveřím.
"Toho uvnitř jsme před chvíli přivedli," vysvětloval. "Dej si pozor, je to nebezpečný zlý černokněžník," dodal s úšklebkem. "Potřebujeme ho udržet naživu kvůli výslechům. To bude tvoje práce. Uvnitř budeš mít všechny potřebné lektvary. A jestli chcípne jako ten druhý, zabiju tě…" Procedil skrz sevřené rty.

Šťastné a veselé

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
24.12.2005- Vím, žč jsem psala, že nemám ráda Santu, ale tohle si odpustit nemůžu. :))
Koukněte se TADY Doporučuji chvilku počkat, pak si můžete vybrat různé varuanty:)
Vánoce se nám blíží mílovými kroky... Zítra přijde Ježíšek, přinese hromadu dárků...
Já Vám dám jeden malý dáreček dopředu, je přímo TADY Nebojte, tentokrát na Vás nic nevybafne, Rebelka seká dobrotu:)
Tak Šťastné a veselé
PS: když mi napíšete, co na to říkáte, budu jedině ráda:)

Červená Karkulka

6. února 2009 v 22:31 | Neznámý |  Pohádky trochu jinak:)
V pohledném stavení na konci vesnice
bydlela sedmkrát trestaná světice,
od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.

Křehounká dívenka s nosem jak okurka,
červeným od rumu - no prostě Karkulka.

Ráno, když maminka dcerušku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
"Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku."
Karkulka:
"Nač je mi maminko červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera!?!"
Matka:
"Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
než bába za léky utratí důchod!
Dones jí guláše aspoň půl hrnka,
a bába vyskočí zas jako srnka!"

Popadla Karkulka aktovku s jídlem,
běžela lesem, jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce,
nestřetla na cestě vilného myslivce.

Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesly do známé chaloupky.

Karkulka:
"Co je to za fóry, tak brzo po ránu,
vlk se tu placatí v bábině županu!"
Vlk:
"Jen pojď dál, děvenko a nestůj u dveří,
s bábou jsem posnídal, ty zůstaň k večeři!
Máš pěkné tvářičky, jak žádná druhá,
zato tvá bába byla dost tuhá!!
Karkulka:
"Tak to sis vybral kvalitní potravu!
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?!?
Pozdě mě nazýváš spanilou dívenkou,
sežral jsi babičku.....s infekční žloutenkou!!!"
Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití.
# # > # #

Vyhodnocení ankety

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
+ založena nová anketa!! Tentokrát se vás ptám nazáporná postavy!!!!
Otáka zněla:
Jaká postava z kníh o Harry Potterovi je vaše nejoblíbenější?
Celkem hlasovalo 72 lidí a odpovědi byly následující:
1. Místo- Sirius Black- 20 hlasů. Gratulujeme! Sirus na Hrad!:)
2. Místo- Draco Malfoy- 11 hlasů
3. místo- Harry Potter- 8.hlasů
4. místo- Hermiona Grangerová a Severus Snape- 4 hlasy
5. místo- Ron Weasley, Lenka Střelenka, Remus Lupin, Nymphadora Tonksová- 3 hlasy
6. místo- Ginny Weasleyová, Lucius Malfoy a dvojčata Weasleyovi- 2 hlasy
7. místo- Neville Longbootom, Albus Brumbál, Rubeus Hagrid, Lord Voldemort, skřítek Dooby a Protiva- 1 hlas

Bílé Vánoce- 3.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Bílé Vánoce
"Néésem vám noviny, poslouchejte…"
"Rone, buď zticha, nebo je probudíš!"
"Zato ty tady řveš jako pavián."
"Neřvu, mluvím docela tiše…"
"Jo, a kdy například?"
"Nech už toho a vyndej vajíčka."
"Popros."
"Rone, my máme spolupracovat…"
Harry se unaveně převalil na druhý bok a pokoušel se znovu usnout. Muselo být ještě hrozně brzy. Místnost byla ještě celá zahalená do tmy, z oken nepronikal ani jediný sluneční paprsek. Musí ještě zkusit usnout… Proč jenom ti blázni dělají takový kravál?
Probudil ho silný zápach spáleniny. Kouř se valil po celé hájence. Harry hlasitě zakašlal.
"Rone!" zaječela Hermiona z "koupelny"."Říkala jsem ti, ať ty topinky obrátíš, když se začnou připalovat."
"Kdyby sis už půl hodiny nečesala vlasy, tak si je můžeš otočit sama."
Hermiona hlasitě zaskřípala zuby, ale radši byla potichu.
"Tak tohle můžeme rovnou vyhodit," procedila a připálenými topinkami mrštila i s pánví oknem do sněhu.
"Jsi normální? Teď nemáme, čím vařit," vyjekl Ron.
"Děláš, jako by ti to nějak vadilo…" odsekla ironicky.
Znuděně přešla až k oknu.
"Já to tady nesnáším," procedila skrz zuby.
Ron lehce zalapal po dechu. Nečekal, že je to tak vážné. On přece musí něco dělat…
"Tak to nevadí, Herm," pokusil se o přátelský tón, i když to v něm vřelo. "Harry s Hagridem můžou jít zatím odhrabovat sníh a my něco uvaříme. Já už se teď budu snažit," usmál se.
"Nevím, jestli je to dobrý nápad…" začala Hermiona, ale Harry s Hagridem si už vzali bundy, čepice a šály a snažili se otevřít dveře.
Nakonec se Harry protáhl oknem, sníh venku trochu odhrabal, takže se už daly celkem dobře otevřít.
"Tak to bysme měli," podotkl Hagrid. "Není problém se vodsud dostat, ale na ten kopec, kde je hrad se nevyhrabeme…"
"A jsme tu sami," pronesl Ron, když se za Hagridem zabouchly dveře. "Napadlo mě, že by jsme mohli upéct vánočku…"
Hermionina tvář se rozjasnila.
"To je ale výborný nápad, Rone!"
Hned ale zase její tvář pohasla.
"A ty to umíš?" zajímala se skepticky.
"Já myslel, že ty…"
"My doma nepečeme, naši jsou zubaři," připomněla.
"To nějak zvládneme…
***
"Tak nás, teda spíš Rona napadlo, že bychom si mohli udělat takové malé Vánoce tady. Myslím se vším všudy. Budeme krájet jablka, házet střevícem…" Hermiona se nadšeně pousmála.
"A taky, každý by dal někomu z nás dárek. Myslím vlastnoručně vyrobený. Odpovídající podmínkám, ve kterých jsme se ocitli… Mohli by jsme losovat…"
"To je dobrej nápad, Hermiono," souhlasil okamžitě Hagrid. "Aspoň nás to trochu rozptýlí.
Tak každej napište na kousek pergamenu svoje jméno, budeme losovat už teď, ať to do večera stihnem připravit."
Ron jen bezmocně zíral na ústřižek pergamenu s Hermioniným jménem. Co jí jen proboha dá?
Kdyby si vylosoval třeba Harryho… Nebo aspoň Hagrida.
Ron se vyčerpaně chytil za čelo. Viděl, jak se Hermiona v rohu místnosti potměšile pochechtává. Tam už má všechno určitě vymyšlené. Proč jenom on musí mít takové problémy s dárkem pro holku?
Bezmocně se rozhlédl kolem sebe. Copak jí může dát třeba svoji ponožku? Nebo kapesník? Kde má, sakra něco sehnat?
Co by si holka jejího typu jenom přála? Holky se chtějí líbit, ale to mu teď nepomůže. Přece nenosí v kapse zrcátko, nebo rtěnku, kterou by jí mohl dát.
A co třeba… Ron se náhle spokojeně usmál. Není to sice dárek jako stvořený pro holku, ale Hermiona, taková milovnice zvířat, to určitě ocení.
Nebyl pro něj problém nachytat v hájence množství nejrůznějšího hmyzu, cvrčky počínaje a šváby konče. Hermiona si z nich určitě udělá sbírku. Může je studovat a…
Ron se musel v duchu pochválit. To je přesně ono. Pyšně hleděl do malé krabičky plné drobných živočichů a přemýšlel, kde sežene nějaký pěkný obal.
No, ale není to pro ni přece jen málo? Zamračil se. Chtělo by to, ještě něco přidat. Ale co?
Bezradně se rozhlédl po místnosti. Přece jí nemůže dát Hagridovu mudlovskou pušku, se kterou někdy chodí do lesa. I když… Ron se rozzářil jak vánoční stromeček.
Holky se rády líbí. Mohl ji navléct jeden náboj na šňůrku kolem krku. Něco jako vzpomínka na těžké chvíle, které tady museli prožít.
Od nápadu nebylo daleko k činu. Ron potom všechno dohromady zabalil s nadšeně očekával večer.
***
Stromeček se rozzářil. Několik desítek svíček ozařovaly hájenku. V kamnech chlácholivě plápolal oheň.
"Nesem Vám noviny, poslouchejte," zapěli všichni hned po slavnostní Vánoční večeři (připálené tresce s chlebem).
"A teď budeme házet botou," rozhodla Hermiona.
Ron se zahihňal.
"A proč?" vykulil bezelstně oči.
"To je takový mudlovský vánoční zvyk," vysvětlovala trpělivě Hermiona. "Kdysi dávno mudlovská děvčata házela střevícem a když dopadl špičkou ke dveřím…" Hermiona náhle zrudla a zachichotala se.
"Tak co?" dorážel Ron.
"No, když špička směřuje ke dveřím, tak to znamená, že se dívka brzy vdá a odejde z domu…"
Ron si významně zaklepal na čelo.
"Tak tohle můžeš vymyslet jedině ty," prohodil pohrdlivým tónem.
"Náhodou," Hermiona si lehce prohrábla vlasy. "Může to být celkem fajn…"
Harry se mírně rozesmál.
"Nevím, jestli zrovna já s Ronem a Hagridem jsme ty pravé dívky, ale zkusit se to může."
"Ani náhodou," zasáhl nečekaně prudce Hagrid. "Když mi tady vymlátíte vokna, tak tu bude zima…"
"Tak je na chvilku otevřeme," nechtěla se Hermiona vzdát. "Hagride, nekaz legraci," pohlédla na něj prosebně.
"Jak chcete," ustoupil.
"Dobře." Hermiona se rozzářila. "Pojďte teď všichni sem na kraj, musíte se otočit zády k oknu… Hází se pěkně za rameno…"
Ron protočil oči v sloup, ale to už si sundal jednu starou sněhuli a trpělivě čekal, až dá Hermiona znamení.
"Tak teď," zvolala ve špatně skrývaným vzrušením v hlase.
Čtyři bory zasvištěly vzduchem.
"A zase nic…" zamračila se Hermiona.
"A já se vdám," zajásal Hagrid. "To abych si začal chystat věno."
"Já nic," oznámil Harry. "A co ty, Rone?"
"Kde mám botu?" zaúpěl jmenovaný a zoufale vyhlédl z okna.
Hermiona se chytla za hlavu.
"Ty musíš všechno zkazit, Rone," vyčetla mu ostře. "Radši přistoupíme k pouštění lodiček."
Až do rozdělování dárků se nic vážného nestalo. Jenom při pouštěním lodiček Hagrid jedním hlasitým kýchnutím všechny svíčičky zhasil.
Hermiona, ne nepodobná profesorce Trelawneyové, začala hlasitě vykřikovat, že všichni umřou a nepomohl ani Hagridův návrh, že svíčky zapálí znovu.
"Tak jdeme na ty dárky," pobízel je nedočkavý Ron. Sám se vrhl ke stromečku. "Já budu rozdělovat.
Tak, tohle je asi pro tebe, Harry," podal mu neuměle zabalený dárek.
"No ne, Hagride, vajíčka tlustočervů jsem si vždycky přál…" zalapal Harry po dechu.
"A tohle je asi pro mě," zrudl Ron a vytáhl jednu polorozbalenou čokoládovou žabku. "Děkuji, Harry.
A pro Hagrida… Krásný vyšívaný kapesníček. No ne, Hermiona se snažila," hvízdl obdivně.
"A to nejlepší nakonec," zrozpačitěl. "To je pro tebe," zamumlal a podal jí malou krabičku.
Hermiona s úsměvem balíček převzala. Lehce dárkem zatřásla.
"Něco tam štěrchá," prohodila překvapeně.
Ron jí nedočkavě hleděl přes rameno. Když konečně otevřela…
"Ale ne, oni chcípli," zamumlal sklesle.
Hermiona hlasitě zaječela.
"Fuj, švábi!" otřásla se odporem a celý dárek vyhodila do kamen.
Bohužel si nevšimla, že je uvnitř i nevystřelený náboj…
Ohlušující rána proťala ticho. Hořící roura od kamen spadla na nádherně nazdobený vánoční stromeček.
"To je konec," zaúpěla Hermiona a utíkala pro necky. "Ronalde, tak ti přeji šťastné a veselé, doufám, že jsi spokojený!"
"Vždyť to byli jenom malí…" začal, ale Hagrid mu poklepal na rameno.
"Teď asi bude lepší, když budeš zticha, Rone," poradil mu.
***
"Tak a teď už vážně nemáme čím topit," prohlásil Hagrid a smutně pohlédl na spálený stromeček.
"Doufám, že jsi spokojený, Ronalde," zasyčela Hermiona. "Všechno jsi zkazil…"
Hagrid na ni káravě pohlédl.
"Von za to nemůže," bránil zrzavou hromádku neštěstí. "Dobře, můžeme spálit ty moje starý sáně.
Bude mi jich líto, jsou to dobrý sáně, můžou jezdit i v závějích a nikdy nezapadnou… Vozil jsem na nich stromečky do hradu," prohodil zasněně. "Navíc, víte, já je dříve krapet začaroval a vony jezdí sami i do kopců… No jo, nedá se nic dělat," povzdychl si.
Výkřik z trojích hrdel proťal ticho.
"Hagride, myslím, že byste si mohli s Ronem podat ruce," prohodila uštěpačně Hermiona, její obličej ale jen zářil.

Plně naložené sáňky se rozjely opuštěnou krajinou směrem k bradavickému hradu

Z dálky zaznívaly melodie známých koled
THE END

Konec všeho- 1.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho

Londýn 1989

Poslední sluneční paprsky slabě ozařovaly zaprášenou ulici. Lehký vítr si pohrával s korunami mohutných stoletých dubů, nasázených kolem dlážděné cesty. Pod okny paneláků procházely davy uspěchaných chodců.
Malá Jane se zhluboka nadechla. Zelené oči vesele jiskřili, koutky úst roztažené v úsměv plný očekávání. Dlouhé tmavé vlasy spadaly ve spirálách až kamsi k pasu.
Nebyl důvod se neradovat. Vždyť má jedenácté narozeniny. A tatínek konečně přišel domů. Za ní. Poslední dobou býval často pryč, důležitá obchodní jednání, ale teď se všechno změní…
Má pro ni prý překvapení. Jen ať chvíli počká… Jane si vzrušeně promnula prsty. Zasněně zavřela oči. Co to asi bude? Panenka? Pohrdlivě se ušklíbla. Nenáviděla tyhle ryze holčičí věci.
Možná nějaké zvíře. Třeba pes… Nebo něco většího…
To by se jí líbilo. No jo, určitě to bude pes. Vždyť tatínek říkal, že to bude největší překvapení, jaké kdy dostala.
Odhodlaně zabouchla okno. Ne, už nemůže dál čekat. Rodiče jsou určitě v kuchyni. Musí jim říct, že už to nevydrží.
Potichu se vykradla ven z pokojíčku. V dětské tváři se značilo obrovské napjetí. V očích jasně svítily rošťácké plamínky.
Jemně přitiskla ucho ke dveřím. Nemůže tam jen tak vtrhnout. To přece tatínek nemá rád…
"Chápeš ty vůbec, co se stalo?"
Jane sebou prudce trhla. Proč tatínek křičí? Co má maminka pochopit?
"Dnes jí měl přijít dopis. Dnes byla poslední šance."
"Johne, Brumbál mohl zapomenout…"
"Ne! Ne, Susan. Ten starej blázen nezapomíná. Víš, co to znamená? Proč si myslíš, že se jí ještě nepovedlo ani jedno kouzlo? Je po tobě… Panebože, moje jediný dítě je mudla…"
Jane slyšela, jak rozzuřeně bouchl do stolu. Prudce zatřepala hlavou. Baví se o ní… Ale co je mudla? Co se jí ještě nepovedlo? Kouzlo? To je přece nesmysl. Už není malá, aby věřila na pohádky.
"Je celá po tobě. Proč jsem si sakra musel vzít zrovna mudlu?"
"Johne, uklidni se…"
"Drž už konečně hubu! Je to všechno tvoje vina…"
Jane uslyšela, jak s hlasitým prásknutím dopadla na zem nějaká váza.
"Johne, co to děláš?"
Hlas její matky zněl najednou jaksi přidušeně, bojácně.
"Vždyť jsme si říkali, že když bude po mně, nebudeme jí nic říkat…"
"Ale to jsem tomu ještě nevěřil. Zmiz mi z očí!"
"To přece nemyslíš vážně… Není to jedno, co z ní bude? Je to přece jen tvoje dcera…"
"Ne, už ne…" John prudce oddechoval. "Není to moje dcera. Moje dcera by to zvládla. Je to mudlovská chamraď!"
"Takhle o ní mluvit nebudeš!"
"Někdo jako ty mi nebude nic zakazovat! Nenávidím tě! Chápeš? Nenávidím!"
"A co jí mám podle tebe říct? Celou dobu jsem tvrdila, že jsi na obchodních jednáních… Kdyby věděla, jak je to doopravdy, víš, co by si pomyslela?"
"Je mi úplně jedno, co si o mně bude myslet! Tak jí to řekni na rovinu. Nebo se za mě stydíš, Susan? Lituješ toho, že jsme se vzali?"
Jane slyšela, jak její matka zoufale vzlykla.
"Já jsem tě milovala, Johne. A nevadilo mi, že jsi smrtij…"
"Neříkej to nahlas! Ovšem, že ti to vadilo! Ale milá, hodná a poslušná Susan by nikdy nikomu neublížila," ušklíbl se ironicky.
"Jsi rozzuřený, Johne. Všechno bude zase v pořádku…"
"Nemluv na mě!" Nepříčetně přešlapoval z místa na místo. "Víš, že mi je jedno, co si o mně bude tvá dcera myslet? Ať konečně pochopí, kdo je její otec… Crucio!"
Jane se třásla po celém těle. Z kuchyně k ní zazníval matčin šílený jekot a otcův smích. Po tvářích stékaly slzy beznaděje.
"Maminko," zašeptala bezmocně. Zalomcovala klikou. Bezvýsledně. Bylo zamčeno.
Jako smyslů zbavená začala bušit do dveří.
"Mami! Maminko! Nekřič, já ti pomůžu," vypravila ze sebe namáhavě.
Skrz závoj slz neviděla před sebe.
"Ne," mumlala pro sebe. "Pomoc!"
Musí něco dělat. Zoufale poslouchala, jak křik z kuchyně slábne.
To mělo být to překvapení? To jí tatí… ten chlap dal k narozeninám?
Z kuchyně slyšela šílený smích.
"Tak Susan… Ušetřím tě toho trápení. Už se za mě nebudeš muset stydět…"
Jane viděla ohromný zelený záblesk. Nechápala, co se stalo. Křik ustal. Zavládlo ticho…
Zbledla. Po čele stékaly pramínky potu. Popraskané rty rozevřené hrůzou. Na popelavě bledé tvářičce se zračil strach.
Dveře povolily. Okamžitě vpadla dovnitř.
Zmizel. Ztratil se. V kuchyni nebyl…
S šíleným strachem pohledla na modrou dlažbu.
Vypadala, jako když spí. Jako Šípková Růženka, čekající na svého prince…
"Ne, to ne… Maminko…" vypravila ze sebe sevřenými rty.
Konečně se naplno rozplakala. Vyčerpaně k ní padla na podlahu a jemně ji objala okolo krku.
"Probuď se… Nespi… Už je pryč," šeptala, přesto věděla, že už nevstane.
To se schválně dětem říká
Aby s důvěrou šly spát, klidně spát…
Že se dům probouzí
A ta kráska procitá…
O několik dnů později ji našli sousedé. Ležela v kuchyni a pevně objímala tělo mrtvé ženy…K smrti vyčerpanou ji odvezli k příbuzným…

Pro všechny blogaře:)

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
V galerii jsem zavedla složku Pozadí. Jou tam různé návrhy na pozadí stránek nebo blogů, které bych já sama asi nikdy neupotřebila. Jestli se budou aspoň někomu hodit, budu jedině ráda!!!

Vyhodnocení povídkové ankety

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Otázka zněla: Jaká moje povídka se vám líbí nejvíc?
Celkem hlasovalo 62 smrtelníků. Všem moc děkuji.
Nejvíce hlasů dostala nová povídka Morituri te Salutant- 20
Na druhé příčce se umísta Když budeš chtít, válka skončí... - 14 hlasů
Bronzovou medaili získávají Vyhnaní z ráje- 10 hlasů
4. Místo- Dědictví- 8hlasů
5. Místo- Bílé Vánoce- 4 hlasy
Ještě jednou děkuji všem, kteří hlasovali. PS- Přidána Nová anketa

Morituri te salutant- 10.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Morituri te salutant
Brumbálovy stříbřité oči se za půlměsícovými brýlemi rozšířily překvapením, když ty dva spatřil. Nedal ale na sobě nic znát a vybídl je, aby se posadili.
"Tak, pane Lupine, co máte na srdci tentokrát?" zajímal se.
Remus si nervózně prohrábl vlasy.
"Pane řediteli, asi tomu nebudete věřit, ale…"
"Na světě se děje spousta věcí, pane Lupine," promluvil pomalu. "Nejdřív si vyslechnu celý příběh, než ho odsoudím…"
Katie lehce zamrazilo v zádech. Přesně takhle si ředitele Bradavic představovala.
"No, dobře," zrozpačitěl Remus.
***
"Pane Lupine, to, co jste mi právě řekl, je velice závažná věc," zachmuřil se Brumbál. "Máte pravdu, slečna Brownová se musí dostat zpět co nejdříve, nejlépe ihned.
Ale je tady ještě jedna záležitost," obrátil svůj pronikavý pohled přímo na Katie.
"Musím vědět, jestli jste někomu, komukoliv řekla něco o budoucnosti. O tom, co se stane…"
Jeho oči si ji pozorně přeměřovaly. Utápěla se v tom pohledu, jako ve nějaké hluboké studni.
Knížka nelhala; těmto očím se nadá lhát.
S provinilým výrazem přikývla.
Brumbál nevypadal, že by ho to sdělení nějak překvapilo.
"Dobrá, v tom případě. Bohužel jsem nucen změnit vám, slečno, i tady panu Lupinovi paměť…
Ví o tom jen pan Lupin, že?" přeměřil si ji pohledem.
Zavřela oči. Má mu říct o Siriusovi? Jestli se to Brumbál dozví, bude všechno její úsilí marné. Budoucnost se nezmění. Všechno zůstane takové, jako dřív. Lidé, se kterými se potkávala zemřou…
Jako z velké dálky slyšela Remův chraplavý hlas.
"Ještě Sirius," zamumlal.
Nemohla se na něj zlobit. Věděla, že ho to stálo velké přemáhání. A navíc, Remus Lupin nikdy nelže.
Slyšela, jak si ředitel unaveně povzdychl.
"Dobře, tak pro něj prosím zajděte…"
"Já tam dojdu," slyšela svůj hlas. "Vím, kde bude…"
Brumbál vyčerpaně přikývl.
Běžela po schodech a z očí jí tekly slzy.
K ničemu to nebylo. Prohrála. Sirius měl pravdu. Brumbál by tohle nikdy nepřipustil. Mělo jí to být jasné už dřív.
Udýchaně přistoupila k obrazu s mísou ovoce. V rychlosti necitlivě polechtala hrušku a vběhla do kuchyně.
Seděl za stolem, přesně tak, jak očekávala. Před ním ležela poloprázdná sklenice ohnivé whisky a několik zákusků, kterých se ani nedotkl.
"Siriusi," zašeptala se slzami v očích.
Pomalu se otočil. Na jeho tváři se usadil netečný výraz, když znovu přisunul sklenici k ústům.
Prudkým pohybem ho chytila za ruku. Sklenice se hlasitě roztříštila o zem.
"Siriusi, už nic nepij," promlouvala k němu konejšivě.
"Proč jsi tady?" vypravil ze sebe.
Sklopila oči.
"Mám tě přivést za Brumbálem… Chce nám všem vymazat paměť…"
Tichošlápek okamžitě procitl.
"Jsi spokojená?" zajímal se zuřivě. "Tobě se to hodí, viď? Zapomenout na všechno… abys pak neměla žádné výčitky, až si budeš znovu číst…"
"Siriusi, tak to ale vážně není. Já chci, abyste si to pamatovali. Vážně, věř mi. Ale prostě to nejde."
Pořád se zatvrzele díval do země.
"Pojď," poprosila. "Nedělej to ještě těžší…"
Zamračeně se zvedl.
Na chodbě se prudce zastavila.
"Počkej, zapomněla jsem si v komnatě nejvyšší potřeby batoh… Hned jsem zpátky."
"Půjdu s tebou," prohodil ledabyle. "K Brumbálovi bychom se neměli courat po jednom…"
V krbu pomalu dohasínaly poslední uhlíky. Místnost zaplavila vůně ohně. Těžké závěsy zatažené, pokoj byl zahalen závojem tmy.
"Už sem asi nikdy nevkročím," zašeptala.
Koutkem oka na něj pohlédla. Stál u dveří a zarytě hleděl do země.
Odhodlaně se nadechla. Takhle si poslední setkání rozhodně nepředstavovala.
"Siriusi?"
Přeměřil si ji zlobným pohledem.
"Co chceš?"
Pevně stiskla ruce v pěst. Krátce zašátrala v batohu.
"Vezmi si to," pohlédla mu dlouze do očí.
Prudce zamrkal.
"Ty mi ji dáváš?" vydechl. "Proč?"
Mírně se usmála.
"Myslím, že to víš. Někam si ji schovej. A jak vám Brumbál změní paměť, přečti si ji. Nevím, jestli to vyjde, ale je to naše poslední naděje…"
Prohlížel si knížku s jakousi posvátnou úctou.
"Ani nevíš jak…" chtěl pokračovat, ale selhal mu hlas.
Lehce mu přiložila prsty na ústa.
"Nic neříkej," poprosila ho.
Pevně ji chytil za ramena.
"Jsem strašně rád, že jsi mi tehdy v kuchyni ten dortíček…"
Rozesmála se.
"Já taky…"
"Jinak bych tě nikdy nepoznal…"
Prudce zamrkala.
"Já nevím," vydechla. "Kdybych tě nepoznala, bylo by všechno jednodušší. Takhle se asi nebudu umět vrátit…"
"To zvládneš," zašeptal. "Nebudeš si nic pamatovat…"
Už to nevydržela. Z očí jí vytryskly slzy, jako z nějaké fontány.
"Ale já nechci zapomenout, Siriusi," zakřičela hlasitěji, než měla v úmyslu. "Já si tě chci pořád pamatovat. Abys žil aspoň ve vzpomínkách…"
"Však ještě neodcházíš," ubezpečil si. "Máme ještě asi pět minut, než nás Brumbál začne hledat…"
If I should stay
I would only be in your way
So good-bye
Please don't cry…
"Je mi to líto, ale opravdu nemám jinou možnost," sklopil Brumbál oči.
Prudce oddechovala. Pohled pevně upřený na podlahu. Ruce stisknuté v pěst.
Naposledy se podívala na Siriuse. Viděla jeho odhodlanou zamračenou tvář… Stál a zarytě hleděl do země. Naposledy se jejich oči na krátký okamžik spojily, rychle ale zase stočil pohled na podlahu.
Měla pocit, že se jí pod údery srdce rozskočí hrudník. Zběsile polykala, snažila se zahnat slzy.
So I'll go
But I know
I'll think of you every step of
the way…
"Ale citům nemůžeš poroučet, holko z budoucnosti…" namítl.
Mírně se usmála.
"Neříkej mi tak," protestovala tiše.
"Já tě miluji, Katie…"
***
Zašátral v kapse a s netečným výrazem jí vtiskl do dlaně zlatý galeon zavěšený na kožené šňůrce.
"Za záchranu několika životů," usmál se.
***

Tak nashledanou… A prosím, neplakej…

***
Kdyby mohla, křičela by. Věděla, co přijde… Věděla, že tomu nezabrání…
Cítila se, jako v nějakém neskutečném snu. Nedokázala si připustit, že na tohle všechno prostě zapomene…
Za pár okamžiků jí už na tohle všechno nezůstanou ani ty vzpomínky. Jak to může Brumbál udělat? Jak může být tak necitlivý?
Už ho nikdy neuvidí… Nikdy neucítí jeho polibky. Neuslyší jeho hlas. Bude to zase jen postavička z knížek…
Ona nechce zapomenout. Na těchto pár dní, které navždy změnily její život…
I když… na chvilku se zamyslela. Nic se nezmění, všechno bude jako dřív…
Vzduchem proletěl stříbřitý paprsek. Brumbálovo ,Zapomeňte' proťalo ticho a potom už ji obestřela tma.
So good-bye
Please don't cry…

Bílé Vánoce- úvod

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Bílé Vánoce
Tak, blíží se Vánoce, svátky míru... Mám pro Vás jeden malý dáreček ve formě nové povídky.
Informace
Žánr- taková malá Vánoční komedie
Postavy- Harry, Ron, Hermiona, Hagrid
Věkové omezení- žádné, povídka je vhodná pro všechny.
Stručný popis děje-
V Bradavicích konečně napadl sníh. Začínají Vánoční prázdniny. Síněmi a sály zní koledy, všichni narychlo shánějí poslední dárky.
Harry s přáteli si užívají krásného nicnedělání na bradavických pozemcích. Bohužel je zastihne sněhová vánice a oni jsou nuceni se schovat u Hagrida...
A sníh padá a padá...
Co se stane dál? Změní se Vánoční idylka v nervy drásající drama?
Ukázky-
To není vůbec legrace, Ronalde," okřikla ho nervózně Hermiona. "Chápeš, že jsme tady zapadli? Uvízli jsme," vzlykla. "Nepůjdeme na hrad spíš, dokud sníh neroztaje," ječela hystericky.
***
"Můžeme použít tohle," mávla Hermiona rukou směrem k vánočnímu stromečku. "Když s tím budeme šetřit, může nám vydržet…"
***
"Tak vám všem přeji dopředu šťastné a veselé. Zítra na to asi nebudu mít náladu," ušklíbl se Ron ponuře.
***
Závistivě sledoval siluetu bradavického hradu. Závěje sněhu, které je dělily od okolního světa.
Hermiona mu sice říká, že je dětinský, ale… Ron prudce zavrtěl hlavou. Nezná nikoho, kdo by neměl rád Vánoce.
***
"Šťastné a veselé," zašeptal do ticha místnosti a znovu si lehl na Hagridovu postel.
Přeji příjemný čtenářský zážitek... :))

Bílé Vánoce- 1.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Bílé Vánoce
"Jooo!!! Svět je krásný! Už je to tady!" hulákal Ron na celé kolo.
Bleskurychle vyběhl z těsných prostor Bradavického hradu na školní pozemky. Ostrý mrazivý vítr šlehal do tváří, ale jemu to nevadilo.
Staré boty po Billovi se bořily do hlubokých sněhových závějí, velká bambule na ručně pletené čapce se kývala ze strany na stranu. Otrhané palčáky tvořily stále další sněhové koule, aby je jejich majitel mohl metat po všech lidech v okolí půl kilometru.
"Sláva už je sníh… a jedem na saních," vypískl a zahučel do nejbližšího závěje.
Když konečně vykoukl, jeho pihovatý obličej byl snad ještě více rozesmátý, než před chvilkou.
"Harry, chytej," zavolal a ukázkově hodil nic netušícímu příteli kouli přímo do obličeje.
"Já miluju zimu," vydechl se slastně přivřenýma očima. "A miluju a maluju a miluju a maluju," zakrákal nápěv známé písničky.
"Harry, koukej, andělíček," zahulákal a jak dlouhý, tak široký se rozplácl do měkké sněhové přikrývky.
"Ronalde Weasley, ovládej se trochu," drkotala zuby Hermiona. "Jsi prefekt, tak se sakra podle toho chovej…"
"Svět je kráásný!" zasmál se a udělal kotrmelec.
"Rone!"
"S téébou…"
Hermiona to nevydržela a rozesmála se na celé kolo. Koneckonců, vánočná prázdniny nejsou každý den, tak proč si je kazit…
S hlasitým zavýsknutím se rozběhla za Ronem a Harrym.
"Á, kluci," zaječela a natáhla se na zem jak dlouhá, tak široká.
"Hele, Herm, Aleš Valenta!" zaburácel Ron a po hlavě se vrhl do nejbližší závěje.
"Aleš co?" rozesmál se Harry.
"Va-len-ta," slabikoval trpělivě Ron. "Taťka o prázdninách přitáhl domů tu… jak se to jmenuje… kůzlevizi…"
"Televizi," opravila ho znuděně Hermiona.
"No, tak tu… A to je mudlovský sportovec. Myslím z Ruska nebo nějak tak. Představ si, že si ti cvoci přivážkou na nohy prkýnka a skáčou s tím do sněhu…"
Harry si všiml, jak se Hermiona zhluboka nadechla, ale nakonec se ovládla.
"A dáme si koulovačku!" zajásal Ron a skočil na Harryho.
"Nech toho, budu mít zase sníh za brejlema…" snažil se namítnout, ale marně.
"Páni, já jsem promočený," rozesmál se asi po půl hodině Ron.
"Proč asi," podotkla Hermiona kousavě.
"Půjdeme za Hegridem," navrhl z posledních sil Harry. "Stejně zase začíná sněžit."
"A Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady…"
"Rone!"
Za pár minut zabušili Hagridovu hájenku.
"Jestli nebude doma," prorokovala Hermiona.
To už se ale dveře hlasitě otevřely a vykoukla obrova dobrosrdečná tvář.
"No vy vypadáte," přivítal je. "To je taky nápad, chodit v takovým nečase. Ani Tesáka bych vodsud nedostal. Tak pote rychle dál, zrovinka vařím čaj. A taky jsem upek nějaký cukroví."
Ron protočil oči v sloup, ale už se hrnul dovnitř.
V Hagridově hájence to vypadalo úplně jinak, než si pamatovali. Uprostřed té malé místnůstky se skvěl veliký vánoční stromeček ozdobený drobnými zlatými koulemi. Kdyby nebylo nepříjemného zápachu spáleniny, ze kterého Ron tušil cukroví, cítili by se zde celkem útulně.
"Tak se posaďte. Mám tady teďka trochu málo místa, ale eště to není tak hrozný."
Za chvíli už jen seděli na jedné z Hagridových obřích židlí a foukali horký čaj.
"Myslím, že bychom už měli jít," prohodila asi za hodinu Hermiona. "Pomalu už bude večeře…."
"Ale Herm, vždyť jsou prázdniny. A zítra Vánoce," vydechl Ron se spokojeným úsměvem.
"Hermiona má pravdu," zasáhl Hagrid.
Ron se na něj rozzuřeně otočil, ale to už obr pokračoval.
"Už byste vážně měli jít, já pudu rovnou s váma. Fakt už bude večeře."
Navlékli se do teplých zimních hábitů a ospale se vypotácely z teplé hájenky.
Okamžitě je udeřil do tváří mohutný příval sněhu. Ledový vichr se nepříjemně pronikal pod kůži.
"Takhle to nende," usoudil nakonec Hagrid. "Takto do Bradavic jaktěživ nedonedm. Pote eště na chvilu se mně. Počkáme, až se to aspoň trochu utiší."
Všichni vděčně souhlasili a znovu napochodovali dovnitř.
"Takový vichřice nikdy nemají dlouhý trvání," utěšoval je Hagrid. "Za hodinu už budete určitě zpátky na hradě…"
"A komu to vadí?" namítl rozjařeně Ron. "Takové menší vánoční dobrodružství si nenechám ujít…"
Hermiona si významně zaklepala na čelo, ale nic neříkala.
"Eště pořád sněží," oznámil po chvíli udiveně Hagrid. "Asi se budu potom musel podívat na Drápa. Chudinka malej, co když je mu zima?"
"Hagride," přerušila ho naléhavě Hermiona. "Možná bychom to měli zkusit projít. Už bude osm. Brumbál má o nás určitě strach."
"Máš pravdu. Stejnak už přestává," rozjasnila se obrova tvář. "Tak pote. Harry, votevři dveře, já enom vezmu Tesáka."
Harry se ze všech sil opřel do masivních dveří.
"Hagride," začal opatrně. "Mně to nejde otevřít…"
"Eště nemáš sílu, chlapče," zasmál se obr a uchopil kliku. Mírně se zamračil. "To vážně nende…"
Hermiona vyděšeně vykoukla z okna.
"Panebože, to snad ne," zašeptala zděšeně.
"Co se stalo?" zajímal se Ron.
"Tak se pojďte podívat," vyzvala je.
"Páni, to je sněhu," hvízdnul uznale Ron.
"To není vůbec legrace, Ronalde," okřikla ho nervózně Hermiona. "Chápeš, že jsme tady zapadli? Uvízli jsme," vzlykla. "Nepůjdeme na hrad spíš, dokud sníh neroztaje," ječela hystericky.
Z nebe se znovu začaly zvolna snášet vločky.
"A jak to tak vypadá, potrvá to dost dlouho…"

Bílé Vánoce- 2.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Bílé Vánoce
Hermiona zděšeně přitiskla obličej k ledovému sklu.
"Co budeme dělat?" špitla s hrůzou v očích.
Hagrid ji konejšivě poplácal do zádech, až málem probořila hlavou okenní tabulku.
"No co, ňákej čas tady vydržíme. Za pár dnů to všecko roztaje," tvrdil.
Hermiona zalapala po dechu.
"Za pár dnů? To jako tady budeme celou tu dobu sedět a čekat? A co když mezitím umřeme hlady? Nebo umrzneme?
Můžeme přece vyskočit oknem, Hagride."
Obr se jen ušklíbl.
"No to můžeme, ale co chceš dělat dál? Esli sis toho nevšila, Bradavice stojí na vysokým kopci. Tam se nevyhrabem…"
Hermiona pevně stiskla ruce v pěst?
"To mi chcete říct, že budu celou tu dobu TADY?" zasyčela. "Nic proti, Hagride, máš to tu celkem útulné, ale… Vždyť tady ani nemáš koupelnu a záchod…"
Hagrid se na ni nevěřícně podíval. Jako by se divil, že ta holka, kdysi plná pochopení, může vůbec něco takového říct.
"A co je tohle?" zvedl významně obočí a ukázal ke špinavému závěsu v rohu místnosti.
Ron čile vyskočil a lehce nakoukl do malé místnůstky.
"On má pravdu, Hermiono," zavolal se smíchem. "Je tu kadibudka a necky… To ti musí stačit…"
Zděšeně si povzdechla. Snažila se přinutit k úsměvu, ale všichni cítili, jaké jí to dělá potíže.
"To zvládneme," snažila se přesvědčit spíše sama sebe.
"No moment," vložil se do toho Ron. "A co Vánoce? Víte vy vůbec, že zítra ráno se dostávají dárky? A co mi tady? My utřeme nos."
"Ale Rone," ušklíbla se sarkasticky Hermiona. "Vždyť ty víš, že Santa Claus chodí komínem. A ten ještě zavalený není."
"A navíc," přidal se Harry. "Odkdy ty stojíš o další várku hnědých ručně pletených svetrů?"
Ron ze sebe vydal zvláštní zvuk podobný jelenu v říji, ale dál nic neříkal.
"A jako naschvál jsme si nechali hůlky na hradě.," pokračovala Hermiona. "A počítám, že ty, Hagride, toho s deštníkem moc nenačaruješ…"
"Takže budeme žít jako mudlové," uchechtl se spokojeně Ron. "To by taťka koukal…"
"To není legrace!"
"Ale je…"
"Není, ty blázne."
"Úzkostlivá šprtko!"
"Nehádejte se," okřikl je Hagrid. "Jídla máme zatím dost. Vždycky se na zimu zásobím, už mě to tu párkrát zasypalo. S dřevem to ale bude horší. Chtěl jsem nějaký nabrat večer cestou z hradu…"
"Můžeme použít tohle," mávla Hermiona rukou směrem k vánočnímu stromečku. "Když s tím budeme šetřit, může nám vydržet…"
"Ne, to nepřipustím," pustil se do ní okamžitě Ron. "Vždyť jsou, sakra, Hermiono, Vánoce. Jenom horský trol by mohl spálit vánoční stromeček…"
"Ale jsme v krajní situaci, Rone, teď musí jít dětské pohnutky stranou…"
"Ani náhodou…"
"Rone…"
"Ne. Hermiono, to snad nemyslíš vážně… I kdybych měl tady zmrznout…"
"Vždyť je to jenom dřevo…"
"A podpalovat můžeme vánočním blahopřáním, co?" podotkl Ron ironicky. "To je stejné, jako bys řekla, že můžeme sníst Tesáka…"
"Ne, to je úplně něco jiného," Hermiona naléhavě rozhodila rukama. "Rone, nebuď jak malý… Čím chceš jinak topit?"
"Můžu spálit ten hnědý svetr od mamky, co mám na sobě…"
"Já mluvím vážně!"
"Ale já taky…"
"Rone…" Hermiona ho konejšivě pohladila po ruce. "Nebuď jak malý… Nemáme jinou možnost."
Jmenovaný neodpověděl. Rozzuřeně se otočil na druhou stranu a svoji kamarádku naprosto ignoroval.
"No tak," ozval se Hagrid. "Hermiona má pravdu, Rone. Ale teď se tím nebudeme zabývat. Dřevo nám ještě na den postačí a potom uvidíme."
"Dobrá," Hermiona si viditelně oddechla. "Ale měli bychom si tady udělat nějaký řád, jinak to tu nemáme nárok vydržet. Navrhuji, abychom se rozdělili na služby. Jedna se bude vždycky pokoušet odházet sníh a druhá vařit. Můžou se střídat."
"To je skvělej nápad," pochválil ji Hagrid. "Ty bys měla bejt s Ronem a já s Harrym, páč v každé skupince by aspoň jeden měl umět vařit…"
Hermiona se lehce zakuckala.
"Dobře, tak zítra budu vařit já s Ronem," navrhla rychle. "A teď bychom měli jít spát… i když nevím kam," bezradně se rozhlédla po malé místnůstce.
"To je v pořádku," usmál se na ni Hagrid. "Já se natáhnu na zem a vy se smáčknite na mou postel. Je velká pro všecky."
Zdálo se, že chce Hermiona něco namítnout, ale nakonec si odevzdaně povzdechla a lehla si hned vedle Rona.
"Jestli to přežijeme ve zdraví… Rone, a zítra brzo vstáváme, musíme vařit snídani…"
"Já sním o Vánocích…" zanotoval si smutně a Hermiona neměla to srdce ho přerušovat.
"Tak vám všem přeji dopředu šťastné a veselé. Zítra na to asi nebudu mít náladu," ušklíbl se Ron ponuře. "Zvlášť, když Hermiona spálí ten stromeček…"
Sněžilo. Na krajinu se lehce snesla tma.
Hodiny na bradavické věži odbily půlnoc.
K jednotlivým oknům hradu se blížila hejna sov, obtěžkaná barevnými balíčky.
Rozesmáté tváře… Dárky… Vánoce…
Šťastné a veselé…
Ron se s trhnutím probudil. Pomalu, aby nevzbudil ostatní, přešel až k malému okýnku a přitiskl obličej na sklo.
Závistivě sledoval siluetu bradavického hradu. Závěje sněhu, které je dělily od okolního světa.
Hermiona mu sice říká, že je dětinský, ale… Ron prudce zavrtěl hlavou. Nezná nikoho, kdo by neměl rád Vánoce.
A Hermiona… pevně stiskl ruce v pěst. Zná tu holku už hezkých pár let, tak ať se mu nesnaží tvrdit, že jí je tohle všechno jedno. Ať se mu nesnaží namluvit, že jediné, co ji na tom zajímá je to, že možná nestihne vyučování.
I velká Hermiona Grangerová přece musí mít nějaké city… A když je neobjeví tady, tak už asi nikdy.
Ron si zhluboka povzdychl.
"Šťastné a veselé," zašeptal do ticha místnosti a znovu si lehl na Hagridovu postel.

Odkaz ke mně domů:)

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Teď jsem si chvilku hrála a vytvořila si konečně buttonek k blogu.
Kdo bych chtěl mít tenhle výtvor na svých stránkách (pro neznalce, když se na to klikne, objeví se můj blog:)...), ať si tam hodí tento kód: <a href=http://rebelnik.blog.cz><img src=http://rebelnik.blog.cz/obrazky/92300.jpg></a>
Funguje to bohužel jen na stránky...

Konec všeho- úvod

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
Tato povídka vznikla víceméně na objednávku, nebo spíše na nátlak nejmenovaných lidí, kteří si chtěli po dlouhé době plné happyendů přečíst pro změnu něco depresivního. A tak vznikl Konec všeho...
Žánr- Depresevní tragedie okořeněná špetkou romantiky.
Přístupnost- Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou dát na povídku omezení od 15 let. Jenže toto dílko neobsahuje žádné násilné ani sexuální scény, vulgání výrazy a tak podobně. Proto jsem se rozhodla dát omezení od 12 let na vlastní riziko. Pokusím se zhruba nastínit, o co tady půjde, aby každý věděl do čeho jde.
Obsah- Jak už jsem psala, povídka neobsahuje žádné choulostivé scény. Morbidní čtenář si ale přesto příjde na své. Psychického i fyzického vydírání, různých nátlaků a emocí si zde opravdu užije.
Postavy- Nemůžu ani nechci prozradit všechny, to byste potom přišli o překvapení. Bude zde vystupovat jedna autorská postava, několik desítek smrtijedů i mudlů... Ale víc vážně neřeknu:)
Úryvky
"Ne! Ne, Susan. Ten starej blázen nezapomíná. Víš, co to znamená? Proč si myslíš, že se jí ještě nepovedlo ani jedno kouzlo? Je po tobě… Panebože, moje jediný dítě je mudla…"
***
Jane se třásla po celém těle. Z kuchyně k ní zazníval matčin šílený jekot a otcův smích. Po tvářích stékaly slzy beznaděje.
"Maminko," zašeptala bezmocně. Zalomcovala klikou. Bezvýsledně. Bylo zamčeno.
***
Konečně se naplno rozplakala. Vyčerpaně k ní padla na podlahu a jemně ji objala okolo krku.
"Probuď se… Nespi… Už je pryč," šeptala, přesto věděla, že už nevstane.
***
Jejich kroky se pomalu blížily. Až dojdou k ní, zemře. Měla pocit, že se jí pod údery srdce rozskočí hrudník. Že omdlí. Ztratí vědomí.
***
"Toho uvnitř jsme před chvíli přivedli," vysvětloval. "Dej si pozor, je to nebezpečný zlý černokněžník," dodal s úšklebkem. "Potřebujeme ho udržet naživu kvůli výslechům. To bude tvoje práce. Uvnitř budeš mít všechny potřebné lektvary. A jestli chcípne, zabiju tě…" Procedil skrz sevřené rty.
Doufám, že se vám tento malý pokus bude líbit. První kapitolu přidám přesně 31.12.2005. So read and enjoy...

Hlasy zvonů

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka a spol. :)
Hníp. Sto let starý horor, který jsem psala dohromady s pokrevní sestřičkou, Tehdy nám bylo asi tak... 13? Nevím. Ale strašně jsem se ho nakonec bály :).


Originální

30. prosince 2005 v 13:43
O chlapečkovi s rohlíkem (miniaturky téměř o ničem)

Blbosti

30. prosince 2005 v 13:43 | Rebelka |  sloniny
Na svou čest prohlašuji, že žádný z následujících textů není můj výtvor. Jen jsem je vytáhla z hlubin netu, protože se mi líbily!:)
+ Videa +