Podruhé a naposledy

17. dubna 2006 v 10:39 | Rebelka |  Jednorázovky
Nejdříve se země zachvěla. Jednou. Lehce. Jako by se bála, že to někdo uslyší.
Potom přišly barvy...
Bradavice podruhé a naposledy napadli smrtijedi...
Děkuji Mantise, která povídku obeťákovala a dodala jí kouzlo.
PS: Možná ji budete muset přečíst vícekrát, abyste ji pochopily:)

"Kdo nezná heslo, nesmí dovnitř!"
Rty příchozího se téměř nepohnuly, když zamumlal zaklínadlo. Kostnatá ruka zmizela pod pláštěm, aby se za okamžik znovu objevila. S hůlkou. Vyšlehl plamen.
Buclatá dáma hlasitě vykřikla a s hořící sukní utíkala k jezírku na vedlejším obraze.
***
Nejdříve se země zachvěla. Jednou. Lehce. Jako by se bála, že si toho někdo všimne.
Potom přišly barvy. Zlatá a rudá. Vyšlehly jako chtivé jazyky ohně.
Panika. Stovky nohou dupaly po schodech.
A nakonec oni. V dlouhých pláštích, kapuce stažené hluboko do obličeje. Černá. Z jejich hůlek v ostrých paprscích šlehala zelená. Nepřinášela nic než strach a smrt. Černá a zelená.
Země se zachvěla. Podruhé. Naposledy?
"Pusťte mě, já jsem primuska…" z jejích úst se vydral tichý sten. "Já… primuska…" zakňourala prosebně.
Otevřela oči. Skelný pohled upřela kamsi do prázdna.
Viděla barvy. Znovu. A ony ji zahalily. Rudá… Neklidně sebou trhla. Zlatá… Černá… Zelená…
"Ne!" Křičela. Zakrvácenou dlaní si přikryla oči. "Ne! Nechte mě! Běžte pryč!"
Nikdo jí neodpověděl. Byla sama. Pomalu sundala ruku z obličeje a chtěla se rozhlédnout kolem sebe, ale někdo pěvně svíral její rameno.
"Pusť mě," zašeptala prosebně.
Neposlechl ji.
"Pusť!" Rychle se k němu přitočila a zatřásla s ním. "Nech mě být!"
Nic se nestalo. Jen ozvěna zopakovala její zoufalý křik.
Z jeho úst vytekl pramínek krve. Tenký, téměř nepatrný. Přesto si ho všimla.
"Co se ti stalo? Já ti pomůžu…" rukávem mu opatrně otřela popelavě bledý obličej.
Vyprostila se z jeho sevření. "Chvilinku počkej!" křikla.
Za okamžik se přiřítila s rudým polštářkem a jakousi otrhanou dekou. Pečlivě ho přikryla.
"Ano, správně, jen v klidu spi," šeptala uklidňujícím hlasem a upřeně pohlédla do těch široce otevřených, vyhaslých očí. Posadila se vedle na podlahu a pevně stiskla jeho mrazivě chladnou ruku.
"Lež, povím ti pohádku," usmála se. "Bude o… nevím o čem bude," přiznala. "Ale vážně jsem znala spousty pohádek, věř mi. Kdysi. Ale teď nevím, kde jsou… vytratily se. Stalo se ti to taky někdy? Je to, jako by tě někdo zabalil do tlustého závěsu… Vždyť já ani nevím, kdo jsem a co tady dělám," smutně pohodila svojí střapatou hřívou.
"Jediná pohádka, kterou si pamatuji je… Byl, možná, že nebyl, ale to je jedno, vždyť je to jen pohádka, jednou jeden hrad. A v něm lidé, výjimeční lidé. Vím, že jich byla spousta. Ale pak tam přišel oheň a…" obličej se stáhl do úzkostlivé grimasy.
"A barvy… hodně barev. Nejhezčí byla zlatá. A potom červená," spokojeně se usmála. "A ještě tam byla…" Prudce se vztyčila. "Ne!" zakřičela, jak nejhlasitěji dokázala. "Už tam žádná barva nebyla! Ani černá, ani zelená! A země se nikdy nechvěje! A ti lidé tam taky nebyli! Nikdo tam nebyl!"
Svůj pohled znovu stočila na něj. Ležel tiše, ani se nepohnul.
"Jsem ráda, že jsem tě nevzbudila," oznámila. Pomalu se sklonila a pohladila rudé vlasy slepené krví. A objala ho. Naposledy.
Trvalo dlouho, než zjistila, že stačí odklopit jakýsi obraz, když chce odejít pryč.
Její kroky se hlasitě rozléhaly. Bála se. Na chviličku se zastavila a vyzula boty. Teď už to bylo lepší. Bosé nohy sice zábly, ale aspoň bylo ticho.
Viděla děti. Malé. Všechny už spaly. Nic jim nemusela vyprávět. Na pohádky už stejně neměla chuť…
Viděla starší paní. Šel z ní respekt, vlasy stažené do pevného drdolu, na nose se měla rozbité brýle. Bála by se jí, ale ani ona se nehýbala. Naštěstí. Jen ležela, stejně klidně jako všichni ostatní.
Viděla kočku. Zrzavou. Také spala. Pohladila ji po hladkém kožíšku. Měla ráda kočky. Ano, moc ráda.
Na zemi se povalovaly knížky. Tlusté knížky plné cizích slov. Skládala je opatrně vedle sebe. Do řady hned k zábradlí u schodů. I když nevěděla, co se v nich píše, nechtěla, je tu nechat jen tak. Neměla to ráda.
Vešla do další místnosti. Byla malá a nikdo v ní nespal. Žádné děti, přísná paní nebo kočka. Jen stůl. Připadala si tu sama. Opuštěná. Jen ona a tlumená ozvěna bosých nohou…
Šla k tomu stolu. Ležela tam peříčka. Lehoučká. Bílá peříčka. A také spousta zvláštních dřevěných tyčinek. Rozbušilo se jí srdce. Měla ráda tyčinky, cítila to. Zkusila si jednu vzít do ruky. Tělem projelo příjemné teplo. Líbilo se jí to.
Prudce oddechovala. Zavřela oči. V hlavě se jí vybavila spousta těch nesmyslných slov, které před chvílí četla v knížkách. Přistoupila k hromádce pírek.
Oči nechala zavřené. Nevěděla, proč na ně míří tou tyčinkou, prostě to tak cítila. Na tváři se objevil široký úsměv. Zamumlala zvláštní slovo a bezděčně mávla rukou.
Pírko jako by váhalo. Ona také váhala, než se podívala. Lehce se zachvělo a potom se podruhé a naposledy vzneslo do vzduchu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Phyllis Phyllis | E-mail | Web | 17. dubna 2006 v 12:02 | Reagovat

To bylo nádherný :o))) Moc, i když jsem popchopila jenom polovinu.. holt si to budu muset přečíst znova, no :o)))

2 Rebelka Rebelka | Web | 17. dubna 2006 v 12:19 | Reagovat

I polovina se počítá:) A díky hrozitánsky moc za koment:)

3 Amalie Amalie | 17. dubna 2006 v 12:32 | Reagovat

dobře, dobře, du si to přečíst ještě jednou....

4 Amalie Amalie | 17. dubna 2006 v 12:37 | Reagovat

já sem teda pochopila, že ztratila paměť a všichni kolem ní sou mrtvý. Ale ty poslední řádky s těma peříčkama jsem nějak nepobrala.

Ale i bez toho jde pozant, kdo má talent a kdo ne. tvoje povídky jsou čím dál, tím lepší Rebelko=)

5 Rebelka Rebelka | Web | 17. dubna 2006 v 12:44 | Reagovat

Pokusím se to vysvětlit:) Takže, co tím autorka chtěla říct:

Začátek je jasný- Bradavice napadli smrtijedi a vyhráli.

A dál... Hermiona se probrala- buď z toho šoku nebo kouzlem přišla o paměť a o rozum. Všichni kolem jsou mrtvý- třeba ten nešťastník, co mu vykládala pohádku byl Ron.

No a dál... Chodila po chodbách- to není podstatné- potom přišla do učebny formulí- chvíli předtím tam asi prváci cvičili Wingardium. Hermiona viděla peříčka a vybavil se jí jedna obzvášť silná vzpomínka- jak v prvním ročníku jako jediná zvládla nadnést peříčko. Takže podvědomě znovu mávla hůlkou a peříčko se vzneslo do vzduchu.

Zbytek záleží na fantazii jednotlivých lidí. Buď se jí títo paměť vrátila a v tom případě bude asi něco podnikat proti Smrtijedům a nebo to byl jen chvilkový záblesk a Hermiona bude do konce života vykládat pohádky mrtvým studentům...

Doufám, že to je trošku jasnější:)

6 Rebelka Rebelka | Web | 17. dubna 2006 v 12:45 | Reagovat

Jé, já se rozepsala:)

7 444 444 | E-mail | Web | 18. dubna 2006 v 17:07 | Reagovat

Pokusím se to vysvětlit:) Takže, co tím autorka chtěla říct:

Začátek je jasný- Bradavice napadli smrtijedi a vyhráli.

A dál... Hermiona se probrala- buď z toho šoku nebo kouzlem přišla o paměť a o rozum. Všichni kolem jsou mrtvý- třeba ten nešťastník, co mu vykládala pohádku byl Ron.

No a dál... Chodila po chodbách- to není podstatné- potom přišla do učebny formulí- chvíli předtím tam asi prváci cvičili Wingardium. Hermiona viděla peříčka a vybavil se jí jedna obzvášť silná vzpomínka- jak v prvním ročníku jako jediná zvládla nadnést peříčko. Takže podvědomě znovu mávla hůlkou a peříčko se vzneslo do vzduchu.

Zbytek záleží na fantazii jednotlivých lidí. Buď se jí títo paměť vrátila a v tom případě bude asi něco podnikat proti Smrtijedům a nebo to byl jen chvilkový záblesk a Hermiona bude do konce života vykládat pohádky mrtvým studentům...

Doufám, že to je trošku jasnější:)

To je mi jasný od začátku, přesně: od doby, kdy jsem si to přečet podvanáctý a nejlepší to bylo s kočkou která byla zrzavá :-))))

444

8 Elienka Elienka | 18. dubna 2006 v 17:54 | Reagovat

Skvělá povídka!!

Jinak sem to kupodivu pochopila hned po prvním přečtení.

9 Rebelka Rebelka | Web | 18. dubna 2006 v 19:45 | Reagovat

To jsem moc ráda, že se vám to vyjasnilo. Někomu hned, někomu za chvilku. Já osobně, kdybych to četla a nevěděla o co jde, bych to asi nepochopila:))

10 Phyllis Phyllis | E-mail | Web | 18. dubna 2006 v 21:23 | Reagovat

Jó, tak teď už jsem to pochopila úplně celý :o)))

11 Rebelka Rebelka | Web | 20. dubna 2006 v 7:46 | Reagovat

Phyllis- To jsem ráda:)

12 Lenka Lenka | 20. dubna 2006 v 10:06 | Reagovat

Já jsem to taky pochopila hned. Jen jsem přemýšlela jestli to bude Hermiona nebo Ginny, ale fakt povedené.

Reb s tím se možná dalo i soutěžit :))

13 Rebelka Rebelka | Web | 20. dubna 2006 v 18:06 | Reagovat

:)) A polovina čtenářů by to nepochopila... Ne, já jsem momentálně vysoutěžená na pár let dopředu:) Zas tolik si nevěřím:)

Jinak díky moc.

14 ann artwodová-blacková ann artwodová-blacková | Web | 21. dubna 2006 v 6:49 | Reagovat

pěkná povídka!!

ikdyž se masím priznat že abych to pochopila musela sem si to prečíst 5x. no já sem taková malá nechápavka:)

ale je to pěkný

15 Rebelka Rebelka | 22. dubna 2006 v 9:45 | Reagovat

Díky:) Já vlastně jen tak vypisovala svoje myšlenky, takže se nedivte, že to je nesrozumitelné:) Prostě jsem zrovinka měla takovou náladičku...

16 Davy Davy | 4. března 2007 v 22:58 | Reagovat

no...je to nadherny..fakt talent...a k pochopeni stači videt(nebo znat) filmy harryho pottera;)..tot muj anzor...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama