Leden 2006

Krocan:)

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Srandičky obrázkové:)

Vyhodnocení ankety o nejNeoblíbenějších postavách

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
+ nová anketa!
Otázka zněla: Jaká je vaše NEoblíbená postava z HP?
Celkem hlasovalo 129 lidí a výsledky jsou následující:
27 hlasů- Dolores Umbridgeová
22 hlasů- někdo jiný
12 hlasů- Severus Snape
11 hlasů- Harry Potter
10 hlasů- Hermiona Grangerová
7 hlasů- Percy Weasley
6 hlasů- Kornelius Popletal
5 hlasů- Rita Holoubková a Lord Voldemort
4 hlasy- Belatrix Lestrangová
3 hlasy- Ron Weasley
2 hlasy- Draco a Lucius Malfoyovi, Bartemius Skrk starší, a profesorka Trelawneyová
1 hlas- Rubeus Hagrid, Bartemius Skrk mladší a Igor Karkarov
Na závěr ještě jedna malá otázka: Je vidět, že tentokrát jsem výběr možností neodhadla a spousta lidí musela zvolit možnost Někdo jiný. Mohli byste mi do komentářů napsat Kdo jiný? Děkuji!:)

Apríl!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Srandičky obrázkové:)

Konec všeho- Epilog

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
Zoufale padla na provizorní lůžko, kde dřív ležel on. Chtěla plakat, ale už nenašla žádné slzy. Zavřela oči. Doufala, že až je otevře, bude zase s ním. Bude cítit jeho doteky, slyšet jeho hlas…
"A nepovídej mi, že neumíš čarovat," zašeptal. "Tohle je to největší kouzlo, jaké jsem zažil…"
Roztřásla se po celém těle.
"Abys věděla, zítra ho umučíme k s smrti!"
Jak může něco takového udělat? Jak může být tak krutý? Ne, to není pravda. Nemůže být. Je to jen noční můra… Jen sen… Tohle se v normálním světě nemůže stát.
Prudce zatřepala hlavou. Proč si to namlouvá? Je to pravda a ona to ví! Kdyby raději přemýšlela, jak mu pomoct…
Zoufale se rozhlédla po místnosti. Pohledem přejížděla po úhledně poskládaných lahvičkách lektvarů.
Na rány, Proti vyčerpání, Proti únavě, Dokrvovací lektvar, Doušek živé smrti…
Zbledla. Roztřásla se po celém těla. snažila se tu myšlenku zahnat, ale něco jí říkalo, že to je to nejlepší, co pro něj může udělat…
Pozor, při vetší dávce tvoří velice silný jed…
Přes závoj slz neviděla před sebe, přesto nahmatala starobylý džbán a dva pozlacené poháry. Do poloviny ho naplnila vodou, uchopila lahvičku s tím osudným lektvarem a celý obsah vlila dovnitř.
***
"Uhni, nesu mu jídlo. Je to rozkaz otce!" pronesla panovačně, přesto se jí mírně chvěl hlas.
Strážce zrozpačitěl.
"Ale pán o ničem takovým nemluvil…"
"Tam asi zapomněl," snažila se mluvit s nezlomnou jistotou. "Jestli chceš, tak se ho můžeš zeptat," vydechla.
Rezignovaně mávl rukou.
"Mně je to koneckonců jedno. Ale hejbni sebou. Pán říkal, že k němu nesmím nikoho pouštět…"
Masivní dveře se otevřely a ona vklouzla dovnitř. Strážce je okamžitě zase přibouchl.
"Až budeš hotová, zaklepej," nařídil ještě.
Zarudlýma očima od pláče se rozhlížela po malé místnosti.
Seděl u stěny, od zápěstí se mu jako dva hadi vinuly těžké rezavé řetězy přikované ke zdi. Z pod roztrhané košile se šklebily čerstvé rány. Na čele přibylo několik nových podlitin.
Prudce zamrkala. Musela být silná. Nechtěla, aby ji viděl, jak brečí.
"Jane, co tady proboha děláš?" Na tváři se mu objevil slabý úsměv.
Rychle se zvedl a rozběhl se k ní. Řetězy se s hlasitým trhnutím napjaly a on upadl na podlahu.
"Zatracenej krám!" ulevil si zoufale.
Hned se ale zatvářil o něco šťastněji.
"Asi budeš muset jít ty za mnou," zašeptal. "Tady tohle," vztekle zachrastil pouty, mě dál nepustí."
Tiše stála a němě na něj zírala.
"Odkdy ti slavní kouzelníci používají mulodovské nástroje?" upřela tvrdý pohled na rezavé řetězy.
"Mudlovské," opravil ji se smutným úsměvem. "Tohle sídlo býval dřív jakými středověký mudlovský hrad. Teď jim to přišlo vhod…"
"A co ty modřiny?" teď už skoro křičela.
"No, je pravda, že se se mnou moc nemazlili," ušklíbl se. "Ale toho si teď něvšímej…"
Konečně se k němu rozběhla a vklouzla mu do náruče. Nešetrně, tak jak mu dovolovaly pouta, ji objal.
Naplno se rozplakala.
"Je to všechno kvůli mně," vyrážela ze sebe mezi vzlyky.
Jemně jí položil prst na ústa.
"To není pravda. Jen si hledal záminku, jak to před tebou ospravedlnit. I když nechápu proč, to jeho ledové srdce k tobě něco cítí. A nechce, aby v tvých očích vypadal jako vrah."
Ještě blíž se k němu přitiskla.
"Já to ale nedovolím! Tobě se nic nestane! Frede, ty musíš žít!"
Mírně se na ni zamračil.
"Ty na něj hlavně buď co nejmilejší, aby ses na to všechno nemusela dívat," pronesl rezolutně. "Já už to nějak vydržím…" namáhavě polkl.
Skrz slzy se na něj usmála.
"Vždycky ses dělal statečnějším, než jsi…"
"Tak už o tom nemluv. Co má přijít, přijde. A ty tomu nezabráníš…"
Dlouze ho políbila na chladné rty.
"Zůstanu až do rána s tebou," prohlásila hlasem, který nestrpí odpor.
Rázně ji přerušil.
"Ne, ty se teď vrátíš hezky zpátky do svého pokoje, rozuměla jsi mi?"
"Sám nechceš, abych odešla, tak mě neposílej pryč." Upřeně mu pohlédla do tváře.
"To je teď vedlejší, co chci, nebo ne," odsekl, ale přivinul ji ještě blíž k sobě a vtiskl jí slabý polibek do vlasů.
"Miluji tě, Frede…"
"Ne, nic neříkej," napomenul ji jemně.
"Tak mě umlč…"
Místnost zahalila tma. Poslední pochodeň s praskáním zhasla. Bylo ticho. Posvátné ticho narušené občasným řinčením řetězů.
Místnost zahalila tma. Jen malým zamřížovaným okýnkem dovnitř pronikalo slabé měsíční světlo. Ozařovalo siluetu dvou postav. Tak blízkých a tak vzdálených současně.
Chtěla se rozplynout v jeho objetí, jako zimní sníh v zářivém letním slunci. Chtěla zastavit čas…
Po chvíli ji lehce odstrčil. Nevěděla, jak dlouho spolu stály. Mohla to být hodina, možná dvě… Jí se to ale zdálo jako kratičký okamžik.
"Už běž," zašeptal a sklopil hlavu k zemi. "A… nezapomeň na mě…"
Odhodlaně se nadechla. Nahmatala džbán s lektvarem a nalila ho do obou pohárů.
"Vypij to, Frede. Pomůže ti to," poprosila.
Pátravě jí zahleděl do tváře.
"Je to jed, viď?" zamumlal tiše.
Nedokázala mu lhát a se slzami v očích přikývla.
"Vypij to, taky si vezmu…"
Pevně ji chytil za zápěstí.
"Ne, ty nic pít nebudeš, rozuměla jsi? Ty musíš žít… Už kvůli mně."
Lehce zavrtěla hlavou.
"Copak nechápeš, že bych bez tebe tady nemohla zůstat? Půjdu … tam…s tebou."
Pevně ji objal a vtiskl jí do vlasů poslední polibek.
Láskyplně se k němu přivinula.
"Škoda že neuvidím, jak se budou tvářit… Až nás takhle… najdou," vypravila ze sebe a pokusila se úsměv.
Pohladil ji po mokré tváři.
"Asi se jim to moc zamlouvat nebude… Myslím to, že budeme spolu i … i potom."
Pevně stiskla pohár, až jí zbělely klouby.
"Tak… Tak na zdraví, Frede…"
Polož mi ruku do klína
a zavři oči…
Někdy to takhle začíná
a někdy končí…
THE END
Tak to konec:) Víc toho nebude. Byla bych ale moc ráda, kdybyste mi povídku ohodnotili. Je to jako ve škole. 1= nejlepší, 5= nejhorší. Je to tady http://ankety.czweb.org/hodnot_5.php?id_h=4889

Velké oznámení o malém webu!

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Na vědomost se dává! Rebelka konečně překonala svůj panický strach z počítače a vytvořila své vlastní webové stránky!
Obsahují temné povídky moje i ostatních autorů. Proto bych byla ráda, kdybyste se tam podívali a pokudmožno mi nějakou poslali. Podrobné informace najdete přímo tam.
Blog se neruší, zůstává, ale stránky budou obsahovat i jiné věci, než jsou tady.
A teď to nejlepší nakonec! www.rebelnik.wz.cz Tady celý ten malý zázrak najdete. Stránky už jsou hotové, všechno co má fungovat funguje, takže je můžete beze strachu poctít svojí návštěvou! :)

Konec všeho- 5.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
"Ale otče, ještě není úplně zdravý. Mohlo by ho to složit."
"To by mi sice bylo opravdu líto," ironicky se ušklíbl, "ale už vážně není čas. Přiveď mi ho do severního sálu."
Rezignovaně přikývla a odešla.
"Frede?"
Smutně se otočil.
"Už je čas?" zeptal se prostě.
"Ano, ale jak už jsem ti řekla, vůbec nic ti nehrozí."
"Já vím že ne," rychle se otočil na druhou stranu, aby mu neviděla do obličeje. "Tak jdeme."
***
"Ty si sedni tady," ukázal její otec na jednu volnou židli.
Nervózně přikývla. Snažila se vyhnout Fredově pohledu. Nemohla se na něj dívat. Snažila si namluvit, že jde jen o obyčejný výslech, ale cosi v jeho očích ji přesvědčilo o opaku.
Odvedli ho až na malý vyvýšené podium a posadili do tvrdě vyhlížejícího křesla.
"Pouta na tebe," křikl jeden z přihlížejících kouzelníků.
Prudce sebou trhla.
"Tak, pane Weasley." Jeden z mužů, ten stejný, jakého viděla s otcem v parku přistoupil až těsně ke křeslu.
"Nebudeme to prodlužovat, jistě víte, proč jste tady…" Přistoupil ještě blíž a prudce mu pohledl do obličeje.
"Kde se skrývá fénixův řád?"Vybafl náhle.
Fred se pohrdlivě ušklíbl.
"To byste měli vědět vy," prohodil s bezelstným úsměvem.
Kouzelník v obličeji zbrunátněl.
"Kde je Harry Potter?"
"Jako každý normální člověk je v tuto dobu asi doma v posteli…"
"Však on tě ten humor přejde," zasípal smrtijed. "A to dost rychle. Crucio!"
Fredovi okamžitě zmizel sebejistý úsměv z tváře a vystřídala ho bolestná grimasa. Přesto měl rty pevně sevřené.
I zdálky viděla, jak rychle bledne ve tváři. Do očí jí vhrkly slzy.
Kouzelník náhle sklopil hůlku.
"To bolelo, viď?" prohodil tónem, jako by oznamoval, že zítra bude sněžit. "Můžeš si to všechno ušetřit," stále mluvil klidným hlasem. "Co chystáte tentokrát?"
"Nevím, o čem mluvíte," vypravil ze sebe namáhavě.
"Crucio!"
Kdyby ho pouta pevně nedržela, svíjel by se na podlaze v křečích. Takhle jen hlasitě křičel.
"Nemysli si, že tohle byla pravá bolest," prohlásil smrtijed. "To byl jen začátek. Dávám ti poslední možnost. Kde je Harry Potter?"
"Už jsem řekl, že nevím. On se mi většinou nesvěřuje se svými plány…"
"Lžeš," vybuchl. Jedním mávnutím ruky pokynul skupině kouzelníků, kteří napřáhly svoje hůlky.
Slovo Crucio vyšlo z několika úst současně. Každá hůlka mířila na jinou část těla, aby se zvýšil účinek.
Pevně si zacpala uši, přesto jeho křik velmi dobře slyšela. Přes závoj slz neviděla před sebe. Chtěla mu nějak pomoct, ale věděla, že jakákoliv snaha by byla marná.
Konečně přestali.
"Odpovíš nám už na naše otázky?"
S hlasitým zasyknutím zavrtěl hlavou. Pevně zavřel oči a čekal další kletby.
"My máme času dost," pokrčil rameny kouzelník. "Dny, týdny… Každý nakonec promluví. Crucio!"
Viděla, jak se mu do očí dere zvláštní stín. Jeho křik pomalu slábl. Náhle se jako mávnutím kouzelného proutku zhroutil do křesla. Oči zavřené, obličej mrtvolně bledý.
Kletba neustávala. Rudé paprsky se mu stále zabodávaly do těla. Náhle smrtijed zvedl ruku. Ostatní kouzelníci okamžitě sklopili hůlky.
"Pro dnešek má dost," naznal nakonec. "Odveďte ho zpátky do cely, až se trochu vzchopí, budeme pokračovat."
Několik mužů ho nešetrně zvedlo a odvleklo pryč. Váhavě šla za nimi.
Beze slova ho hodili na postel.
"Dej si záležet, ať se dá brzo do pořádku," zasyčel nejbližší kouzelník. Namířil na nehybné tělo hůlkou.
"Pouta na tebe!" zaburácel a potom i s ostatními odešel.
Tiše přešla až k jeho lůžku. Ležel na zádech a přerývaně dýchal. Oči křečovitě zavřené, ústa semknutá do bolestivého úšklebku. Po tvářích stékaly pramínky potu.
Zoufale se snažila rozvázat provazy, které ho obepínaly. Z pod nehtů jí začala prýštit krev, ale toho si nevšímala. Konečně měl obě zápěstí i kotníky volné.
Sedla si až k němu na postel. Položila hlavu na jeho nepravidelně zdvihající se hruď a tiše se rozplakala.
Všechno je špatně. Ublížila mu. Díky ní musel trpět. Ve všem měl pravdu a ona mu nevěřila.
Nenáviděla se. Chtěla zemřít, ale jakýsi vnitřní strach jí to nedovolil.
Z očí se hrnuly další přívaly slz.
"Frede, probuď se," šeptala přerývaně. "To bude dobré, už je všechno v pořádku… Otevři oči, slyšíš mě?" Statečně polykala slzy, věděla ale, že už to dlouho nevydrží.
"Frede, odpusť mi to. Prosím, probuď se. Já… já tě miluji, Frede."
Jeho tělo se ani nepohnulo.
Vyčerpaně ho objala. Její dlouhé vlasy se rozprostřely na jeho zkrvavené hrudi.
Už se neprobudí. Bude spát až… Otřásla se silnými vzlyky. Je to všechno její vina. Zklamala. Ona sama ho tam přivedla.
Znovu před sebou viděla několik paprsků kleteb mířících na jeho tělo. Viděla, jak se svíjí v křečích v tvrdém křesle s řetězy. Viděla obličej svého otce, stažený do krutě soustředěného výrazu.
Náhle otevřel oči. Pevně ji přitiskl k sobě.
"Frede, moc mě to mrzí…"
Jemně ji umlčel.
"Muselo to tak dopadnout," šeptal. "Tys to nevěděla, ale dřív nebo později by to takhle skončilo…"
Dlouho na ni mlčky hleděl. Pak ji náhle strhl do náruče a prudce přitiskl své rty na její. Sevřel ji tak pevně, že skoro nemohla dýchat, ale ona toho nedbala.
Nemyslela na Paula, na otce… Fred byl teď celý její svět, její slunce, její osud. Chtěla mu roztát v dlaních, jako zimní sníh v zářivém letním slunci. Chtěla, aby se zastavil čas…
Štíhlými boky se k němu plaše přitiskla a ovinula paže kolem jeho krku. Zrychleně dýchala. Měla pocit, že se jí pod údery srdce rozskočí hrudník.
Zabořil tvář do jejich hustých vlasů.
"Miluji tě, Jane…"
Jemně mu přitiskla prst na ústa.
"Tiše, nic neříkej," vydechla.
"A nepovídej mi, že neumíš čarovat," zašeptal. "Tohle je to největší kouzlo, jaké jsem zažil…"
Usmála se, ale z očí jí vytryskly slzy.
"Nesmíš mluvit, uslyší nás…"
"Tak mě umlč…"
Znovu ho dlouze políbila na rty. Doufala, že tahle chvíle nikdy neskončí. Že budou navždy spolu. On a ona. Sami, v jednom objetí. Cítila jeho dech, jeho vůni…
Jemně ji pohladil po vlasech.
"Neměli bychom to dělat," zašeptala, přesto si ze srdce přála, aby ji neposlechl.
"Já vím, ale nemůžu…"
"Já taky ne."
Znovu se k ní pevně přitiskl.
"Tak takové věci neříkej," vydechl.
"Já tě miluji, Frede…"
Mírně se usmál a znovu ji políbil.
Náhle se prudce rozletěly dveře. Nestihla uskočit. Jen nechápavě zírala na skupinku lidí hůlkami v ruce.
"Mdloby na vás!" Červený paprsek letěl přímo proti nim a potom už bylo ticho.
***
"Gratuluji, slečno. Právě si ho odsoudila k smrti." Její otec se spokojeně ušklíbl.
Do očí okamžitě vhrkly slzy, ale snažila se zachovat důstojnou tvář.
"Stejně byste ho zabili," procedila skrz zuby. "Nejste nic víc, než obyčejní vrahové."
Prudce ji uhodil do tváře, až upadla.
"Ty děvko! Jsi stejná jako tvoje matka! Abys věděla, zítra ho umučíme k s smrti! A ty se budeš dívat!"

Vyhodnocení ankety+nová

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Minulá otázka zněla: Tak jak se vám líbí Princ poloviční krve?
Hlasovalo 115 lidí a odpovědi jsou následující:




Záměna

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Srandičky obrázkové:)
Tragičně nový obrázek plus upozornění na další ankety!!

Konec všeho-4.kapitola

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka |  Konec všeho
Zbledla. Vyděšeně na něj zírala.
"K čemu ty provazy…" zamumlala spíš pro sebe.
"Asi se báli, abych princezně nějak neublížil," odsekl ironicky.
Jediným pohybem ruky ho umlčela. Rozechvěle k němu přistoupila.
"Počkej, já to rozvážu," povzdechla si.
Zvědavě sledoval, jak zápasí s uzlem.
"Nebylo by lepší použít hůlku?" ušklíbl se, hned ale sykl bolestí. "Nebo ti ji taky vzali?" Jeho koutky se roztáhly v pobavený úsměv.
Nechápavě na něho pohlédla.
"Hůlku? Aha, to myslíš ten klacek… Ten já neumím používat…"
Vyprskl smíchy.
"Klacek?" vydechl nevěřícně. "Au, moje břicho… Ty jsi mudla?"
"Mud… co?"
"Umíš kouzlit?" upřesnil tu otázku.
Zavrtěla hlavou.
"Ne… Ty snad jo?"
Netrpělivě protočil oči v sloup.
"To teď neřeš. Takže Voldemort klesl tak hluboko, aby zaměstnával mudly… To kdyby věděl taťka, tak by se asi nechal dobrovolně zajmout… Díky." Slastně si promnul zápěstí otlačené od provazů.
"Takže ty vůbec nevíš, co se tady děje?" ujišťoval se nevěřícně?. "A jak si se sem vůbec dostala?"
"Ani nevím. Šla jsem po parku a tam mě chytil otec ještě s jedním chlapem…"
"Otec? On je smrtijed? Myslím, on je tady?"
Mlčky přikývla.
"Mám se o tebe starat. Prý tě potřebují na jakési výslechy, nebo co. Ale potom tě pustí…"
Pohrdlivě se ušklíbl.
"Pustí… Vážně jde poznat, že o nich nic nevíš," nevesele se usmál. "Leda tak v pytli z útesu do moře."
Vyděšeně na něj pohlédla.
"To ne. On mi to slíbil… Říkal, že jestli budeš spolupracovat, nechají tě…"
Jediným pohybem ruky ji umlčel.
"Radši se teď budeme bavit o něčem jiném," rozhodl. "Hele, je mi vážně líto to, co se stalo. Já, myslel jsem, že jsi jako oni…" Do očí mu znovu vhrkly slzy.
Pátravě se na něj zadívala.
"Mrzí mě to," zašeptala. "On byl tvůj brácha, viď?"
Němě přikývl.
"Mám ještě čtyři bráchy a jednu sestru," zahučel. "Ale George, ten byl někdo jiný. Víš, odmalička jsme vyrůstali spolu. Nevím, jestli ti to někdo řekl. Byli jsme dvojčata." Na tváři se mu rozhostil spokojený úsměv. "Až na jednu pihu úplně stejní…"
Prudce zamrkala.
"Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."
Dlouze jí pohlédl do očí.
"Chtěl jsem… Myslel jsem, že ti dlužím vysvětlení."
"Měl bys ale ležet. Před chvílí jsem myslela, že tě už nic nezachrání a teď bys tady chtěl pobíhat po pokoji."
Jeho rysy náhle ztvrdly.
"No jistě," pronesl ledově. "Čím dřív se uzdravím, tím lépe, viď? Víš ty vůbec, co se stane, až zjistí, že už neumírám? Chápeš, o jaký výslech jde?"
"No u nás, ve filmech, vždycky, když se někdo vyslýchá, tak jde před soud. Má svého obhájce, má právo nevypovídat…" chtěla pokračovat, ale skočil jí do řeči.
"Jo, už si vlastně vzpomínám. Taťka o něčem takovým mluvil. Tak, abys viděla, v našem světě to probíhá úplně jinak." Kysele se ušklíbl. "Ostatně, brzo to poznáš. Řekl bych, že ti tvůj ehm … otec dopřeje to potěšení."
"Nechápu, o čem tady mluvíš. Copak už si něco takového někdy zažil? Na, vypij to."
"Ukaž, co tady mají za lektvary? Na rány , Dokrvovací lektva, Proti vyčerpání, Proti únavě, Doušek živé smrti… Ten by se mi zrovna hodil," ušklíbl se.
Zalapala po dechu.
"Ale ten může vytvořit silný jed," vypravila ze sebe.
Kysele se usmál.
"Vážně?" prohodil rádoby udiveným tónem. "Nepovídej… Tak to bych vážně nechtěl."
"Nemluv tak," okřikla ho okamžitě. "Když se to tak vezme, tak bys vůbec neměl mluvit. Vysiluje to."
"Tak mě umlč," vyzývavě na ni pohlédl.
Mírně zrudla.
"Koukej, já mám svoje vlastní starosti a nebude se zabývat ještě těma tvýma."
"To by mě zajímalo, jaké může mít holka jako ty starosti. Jsi mudla, no a co má být? V téhle době není žádná slast umět kouzlit."
"Můžeš si to myslet," odsekla chladně a sedla si znovu na židli v rohu. "Až budeš něco potřebovat, řekni," procedila skrz zuby.
"Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout…"
"Tak se ti to podařilo, gratuluji."
"Hele, ty mě máš léčit, tak se tady neflákej a konej svoji povinnost," zasmál se.
Rezignovaně si povzdechla.
"Máš štěstí, že to vážně musím dělat."
"A jak se vůbec jmenuješ?" zajímal se.
Překvapeně na něj pohlédla.
"Jane, a ty?" prohodila po chvíli.
"Fred, těší mě."
Chvíli mu jen mlčky potírala rány. Všimla, si, jak vždycky zbledne, když přejede kapesníkem po zvlášť citlivém místě.
"Můžu ti dát lektvar proti bolesti," navrhla po chvíli.
S hlasitým syknutím se napřímil.
"Proč? Kdo říká, že mě něco bolí?"
Netrpělivě rozhodila rukama.
"Hele, na nějakou tvoji rádoby statečnost nemám čas ani náladu. Spolkni to."
"Ale jen proto, že jsi mi to poručila…"

A tak jsem pozbyl anděla...

6. února 2009 v 22:31 | Rebelka
Po dlouhé době další jednorázovka, snad se bude líbit.
Stará petrolejka pomalu dohasíná. Nemám nic jiného na práci, než pozorovat její skomírající plamen. Jsme na tom podobně…Ta věčná jiskra naděje, ta bezvýznamná cetka, která by měla hořet v každém lidském srdci…
Nepoznávám se. Kolik lidí mi vytýkalo moji neustálou víru. Moji nevyléčitelnou posedlost… Ta už je dávno pryč a oni také... Ruce smrti, té dámy v černém hávu, jsou dlouhé.
Po tom všem zbyla jen zjizvená duše plná vzpomínek. Vyhaslý plamen kdesi uvnitř mého těla.