V nebi jsou samí nezajímaví lidé
Friderich Nietzsche
Friderich Nietzsche
Psáno u Lelli. Dostala jsem téma a čtyři hodiny. Je to celé takové šílené a nedává to smysl. Jenom obrazy v hlavě. Moje verze toho, co je mezi smrtí a tím něčím, čemu každé náboženství říká jinak.
Nebe přede mnou
Trvalo dvě písničky, než vypil čaj. Stihl by to mnohem dříve (čaj sice byl horký, ale on to asi necítil), kdyby ta první nebyla Hey Jude od Beatles. Až do poloviny jen tak seděl v houpacím křesle (vrzalo, a tak si dával záležet, aby tím nerušil ta slova, zhoupl se vždy jen v hluchém místě, takže je docela jasné, že u toho nemohl pít čaj).
Křeslo bylo dřevěné a až na zvuky, které vydávalo, (i když se stejně nikdy nemohl zbavit pocitu, že se ozývají pouze v jeho hlavě a nikde jinde) mu docela vyhovovalo. Křeslo, hudba i nápoje podle vlastních představ- jó, pane, v nebi najdete plno všelijakých vymožeností.
***
Rád by řekl, že to ráno bylo jiné. Nechal budík zazvonit třikrát a potom ho zaklapl. (Doopravdy se vzbudil už při druhém, ale vždycky nechával budík zazvonit třikrát.)
V koupelně si vzal nový kartáček na zuby (vytáhl ho z krabice, kde bylo padesát dalších úplně stejných kartáčků, a ten nový se od starého lišil jen tím, že nebyl roztřepený. Později mu také víc než všeho jiného bylo nejvíce líto těch čtyřiceti devíti nepoužitých).
Ranní noviny nebyly ve schránce, ležely pode dveřmi. Potom si často říkal, že právě tohle ho mělo varovat. Noviny pode dveřmi? Nesmysl. Vždycky byly ve schránce.
Venku před domem byla poušť. I když bydlel ve městě. (V té chvíli ale přikládal mnohem větší význam novinám přede dveřmi než poušti před domem.) Nedělal vůbec nic, pouze si přitiskl tašku na prsa (měl v ní totiž spoustu cenných dokumentů) a zrychlil krok.
Upadla mu bota. Hledal ji dlouho, všude kolem sebe, ale nenašel. Chtěl se vrátit domů pro jiný pár (je totiž dokonale hloupé a nezdvořilé objevit se v práci jen s jednou botou), ale když se otočil, dům byl pryč, město bylo pryč, jako by všechno sežrala ta poušť.
A tehdy poprvé dostal trochu strach.
Otočil se (bota zůstala navždy zapomenutá) a utíkal zpátky. Věděl, že tam nic nebude (poušť se táhla všude, dozadu, nebylo poznat, kde končí a kde začíná nebe), utíkal a bylo mu jasné, že je to všechno strašně zbytečné, že je to dokonale na nic. Ale zastavil se až za čtvrtým kopcem (a také je možné, že to byl pořád ten jeden stejný, a on běhal pořád dokola), protože ho hrozně píchlo v boku a také si uvědomil, že lidé v obleku by asi neměli moc utíkat.
Za čtvrtým kopcem byla úplně stejná poušť.
"Dobrý den," řekla někdo.
"Dobrý den," odpověděl. Teprve po dvaceti krocích se otočil. Díval se na dřevěná záda kulisy podepřené starým trámem.
"Dobrý den," řekl ještě jednou. Nic se nestalo. Ani ozvěna. Rozklepal se. Vytáhl ruku z kapsy. (Byla zpocená a taky si všiml, že všechny staré jízdenky, které tam měl, natrhal na malé kousky a zmačkl do kuliček.)
"Dobrý den," zkusil to naposledy. Kulisa se ani nezachvěla. (Snažil se potlačit myšlenku, že něco se stát určitě mělo.)
Nadechl se a pomalinku se vracel zpátky. (A tak si uvědomil, že v tom písku nejsou jeho stopy. Ani jedna.)
Bál se, jak bude vypadat přední strana kulisy, v duchu připravoval různé děsivé varianty (všechny měly velké zuby a pokroucený obličej).
"Dobrý den," pozdravila opět kulisa.
Otočil se. A ústa nechal otevřená, němý jako nafukovací balón. Do zrcadla se sice díval jen při holení (a také někdy, když si čistil zuby a zapomněl, že tak stříká na zrcadlo takové ty malé kapičky, které pak jdou hrozně špatně umýt), ale stejně si svůj obličej dokázal vybavit okamžitě a na té kulise byl namalovaný tak dokonale, že jako by měla každou chvíli odkráčet pryč.
"Kdo jste?" zeptala se. "Vypadáte jako já. Ano, pane, přímo dokonalá podoba. Kdo vás namaloval? A promiňte, pokud vám ta otázka připadá poněkud neomalená."
Neodpověděl. Zrychleně dýchal, ale jeho hrudník zůstával pořád stejně splasklý, jako by do něj neproudil žádný vzduch, slunce pálilo, oslňovalo, bodalo, obloha byla modrá, měl ozářené oči, ano, to je jasné, tím se to vysvětluje.
A potom to ticho, samozřejmě, může za to ticho, to dá rozum. Dokonalé ticho často křičí do hlavy mnohem hlasitěji než všechno ostatní. Není divu, že pak slyší takové nesmysly.
Pomalu, krůček po krůčku, se šoural ke kulise (a nebyla to odvaha, v tomto stavu nepřemýšlel vůbec nad ničím) a dvěma prsty (zatraceně, ani se nezachvěly) se jí lehce dotkl. Dřevo. Obyčejné dřevo. Co víc čekal?
"Doufám, že vám nevadí, když na vás takhle šahám," řekla figurína.
Chtěl křičel, ale nešlo to.
"Co to povídám," zamumlala si figurína pro sebe. "Pane, já vůbec nevím, proč na vás mluvím a vykám vám, když jste jen kulisa. Ale na první pohled jste vypadal docela jako živý, tak snad proto."
"Co to plácáte?" konečně našel slova. I když nechápal, proč vyká té sakra pitomé figuríně. "To já jsem se vás dotkl, ne vy mě. Vy jste jen kulisa, pane. Prašivá figurína. Zezadu podepřená kůlem, abyste věděl. Nic víc."
"To je dost hloupá myšlenka, nemyslíte, pane?" Figurína zvýšila hlas. Teď už křičela. Její hlas poskakoval, odrážel se a vracel se zpátky vždycky mnohem hlasitější a hrozivější.
"Já vás vůbec nemusím poslouchat," křičel teď i on. "Já se otočím a půjdu pryč! Takhle! Podívejte! Tak sbohem."
Pryč. Z písku teď trčely další a další kulisy. Některé byly nakřivo, ale všechny s jeho obličejem. ("Dobrý den, pane.")
Některé nebyly tak zdvořilé. ("Jsme teď všichni mrtví, pane. Opravdu.")
Jiné už opravdu nepříjemné. ("Víte, pane, jsou nás tu tisíce. A do nebe se dostane jen jeden. Budu to já, pane, tak se ani nesnažte.")
Časem se naučil zrychlovat, když před sebou uviděl nějakou další figurínu. (Z dálky ale vypadala jako obyčejný kus dřeva. Nic víc.)
A potom to skončilo. Náhle a jenom tak beze všeho. Seděl v houpacím křesle, které trochu vrzalo, ale dalo se to vydržet. Z hledání v poušti (a teď si byl docela jistý, že tam něco hledal, ale nepamatoval si, že by to našel) si teď vybavoval jen útržky. (Nebo to byla zkouška? Jízdenka do nebe? Nepřipadalo mu, že by na závěr udělal něco jiného a mimořádného, co by ho pustilo dál…)
konec?
Keneu | 31. srpna 2008 v 14:06 | ![Smíííšek =]](http://bd.jxs.cz/ho/holky-z-marzu/avatar.png?76164227){kind=avatar}
Páni.. Dost zajímavá.. představa. Ale hodně čtivá. Možná trošičku psycho, pravda, ale stejně se mi to líbilo.. Moc. A ten konec, de měl tisíce figurín mi tak trochu připomněl Jacka Sparrowa na konci světa:P
Ale.. Máš zajímavé nápady.. Opravdu.