Kamarádi

3. ledna 2008 v 17:09 | Rebelka |  Jednorázovky
Připadá mi, že tu hnusnou písničku hrajou v rádiu už aspoň deset minut. Je to divné, vždyť je dlouhá asi jen tři minuty...
Silvestr byl strašně geniální. (Máma mi vyprávěla, jak se šli od známých podívat na hřiště na ohňostroj a šli tam po silnici kolem té naší louky:D (zrovna když jsme se tam válely a zpívaly Weasley je náš král). Říkala že říkala ( :D ) To přece nemůže být Tereza, ale stejně poznala, že jsme to my podle té písničky.) To psala Tit a mně se na to tak krásně vzpomíná, že si to tu prostě musím hodit.:)
(Jsem strašně složitá osoba, to asi poznáte i na mých povídkách =) Buď píšu tragedie, nebo komedie. Nic mezi tím pro mě neexistuje. ) To jsem prý kdysi o sobě napsala já a Mants se mi teď směje. Dřív jsem bývala hrozná mary sue...
Ale už...
Povídka pro Iana, protože píše krásné básničky...:) S Lenkou.

Kamarádi

Ticho se lepilo na patro. Svazovalo. Nedokázala jsem ho přerušit, je nezdvořilé skákat tichu do řeči. A tak jsme mlčeli. Všichni.
Jefferson začal pomalu bubnovat bříšky prstů do stolu. Podíval se na hodinky. Věděla jsem, že bych měla něco říct. Ale bylo to, jako by mi někdo stočil všechny myšlenky do jedné dlouhé nitě a udělal na ní sedm uzlů.
Třásla se mi ruka, když jsem mu podávala talíř s mrkvovými koláčky. Sama jsem je pekla. Po mudlovsku. Vzal si jeden. Měla jsem radost. Kousl si opatrně, jako by se něčeho bál. Koukala jsem se na něj asi moc dlouho, protože se rozesmál. A zbytek koláčku hodil za sebe. Na koberec. Dělala jsem, jako že se koukám z okna. Byla jsem moc špatná hostitelka.
Venku sněžilo. Vločky se potichounku točily sem a tam, jako by je svojí taktovkou řídil dirigent v dlouhém černém fraku. Jenže byl asi neviditelný. Jen s námahou jsem od nich odtrhla oči.
"Povím vám legrační historku." Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ann Boleynová se na mě dívala tak překvapeně, jako by mi na nose tancovaly čtyři škrkny, a nasypala si do svého čaje už čtvrtou lžičku cukru. "Když jsem byla malá, dostala jsem od maminky mudlovské noviny. Hrála jsem si s nimi. Byly jenom moje. No a jednoho dne mi je hodila do krbu. Řekla, že už jsou roztrhané a zmačkané. Brečela jsem, protože..."
"...protože jsi hloupá." Richard se houpal na židli. "Znám lepší příhodu. Slyšeli jste už, že Elizabeth chodí s Francisem?"
"Nech toho!" Zakřičela jsem mnohem hlasitěji, než jsem předtím chtěla. "Je to můj vánoční večírek!"
"Nepřerušuj ho!" Jefferson bouchl do stolu, až na ubrus vystříkla trocha máslového ležáku. Zabořila jsem se hluboko do křesla. Bylo to zvláštní. Za oknem padal sníh, z kuchyně voněla skořice a já cítila v krku takové divné horké pálení. Dotěrné, neodbytné. Jejich hlasy nějaká neviditelná ruka rozetřela do nikam a ještě smíchala dohromady.
"... a potom jsem vynalezl ty skvělé hodiny, které ukazovaly čas i dny v týdnu..."
Soustředila jsem se na to, jak jsem před týdnem pekla s maminkou cukroví. Bez kouzel.
"... a tehdy jsem si řekl: 'Dal bych království za koně!'..."
Polkla jsem. Jednou a potom znovu. Několikrát jsem se nadechla, ale stejně nic neřekla.
Ann se na mě dlouho a se zaujetím koukala. Usmála jsem se na ni. Teprve za chvíli jsem zjistila, že mám na nose šmouhu od čokoládového krému.
Chtěla jsem se zvednout a jít domů. Ale je nezdvořilé odejít z vlastního večírku. A navíc jsem byla doma.
"Mohli bychom třeba rozbalit vánoční dárky." Nikdy mi můj hlas nezněl tak strašně hloupě a cize. Podívali se na mě, ale neřekli nic.
"Zavřeme oči a každý přijde ke stromečku, položí tam dárek a zase si sedne na židli."
Mlčeli. Dělala jsem, že si nevšímám, že se normálně koukají, a schovala svoje dárky za závoj větví. Žádné další k nim nepřibyly.
"Zase si hraješ, Leničko? Pojď dolů, bude oběd. Pomůžu ti uklidit ty prázdné židle." Maminka na mě mrkla. "Nevšímej si jich. Thomas Jefferson byl nezdvořilý už i na mých vánočních oslavách."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LUCKILY LUCKILY | E-mail | Web | 5. ledna 2008 v 21:57 | Reagovat

To je pěkný=)

2 Koubesinos Koubesinos | 5. ledna 2008 v 23:15 | Reagovat

Není to náhodou trauma z konverzací?=o))))))))))))))))))))))))))))))

3 Rebelka Rebelka | 6. ledna 2008 v 9:07 | Reagovat

Je...:D A trauma se stupňuje, ještě pár hodin a polezou i za mnou...:D

4 Mants Mants | 6. ledna 2008 v 12:58 | Reagovat

Mně se ta povídka hrozně moc líbí. Snad k ní mám úplně nejblíž ze všech, cos kdy spíchla. :)

5 Profesor Profesor | Web | 6. ledna 2008 v 16:26 | Reagovat

Moc pěkná povídka, taková vystihující pocity samoty, přebytečnosti uprostřed davu i uprostřed přátel.

6 Titany Titany | 6. ledna 2008 v 16:27 | Reagovat

Zčala jsem mít neuvěřitelný pocit dejavu...

Asi víš jak moc se mi to líbí<3.

Tak.

7 Xena Xena | 6. ledna 2008 v 18:14 | Reagovat

Jo a všichni jsme někdy byli Mařenky, našla jsem své staré deníčky. Jsem ráda že je to za mnou. (Ty puberťácké přirovnání psané ve 13: Mluvil, jako by ho někdo furt držel za ptáka:D :D A je hrubý jako Brno:D :D :D No jsem SKUTEČNĚ ráda, že je to za mnou. :D )

8 Rebelka Rebelka | 6. ledna 2008 v 18:50 | Reagovat

Mants, děkuju... ty víš jak moc:).

Xeno :), také jsem našla starý deníček... Kdysi dávno jsem si do něm psala své názory na spolužáky. A přitom jsem si nevšimla, že jsem největší blbka byla já...:)

9 Rebelka Rebelka | 6. ledna 2008 v 18:54 | Reagovat

Profesor- zajímalo by mě, kolik lidí takový pocit má...:)

Titany, půjčila jsem si tvého Jeffersona a ještě ti za něj nepoděkovala. Také cítím, že to je trošku autobiografické, ale jen trošičku... a bylo to už dávno...:)

10 Titany Titany | 6. ledna 2008 v 19:19 | Reagovat

Děkovat nemusíš...to my ti děkujeme~^...a+t si je to autobiografické...a proč by nemohlo? Imaginární sosoby jsou někdy lepší než ty pravé...

Mimochodem...taky máš TAK STRAŠNĚ MOOOOC VELKOU RADOST???

Já tu úplně jančím a nejsem se schopná nic naučit...a mamka se mi směje:D

11 Rebelka Rebelka | 6. ledna 2008 v 20:38 | Reagovat

Víš, jak já ječela na celý byt? Nejdřív si mysleli, že jsem zase někam spadla, ale pak pochopili, že se raduju. Strašně moc velkou! Tralala! I když jsme byly nejlepší, stejně je to fajn překvapení. Juchuchu. A mám tak strašně velikou radost, že o si tom sem asi stejně strčím článek. Protože ž si ho budu časem číst, tak se mi to vybaví. Hoď si to k sobě taky, ať nevypadám jako jediná a největší sebevychvalovačka.:)

12 Titany Titany | 8. ledna 2008 v 23:11 | Reagovat

Ne...jednou to stačí cheche...ale dám si odkaz...až zítra

13 goodfriend goodfriend | E-mail | Web | 21. června 2008 v 22:56 | Reagovat

Tak to je drsné... jako Reb já tu mám v pozadí puštěné drumy/techno a čtu tvoji povídku a ona se k té hudbě hodí... je to psycho...

Jako fakt drsná povídka... hrubě.. nevím co k tomu říct.. fakt se ti povedla a taky má v sobě pravdu...  samota časem přivede k šílenství každého...

... hudba mi ještě nedohrála, takže tu nemůžu napsat: "Sakra co to tu píšu o psychu?!" ale když ona je to pravda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama