Dobrý den, paní Mlho! 1/2

8. března 2011 v 20:42 | Rebelka |  originální
Je to dlouhé a snad to za ten kousek stromu, který musel být kvůli vytištění pokácený, stálo.
V první řadě hrozně moc děkuji Danae za inspirativní návrhy, za to, jak se mi o Mlhu hezky starala, za povzbudivá slova... za všechno. Před tvými pošťouchnutími jsem s povídkou nebyla spokojená, teď jsem :).
Veliké díky a hlubokou poklonu Mants, se kterou jsme v únoru vzájemně hecovaly. Nevím, jestli bych to vůbec dodělala, kdybych nevěděla, že zároveň se mnou píšeš Marii. A kdybys chtěla (nebo nebyla moc proti), hrozně ráda bych tu vystavila i Marii.
Děkuji Koubesínovi, za jeho vyčerpávající komentář, který mě mimo jiné poprvé donutil přemýšlet, jak by šel Nejvyšší šéf napsat jinak a lépe.
Děkuji Lellince, která vyšťourala spoustu drobných chyb, které ostatním očím unikly - ale byly tam :).
Děkuji své drahé pokrevní sestřičce za přínosný rozebírací rozhovor kdesi v lese.
A protože už je úvod skoro delší než samotná povídka, děkuji Keneu, Mardom, Profesorovi, Ptačí ženě, Ptačímu muži a Dangie za milá slova a povzbuzení.

Páni, vás je tak moc... Snad to za ten váš čas aspoň tochu stálo.
Připadá mi, že ten úvod dělá tuhle povídku mnohem důležitější, než ve skutečnosti je :).

Edit: Kvůli pro blog neskousnutelné délce jsem ji musela rozdělit na dvě části.




Soutěžící A

Stalo se to přesně v tu dobu mezi nocí a svítáním, pro niž lidé ještě nevymysleli jméno. Krátké impozantní zablesknutí nad krajinou, které vycházelo spíše ze země než z oblohy. Po něm se z ničeho nic objevil chuchvalec mlhy. Náhodnému pozorovateli mohlo připadat, že se vyvalil z jakési neviditelné trhliny v prostoru a jeho chapadla se vinula po rozbředlé půdě jako hadi.
Z mlhy vystoupil muž. Nahý muž. Rozhlédl se pomalu kolem sebe. Nebe bylo tmavé, šedomodré a pod ním se pomalu rozpouštěly poslední zbytky noci.
Muž udělal několik kroků, lehce zavrávoral, potom se zastavil a zhluboka se nadechl. Vzduch voněl rozměklou hlínou. Mrholilo.
Svět mlčel a bylo to těžké ticho. Leželo nad krajinou jako nepraný starý závěs a bylo jasné, že ho už dlouhou dobu nikdo neporušil. Pokud vůbec někdy.
Muž přešlápl. Země začvachtala.
"Jsem soutěžící A," převalil zkusmo na jazyku. Připadal si hloupě.
V plicích měl podivné prázdno, které bolelo při každém nadechnutí, a ruce se mu malinko třásly.
"První ve světě za Mlhou," zašeptal pro sebe a opravdu se mu podařilo vyslovit slovo Mlha s velkým M. Před ústy se mu objevil obláček páry. Díval se na něj a trvalo dlouho, než všechny jeho myšlenky zapadly na správné místo. Teprve potom se roztřásl zimou.
Pomyslel si, že právě teď nastala ta správná chvíle pro návrat zpátky, ale ještě předtím, než to zkusil, věděl, že to nebude možné. Oblak Mlhy zřídnul a vítr ho rozfoukal do malých trhánků všude kolem.
Soutěžící A se zatvářil, jako by dostal kopanec do břicha. Vítr zafoukal prudčeji a on cítil, jak se mu zarývá pod kůži. Nebylo by přesné říct, že mu byla zima. Chlad pronikal do hloubky a stával se součástí jeho samého.
Hlavou mu prolétlo všechno, co četl o podchlazení ještě předtím, než odešel z medicíny - a bylo toho dost. Ze zapadlých koutů mysli vyskakovaly poučky, o kterých si myslel, že už dávno skončily na smetišti zapomnění.
První pomoc při podchlazení: teplý nápoj s jednoduchými cukry...
Už jen představa teplého nápoje mu v tomto světě připadala absurdní. Zaklonil hlavu a rozesmál se. Jeho hlas byl posazený mnohem výše než obvykle.
...nebo přinucení se k pohybu.
Udělal několik kroků.
Země znovu začvachtala. Blesklo mu hlavou, že je vlastně dobře, že nemá boty. Trvalo by dlouho, než by uschnuly.
Rozběhl se. Voda v kalužích, kterou dělilo od zmrznutí jedno nebo dvě zafoukání větru, stříkala na všechny strany. Vzdáleně cítil, že každý sval v jeho těle protestuje, ale ta bolest jako by patřila někomu jinému.
S každým dalším krokem přestával být soutěžícím A a stával se stále více prvním člověkem za Mlhou.
Uchazečka E
Výtah se s trhnutím zastavil v nejvyšším patře. Dveře se otevřely. Plechová cedulka přímo naproti nim oznamovala PATRO 50 a jedním dechem dodávala TICHO! Ani Ticho, prosím nebo Děkujeme Vám, že udržujete ticho.
Prostě TICHO!
Nejdříve vystoupil muž v riflích a čistě bílém tričku.
"Jsou to ty dveře úplně na konci chodby, slečno," promluvil zbytečně hlasitě.
Uchazečka E, která stála těsně za ním, sebou trhla a její pohled mimochodem sklouzl na cedulku před nimi.
Rozesmál se.
"No jo, slečno, já ty jeho nařízení spíš ignoruju. Jinak bychom se tady brzo zbláznili. On i já."
Nerozuměla tomu, ale i přesto přikývla.
"Mockrát vám děkuju. A..." zaváhala, "co jsem dlužná? Víte, já ještě nikdy nebyla ve výtahu s obsluhou."
Znovu se zasmál.
"Ne, já nedostávám spropitné. On mě místo toho občas pozve na sušenky."
Zamával jí a odjel i s výtahem zpátky do přízemí.
Uchazečka E cítila, jak se jí zhoupl žaludek. Udělala několik kroků vpřed a dala si záležet, aby se neohlédla. Prošla kolem plakátu s rozesmátými obličeji pihovatého chlapce a dívky s copánky. Pod nimi bylo napsáno velkými barevnými písmeny ODDĚLENÍ ZÁBAVY.
Chodba v padesátém patře byla na první pohled stejná jako v těch předchozích. Dlouhá a tichá. Zelený koberec sešlapaný uprostřed. Řada dokonale stejných dveří po obou stranách.
Když se ale uchazečka E nadechla, polechtal ji v nose slaboučký zápach dezinfekce. A na koberci nenašla jediné smítko prachu. Když si to s odstupem času znovu promítla v hlavě, napadlo ji, že už tenkrát měla pojmout podezření.
Místo toho se opřela o stěnu neurčité barvy a vytáhla si z kapsy svazek klíčů, potom zapalovač a nakonec i vytouženou krabičku cigaret.
NEKUŘ!
Ruka s cigaretou se zastavila na půli cesty k ústům.
Ta cedule visela hned naproti ní. Přísahala by, že ještě před několika vteřinami byl na jejím místě jakýsi zarámovaný certifikát. Přesto putoval balíček zpátky do kapsy. Ruka se jí třásla tak, že se trefila až na druhý pokus.

Poslední dveře v řadě byly stejně bílé a obyčejné jako všechny ostatní, jen na ně kdosi přilepil čtvrtku papíru a propiskou napsal NEJVYŠŠÍ ŠÉF.
Nadechla se.
"Vstupte, prosím."
Ze setrvačnosti zaklepala.
"Vstupte, prosím." Ani tón hlasu se nezměnil.
Vešla dovnitř.
Na dokonale vyleštěné klice zůstal otisk její dlaně. Za několik vteřin sám zmizel.

Kancelář hlavního organizátora Hry měla zbytečně velká okna. Dalo by se říct, že kromě jedné stěny - té se dveřmi a terčem na šipky - zabírala okna celou místnost. Výhled byl úžasný, až se jí zatočila hlava a sevřel žaludek.
Uprostřed stál malý stolek. Za ním seděl muž bez očí.
Vykřikla, a i když si okamžitě dala ruku před ústa, bylo už pozdě.
Muž natáhl ruku směrem k ní.
"To je v pořádku. Pojďte se posadit."
Chtěla utéct, ale v rozhodující chvíli ji zradily nohy. Bez varování se roztřásly, jako když dítě natáhne pružinu a zase pustí. Na svoji židli se téměř svalila. Teprve potom si všimla, že muž má oči převázané páskou v barvě téměř totožné s obličejem. Před ním leželo několik papírů a on po nich jezdil bříšky prstů, jako by četl Braillovo písmo. Když se ale naklonila blíž, zjistila, že jsou potištěné úplně obyčejně.
Uvědomila si, že na něj celou tu dobu zírá s pootevřenými ústy, a až potom jí blesklo hlavou, že to vlastně nevadí.
"Promiňte," zamumlala, když se jí zdála chvíle ticha příliš dlouhá, "vy jste..."
"Slepý. Ano."
Další ticho.
Přesedla si do mnohem pohodlnější polohy, než by si dovolila za jiných okolností.
"Ale... ale ten terč na šipky a ten výhled..."
"Ano. Já vím."
Konečně zvedl hlavu, a i když to bylo z biologického hlediska nemožné, podíval se na ni. Téměř nedýchala.
"Víte jistě, že jste tu správně?" zeptal se nakonec.
Chtěla kývnout, ale zarazila se v půlce pohybu.
"Myslím, že jsem," řekla rychle.
Chvíli mlčel, jako by od ní něco čekal. Otevřela ústa, ale hlas se jí vzpříčil v krku. Sevřela uši své nové kabelky (ne, že by si ji kupovala speciálně kvůli tomu pohovoru, byla to samozřejmě jen souhra náhod), až jí zbělaly klouby prstů.
"Tak dobře, pustíme se do toho," prohlásil.
Oddechla si. Strávila to ráno téměř dvě hodiny před zrcadlem, a i když jí to teď přišlo docela zbytečné, vadilo by jí, kdyby ji poslal zpátky domů.
Chvíli se probíral složkami na stole, potom jednu z nich vytáhl a postrčil před ni.
"Ta je opravdu moje! Jak jste to udělal?"
Na kratičký okamžik se usmál. Vypadalo to zvláštně, téměř groteskně, a uchazečka E si až v té chvíli uvědomila, jak jsou při úsměvu důležité oči.
"Léta cviku. Když se to tak vezme, není na tom nic těžkého."
Vytáhl ze složky jeden papír a položil si jej před sebe.
"Proč vlastně chcete vstoupit do Mlhy?"
Fascinovalo ji, jak dokázal tak rychle měnit tón svého hlasu. Teď zněl o mnoho let starší.
"V dotazníku o sobě píšete, že máte ráda poezii, když je dobrá, černobílé filmy a západy slunce. Západy slunce," zopakoval, s důrazem na každou slabiku. "Tak proč se chcete přihlásit do té nejkomerčnější soutěže v dějinách lidstva?"
"I snílci musí něčím zaplatit složenky," pokrčila rameny.
"To musíte mít doma pořádnou kupu složenek. Výhra je padesát milionů."
V tu chvíli byla moc ráda, že nevidí, jak zrudla. Neodpověděla a on po chvíli pokračoval.
"Mysleli jsme, že se přihlásí spíš někdo starší a také... však víte... muž. Víte, že jste teprve pátá žena, která prošla do užšího výběru?"
"Vím," zaťukala si prstem na svetr, kde měla přišpendlenou cedulku s velkým tiskacím E.
"A víte také..." ztišil rádio (teprve teď si uvědomila, že bylo zapnuté) i hlas. "Víte vůbec něco o Mlze?"
Otevřela ústa, ale nenechal ji promluvit.
"Myslím něco, co jste si nepřečetla od těch," dal si ruku přes ústa a zakašlal, "i-di-o-tů," vyhláskoval nakonec, "v novinách. Už je to dlouhá doba, co jsem naposledy řekl sprosté slovo," dodal, jako by vycítil její nechápavý pohled.
"Nikdo o ní nic neví. Myslela jsem, že o tom celá ta Hra je." Jakmile to vyslovila, měla nejasný pocit, že tohle není ta odpověď, kterou chtěl slyšet.
Na okamžik zavládlo téměř dokonalé ticho. Jen hodiny na stěně jaksi naléhavě tikaly a pomalu ji odsouvaly z koleje zdravého rozumu.
"Nabídněte si sušenky."
Nejdříve chtěla odmítnout, ale byly čokoládové.
"A teď se na to podíváme." Vytáhl ze složky druhý list. "Váš zdravotní stav vyhovuje."

To bylo první pravidlo soutěže. Do Mlhy směli vstoupit jen naprosto zdraví lidé.
"Veřejnost nestojí o chcípáky, kteří by stejně tak jako tak už brzo natáhli bačkory," řekl jí otec ještě předtím, než se přihlásila.
"Nemluv tak," napomenula ho ta ženská, co si ji před pěti lety vzal, ale usmívala se přitom. Jednou rukou mu prohrábla vlasy a druhou si položila na své velké břicho.
E tenkrát odešla z návštěvy předčasně.

Zatřásla hlavou, ale setřepat ty hloupé myšlenky se jí stejně nepodařilo.
"Nevadí, když si zapálím?" zjistila, že se trochu bojí jeho odpovědi.
"Ničíte jen sama sebe." Znělo to odevzdaně.
Sáhl do zásuvky stolu a vytáhl malý podšálek.
"Tady máte, není tu popelník."


Úryvek z tiskového prohlášení uchazečky E před vstupem do Mlhy
"Co mi jako první blesklo hlavou, když jsem zjistila, že je slepý? ´Bože a já si kvůli němu koupila nové sako!´ Dělám si legraci, samozřejmě."


Soutěžící A

Dostalo to spoustu jmen v mnoha jazycích. Některá - jako třeba Anděl strážný - zněla zbytečně naducaně a vůbec nevystihovala pravou podstatu a jiná - například superego nebo sebeovládání - pravou podstatu naopak vystihovala až příliš. První člověk za Mlhou tomu říkal hlídací maják a byl na ten název docela pyšný.
Hlídací maják stál kdesi v zadním sklepení jeho hlavy, ale zároveň byl všude kolem něj a obaloval jej do jakési neviditelné krusty. Čas od času vypustil proud červeného signálního světla, který vždycky dopadl silně jako kladivo.
Kvůli hlídacímu majáku se nikdy doopravdy neopil. (A kdopak asi za tebe dojde domů, když se teď nadereš jak peří?)
Kvůli hlídacímu majáku skončil s medicínou sám a dobrovolně. (Příští semestr by tě vyhodili tak i tak.)
Kvůli hlídacímu majáku se vsadil, že se přihlásí do Mlhy. (Klidně se přihlas, stejně tě nikdy nevyberou.)
Teď mu ale připadalo, že maják zůstal společně s částí jeho vědomí, kterou nedokázal pojmenovat, zapomenutý kdesi v Mlze. Nebo ještě lépe - že se pomalu, v tenkých nepoznatelných spirálkách plazil pryč od něj, zpátky do jeho starého světa.
Jinak si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že docela nahý stále utíká neznámem, šerem, které začínalo z jedné strany nad obzorem lehce růžovět, a cítí se docela dobře.
Vlastně skoro lépe než předtím, blesklo mu na kratičký okamžik hlavou. Hned potom se ale jeho tělo sesunulo k zemi. A i když se jeho mysl předtím pohybovala vysoko nad ním, byla teď prudce vtažena zpátky. Teprve v té chvíli se dostavila bolest a téměř ho oslepila.
Skrčil nohy a pokusil se je obejmout. Mrholení už dávno ustalo, ale ve vzduchu stále viselo cosi mokrého a ulepeného. Zavřel oči. Nikdy předtím neběžel tak dlouho. Připadalo mu, že utekl všemu. Vzpomínkám, starému světu i svému jménu. Jako by to všechno někdo rozřezal na nudličky a rozsypal kolem. Bylo to všude, ale zároveň nikde.
Zalitoval, že si s sebou nevzal zápisník a všechno si nepoznamenal, dokud to ještě bylo možné. Koho by ale napadlo, že bude potřebovat zrovna tohle?
Jen tři věci s sebou, tak zněla pravidla. Tři věci včetně oblečení a bot. Museli jste je nadiktovat předem Nejvyššímu šéfovi v jeho kanceláři a jakákoliv další změna byla vyloučena.
Soutěžící A si vzpomněl, jak tenkrát seděl na židli, hrál si s propiskou a čas od času si otřel zpocené ruce do kalhot. Teď za Mlhou by mu to možná přišlo docela k smíchu, kdyby měl s kým se smát.
Na druhou stranu, zapředlo jeho podvědomí, by ses mohl rozbrečet a nikdo by tě neviděl. Tu myšlenku nezavrhl. Jen ji v hlavě odsunul na potom.
Vedle něj ležel kapesní nožík, krabička zápalek a láhev s vodou. Tři zatracené věci, které mu tenkrát přišly jako bezvadný nápad, ale teď, když neměl ani kapsu, do které by si je mohl schovat, mu způsobily jen další pálivý knedlík v krku.
Zamrkal.
Ve světě za Mlhou se poprvé zalesklo Slunce.


Úryvek z tiskového prohlášení soutěžícího A před vstupem do Mlhy
"Jestli se bojím? Upřímně doufám, že není čeho."


Uchazečka E
Napadlo ji, že se Nejvyšší šéf do své kanceláře nehodí. Hlavou jí bleskla představa, jak sedí shrbený v tmavé místnosti za starým dubovým stolem a něco škrábe brkem na kus pergamenu. Pásku přes oči by měl z drahého černého sametu. Ten obraz byl tak skutečný, že jí přeběhl mráz po zádech.
"Přejdeme ke druhému bodu," přerušil její myšlenky. Byla ráda.
Vytáhl ze složky další papír, tentokrát skoro prázdný.
"Promyslela jste si, jaké tři věci si chcete vzít s sebou?"
"Ano."
Vzal si propisku.
"Takže?"
"No..." najednou cítila, jak jí rudnou tváře. Zhluboka se nadechla. "Nějaké jídlo, vodu a... fotku rodiny." Bylo to klišé, věděla to. Ale přišlo jí jednodušší si tu fotku vzít s sebou než ji nechávat doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama