Její zpověď

27. března 2008 v 15:15 | Rebelka |  originální
Psala jsem to už hodně dávno. Měl to být hororovitý horor, nakonec to moc nevyšlo... Možná se v tom ztratíte, i když budete pozorně sledovat letopočty.

A jestli toužíte po zvukové kulise, můžete zkusit Falling slowly. Aspoň já ji při psaní poslouchala. A to jsem ještě tehdy netušila, že ji budou hrát v autorádiu zrovna v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že jsem neudělala jízdy. Ale stejně ji už teď mám zase ráda... :)
JEJÍ ZPOVĚĎ
11. listopadu 1975, spojené státy
"Svěř se mi, dcero. A budeš v jeho očích očištěna."
"Nevěřím v tvýho Boha..."
Hlasy se ztrácely pomalu. Jako by je něčí ruka tiše roztírala po stěnách a potom zase míchala k sobě. Rozvážně. Bez úsměvu. Jeden přes druhej.
"Jak jsi roztomilá, beruško, když spíš."
Jako kostelní chorál. Některý byly měkký a hladily. Jiný se odrážely od stěn. Zuřivě. Nepřetržitě. Unášel je vír. Houpal je na neviditelných kolenou, konejšil, dokud neusnuly docela.
"Dýchejte zhluboka..." Ten nejsilnější hlas přehlušil všechny ostatní. A já ho poslechla.
Oči křečovitě zavřený a jako ryba vytažená na břeh jsem lapala po kyslíku. Bolelo to. S každým nádechem palčivěji. Plíce mi svíraly těžký ruce. Drtily. Trhaly na kusy a znovu lepily k sobě. Jako by byly z vaty. Kašlala jsem.
Nehty zarytý v obličeji. ("Pro jednu bolest zapomeneš na druhou...")
Lokala jsem vzduch. Nade mnou se líně převalovaly spirálky zelenýho kouře.
A potom jsem asi byla mrtvá...
("Těla se z plynové komory odnáší druhý den. Až se vzduch vyčistí...")
***
21. dubna 1957, spojené státy
("Tehdy mi bylo pět let, otče. I když ve snech člověk může být starej, jak chce...")
"Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!"
Ohlédnutí.
"Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!"
Blíží se. Natahují ruce.
"Cukr, káva, limonáda, čajrumbum!"
Poslední slova vyklouznou příliš rychle. Dupot. Obklopuje mě. Kroky buší ze všech stran.
"Cukrkávalimonádačajrumbum!"
Nejdřív zlehka. Hladí tenkými studenými prsty. Potom to začne bolet. Křik jejich tenisek. Tluče do spánků. Zacpat uši. ("Nikdy před nimi neutíkej, nemá to cenu...")
"Cukrkáva..."
("Musely to být ocelový pařáty, otče, protože vhrkly mi slzy do očí. Křik. Můj?
Tehdy mi bylo pět let a spala jsem. Chodili mi do snů.
Dokážete si to představit, otče? Jsou s váma. Bojíte se. Ani nevíte, že vedle postele stojí vaše vlastní máma, zvedá z koberce plyšovýho medvěda a vrací ho na polštář...")
***
13. července 1961, spojené státy
("Měla jsem narozeniny, otče. Deset let nemívá člověk každej den. Byla jsem už skoro velká. V noci mi donesli dort...")
"Hodně štěstí, zdraví..." jejich zpívání.
Je jich hodně. Šklebí se a mávají. Asi.
"Hodně štěstí, zdraví..." zrychlují.
Jsem už skoro velká, tak se skoro nebojím.
"Hodně štěstí, moje milá..."
Jsou to vlastně mí kamarádi. Opravdoví.
"Hodně štěstí, zdraví..." sfouknout svíčky a něco si přát.
("Potom mě vzali ven, otče. Říkali, že velká holka musí mít velkou oslavu. Drželi mě za ruce. Když jsem chtěla spát, jeden mě vzal do náruče. Houpy hou, houpy hou... bez přestání. Ráno jsem se probudila a měla špinavý ponožky.")
***
21. července 1970, spojené státy
("A tehdy mě, otče, ani nenapadlo, že za šest let budu mrtvá. Lidi jsou legrační.")
Déšť v noci. To asi brečí hvězdy.
Utíkáme. Já v noční košili a oni... Oni nevypadají nijak. Ale jsou.
Smějí se. Jsem moc pomalá.
Počkají na mě. Dají moji ruku do své.
Zahřmí a zacpu si uši.
Smějí se. Od té doby, co jsem jim řekla, že doopravdy asi žiju jenom ve snu, se smějí. Nahlas.
***
9. května 1975, spojené státy
("Nevím, proč ti to vyprávím otče. Stejně nevěříš na sny. A já nevěřím v tvýho Boha...")
Je malej a křičí. Ve snu si může každej dělat, co chce.
Ve snu neexistuje bolest, ve snu nikdo nemůže umřít. Tak mi to řekli.
Obklopí ho. Hrajou si s ním. A já si hraju s nimi.
"Cukr káva limonáda čaj rum bum..."
On se otočí. Bojí se.
Taky jsem se kdysi bála. Byla jsem moc hloupá.
Pěstičky má zaťatý. Na čele cákanec od bláta. Strach ho svírá a on se nemůže pohnout.
Znám ten pocit.
"Cukrkáva..."
Chytí ho. Drží. On křičí. Bolí ho to.
Moji kamarádi ho obklopí. Vidím jen kousek jeho pyžama.
Když konečně zmizí, on leží na zemi. Asi už taky bude doopravdy žít jenom ve snu...
("Udělali to samý se mnou, otče? Ve snu nikdo nemůže umřít. Ve snu si nikdo nemůže ušpinit ponožky. Sen je sen, otče. Já měla sen a měla kamarády. Už ani nevím, co je pravda.
Když jsem se probudila, měla jsem ruce od krve...")
***
15. listopadu 1975, spojené státy
"Prach jsi a v prach se obrátíš."
Postávali za hřbitovní zdí. Tiše. Drželi se za ruce.
Asi jsem se rozběhla za nimi. S každým dupnutím lehčí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 27. března 2008 v 17:47 | Reagovat

Já se neztrácela, jen mi přijde, že v tom zrychlování máš dvakrát za sebou Rum ;), ale je možné, že jen já blbě vidím :-D je to pěkně mrazivé. Nevím, co si o tom mám víc myslet

2 enterona enterona | Web | 27. března 2008 v 18:03 | Reagovat

Je to zvláštní. Takové tajemné, krásné. Nechápu, ale ani nevím, jestli bych chtěla. Potom bych z toho možná nebyla smutná. Ale líbí se mi.

3 Rebelka Rebelka | 27. března 2008 v 18:16 | Reagovat

Nojo, jsou tam dva rumy... :D A jáh o přitom strašně nerada... Děkuji za upozornění.

Enterono, nevím, jestli mám nebo nemám být ráda, že to nechápeš, ale potěšilo mě, že se ti to líbí. Děkuji:).

4 Mants Mants | 27. března 2008 v 21:08 | Reagovat

Je to moc silný a krásný horor. A je to horor a Jahoda má rád rum.

5 mardom mardom | E-mail | Web | 27. března 2008 v 21:40 | Reagovat

No je to divně děsivé, chápu i nechápu. Nebo spíš si nejsem jistá. Ale rozhodně je to působivé.

6 tonk tonk | Web | 28. března 2008 v 14:16 | Reagovat

jo to uz jsem nekde cetl, je mi to povedome....ale moc pekny pribeh ;)

7 Rebelka Rebelka | 28. března 2008 v 14:24 | Reagovat

Mantiso;) když ty říkáš, že to je horor, tak ti budu ráda věřit:)

Mardom- já většinou zjistím, že už ani sama nechápu, co jsem tím chtěla říct...

Tonk- možná na competition.blog.cz O ničem jiném nevím.

8 ilian ilian | 28. března 2008 v 21:13 | Reagovat

ach

9 Amálie Amálie | 28. března 2008 v 21:27 | Reagovat

klekám  na kolena, líbám nohy. Tohle není drabble!!! byl to božský pocit přečíst od tebe, něco co má Amála ráda. Díky. No, jak psala mardom tak nějak chápu a nechápu, ale ani chápat nechci, krsáně děsivé je to i bez pochopení:-)další, další, další...:D

10 Rebelka Rebelka | 28. března 2008 v 21:44 | Reagovat

Amálko, kdybych věděla, že tě potěším, tak to nenechám hnít v počítači tak dlouho... Já zas mám radost, že tě po dlouhé době zase vidím vynořenou...:)

Kájo... nevím, co odpovědět...

11 Amálie Amálie | 29. března 2008 v 12:49 | Reagovat

Tak to už musíš vědět, že tvá originální tvorba se nedá odmítnout anio přecházet:-D Njn, vynořená, ponořená, přenořená....vyberme siX-)

12 Profesor Profesor | Web | 29. března 2008 v 18:48 | Reagovat

Je to zajímavá věc. Horor? Možná, ale mně to nepřišlo. Ale je to moc hezké. Takové na pomezí halucinace a reality...

13 Mary Mary | Web | 30. března 2008 v 14:37 | Reagovat

jukni na muj blog a nech pls comment! d ík:)  peknej blog

14 ilian ilian | 10. dubna 2008 v 22:19 | Reagovat

nemusíš odpovídat nic

15 VeronicQa_45 VeronicQa_45 | Web | 1. listopadu 2008 v 18:13 | Reagovat

Nevím co k tomu napsat. Je to opravdu krásně napsané. Má to něco do sebe. Dokáže to lehce uchvátit. Opravdu moc povedené ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama