Haleluja!
Na delší dobu byla odmlka. Nevím, jestli si vzpomenu na všechno, co se za tu dobu odehrálo, ale pokusím se vytáhnout aspoň ty nejsilnější zážitky.
Už něco přes týden funguji na vypínač. A taky plánovaně.
Ráno plánované vstávání o hodinu dřív (vypínač přecvakavá z režimu spaní na režim učení, dějepis) potom cvak, převlékání a plánované dobíhání na vlak.
Čas jsem začala přepočítávat na maturitní otázky. (To byly ale dvě zabité hodiny, za tu dobu jsem se klidně mohla naučit starověk). Potom plánovaný příchod domů, plánovaný oběd (max dvacet minut, víc ne), zase dějepis, plánované přestávky, dějepis, přestávky...
Do toho za tento týden tři odpolední vystoupení se sborem. Buch. Trochu moc na jednoho smrtelníka.
Ale ráno jsem naklusala k dějepisáři do kabinetu, a i když jsem si vytáhla otázku č. 6 ("hlavně si nesmím vytáhnout šestku, prosím, prosím..."), výsledná jedna až dva znamená prozatimní konec dějepisovému šílenství.
To jen tak na úvod, teď přecházím plynule k tomu, proč se nadpis tohoto článku jmenuje tak, jak se jmenuje...