Dobrý den, paní Mlho! 2/2

8. března 2011 v 20:43 | Rebelka |  originální
Druhá část.

Soutěžící A
Východ slunce byl impozantní. Přesně takový, jako měl být. První člověk za Mlhou seděl a díval se. Nic víc. Cítil, jak se ve vzduchu cosi mění, jen to v té době ještě neuměl pojmenovat.
Slunce si ukusovalo stále větší a větší kus tmy. Bylo v tom něco skoro až mystického. Vztáhl si ruce ke krku. Ne, že by ho tam něco svíralo, prostě jen na chvíli zapomněl dýchat.
Osvětlená plocha se pořád zvětšovala a tma ustupovala jako hejno kobylek.
První paprsky ho oslepily. Byly čerstvé, ostré a on věřil, že kdyby chtěl, mohl by je chytit do ruky. Zakryl si oči a pouštěl si světlo jen škvírami mezi prsty.
Poprvé si pořádně všiml země pod sebou. Seděl na louce a ta louka byla dokonalá. Rostliny ho zajímaly od malička, ale i kdyby ne, poznal by, že je něco špatně. Všechny lístky byly zelené a šťavnaté, jeden jako druhý. Jako by je někdo vytvořil podle obrázku z dětské knížky. Někdo, kdo nemá o botanice ani ponětí, napadlo ho, když zjistil, že všechny rostliny v nejbližším okolí jsou čtyřlístky.


Uchazečka E

"Můžete mi tady podepsat, že jste byla seznámena s pravidly soutěže?"
Ruku s propiskou natáhl trochu jinam, než seděla, ale E po ní rychle chňapla.

Nebyl snad nikdo, kdo by neznal pravidla. Dalo se jen stěží uvěřit, že se Mlha objevila teprve před půl rokem. Vznikla z ničeho. Tedy alespoň tak to tvrdili ve zprávách. Občas ale v obchodě nebo na zastávce zaslechla řeči o vědeckém experimentu, který nedopadl přesně podle plánu.
"Nechápu ty cvoky, co do toho jdou," řekla jí tehdy prodavačka. To bylo ještě předtím, než se přihlásila.
Nikdy Mlhu neviděla na vlastní oči. Nikdo ji neznal jinak než z televize a z novin, kromě soutěžících, filmového štábu a několika vědců. Ale prý byla hustá. Jen do ní strčit prst a olíznout.
A člověk, který do ní vstoupil, viděl věci. Na tom se shodovali všichni, kteří se dostali ven.

"Je to živý!" uvedl pro tisk třiadvacetiletý Denis L, technický pracovník, který vstoupil do Mlhy dřív, než mu v tom kolegové stačili zabránit. "Udělal jsem tři kroky, sežralo mi to všechny hadry a potom mě vytáhli ven. Ale vono vás to volá a je to zatraceně přesvědčivý." Doprovodná fotografie byla barevná a Denis L. na ní měl šedivé vlasy.
O pár dní později se nad pátým pivem nechal slyšet, že rozhodně neřekl zatraceně přesvědčivý.
"Asi mi to opravili, aby to mohly číst i děcka. A ani nevotiskli tu fotku, jak mě tahaj z Mlhy úplně nahatýho."

"Šla jsem Mlhou čtyřicet let. Jako Mojžíš," tvrdila Diana S., která předtím povídala něco o osudu a nenechala se ostatními přemluvit, aby tam nechodila. Nebyla pryč ani deset sekund a vypadala úplně stejně, jako když do Mlhy vstoupila.

"Ono to o vás ví úplně všecko!" přišel se šokující zprávou Oliver C., který do Mlhy vůbec nevstoupil, ale ponořil do ní ruku až po rameno.

Opravdový zájem o Mlhu ale vyvolala tisková konference s Denisem L. asi týden poté, co se vrátil.
"Člověk tím nemůže projít nepoznamenanej. Řek bych, že ONO to předá do každýho něco ze sebe. Teď už všechno chápu... myslím smysl života a tak vůbec."
Už si nepamatovala, kdo napsal poprvé ONO s velkými písmeny, ale ujalo se to okamžitě.
Potom se kdosi přihlásil a nabídl spoustu peněz tomu, kdo projde Mlhou a vrátí se zpět. Během několika měsíců vyrostla padesátipatrová budova s Nejvyšším šéfem na vrcholu. E napadlo, že nikde nepsali, odkud přišel, ani o tom, co se nachází ve zbylých devětačtyřiceti patrech.
Během prvního týdne se přihlásilo přes tisíc uchazečů a fronta se vinula po schodech dolů až do třicítky. Ze všech těch lidí vybral Nejvyšší šéf jednoho.
Bohužel se soutěžící A (jeho pravé jméno nikdo neznal - ze stejného důvodu, z jakého si lidé nepojmenovávají králíka, kterého si chtějí dát na nedělní oběd) už z Mlhy nikdy nevrátil.
Uchazečka E si ten den pamatovala. Zrovna se vracela z návštěvy od otce. Byl to čtvrtek a ona si ve čtvrtek vždycky kupovala noviny kvůli inzerátům. Ještě než za ně stačila zaplatit, zakřičel na ni dvoucentimetrový titulek KDYŽ NĚČEMU NEROZUMÍTE, UDĚLEJTE Z TOHO SOUTĚŽ a fotka soutěžícího A. Pod tím vším mnohem menší písmena připomínala, kam že se mají posílat přihlášky a ona v té chvíli věděla, že to zkusí.

"Jestli vás ruším..."
Zamrkala. Teprve teď si uvědomila, že Nejvyšší šéf na ni celou dobu mluvil.
"Ne, ne, já vás poslouchám."
V jednu chvíli si byla téměř jistá, že se jí zeptá, o čem tedy mluvil. Neudělal to.
"Výtečně."
Potom se ale výraz na jeho tváři změnil.
Naklonil se k ní přes stůl, až se jejich nosy téměř dotýkaly. Všimla si, že jeho páska přes oči je vyrobená z nějaké zvláštní jemné látky, kterou nikdy předtím neviděla.
"Vážně to chcete? První soutěžící..."
"Já vím."
Ticho.
Nejvyšší šéf znovu zesílil rádio. Hráli pomalou písničky se slovy, jimž nerozuměla.
"Padesát milionů, pokud se dokážete vrátit. Odpovědnost berete na sebe."
Přikývla. Zrovna jí dělalo nepředstavitelné problémy mluvit nahlas.
"A co na to říkají vaši příbuzní?"
Zamračila se na něj, aby pochopil, že opravdu nemá chuť se mu svěřovat. Až když se zeptal znovu, uvědomila si, že ji nemohl vidět.
"Co říkají?"

Otec nic, ale to nebylo nejhorší.
Mnohem lepší než ta ženská, co si před pěti lety vzal: "Ale není to kvůli našemu miminku, že ne? Protože pro nás budeš pořád něco jako rodina. To přece víš."

"Myslím, že bych snesla ještě trochu těch vašich čokoládových sušenek," řekla po dlouhé chvíli mlčení.
"Jistě. Promiňte." Dosypal je z velkého sáčku a ani jedna nespadla mimo talířek. "Rozhodnutí vám přijde nejpozději do čtrnácti dnů," dodal jakoby mimochodem.


Úryvek z tiskového prohlášení soutěžícího A před vstupem do Mlhy
"Jak dlouho si myslím, že tam budu? No, snad se hned vrátím zpátky, ale pro jistotu jsem ráno nasypal Binkymu zrní do zásoby."


Soutěžící A

Do jednoho stromu, který nebyl ničím zvláštní, vyryl kapesním nožíkem první zářez. Doufal, že ho druhý den znovu najde. Vlastně tušil, že v tomhle světě nebude hrát čas nijak významnou roli, ale když byl malý a četl knížky o trosečnících, zařekl se, že bude vždycky dělat zářezy.
Potom se vydal na průzkum. Ne, že by čekal, že na někoho narazí; ta myšlenka mu připadala tak nesmyslná, že se jí vlastně ani nezabýval. Vydal se na průzkum, protože se to tak prostě dělávalo.
S každým krokem si stále více připadal jako v kreslené knížce. Krytý korunami stromů vytékal ze země pramen ledové vody a pod ním ležel plochý kámen tak šikovně, že se na něj dalo pohodlně dřepnout a pít. Prvnímu člověku za Mlhou to přišlo téměř směšné, ale nestěžoval si.


Úryvek z tiskového prohlášení uchazečky E před vstupem do Mlhy
"Proč by měl Nejvyšší šéf vybrat právě mě? Já nevím. Vůbec nešlo poznat, co se mu honí hlavou."


Uchazečka E

Za týden našla ve schránce obálku s razítkem oddělení zábavy a téměř se ji bála vzít do ruky. Zalepenou ji odhodila na ledničku.
Otevřu to až zítra...
Sama nevěděla, jestli se více děsí kladné nebo záporné odpovědi. Obálka zůstala na ledničce tři dny. Hned vedle ní ležel roztržený pohled slepený izolepou. Byl už pokrytý vrstvou prachu.
Nedokázala říct, co způsobilo, že se třetí den rozhodla a rozlepila obálku. Kromě slova ANO už bylo v dopise jen datum a čas, kdy pro ni pošlou. Přesto cítila, jak se jí zatočil svět pod nohama.
Večer před soutěží se sama opila ve svém bytě. Někdy kolem půlnoci sundala z ledničky roztržený pohled a chvíli se na něj dívala.

Chlapeček se narodil v noci z neděle na pondělí. Je zdravý a skoro nepláče. Všichni se moc těšíme, až se na něj přijedeš podívat.
Taťka
PS: Nechceš si tu Mlhu ještě rozmyslet?
Zmuchlala ho a vyhodila.
V noci spala špatně.

Od laboratoře s Mlhou ji dělilo sedm set kilometrů a cesta letadlem trvala asi dvě hodiny. Dalších třicet minut zabralo maskérkám, než jí upravily obličej do přijatelné podoby.
"Jste odvážná," řekla jedna z nich mezi sedmou a osmou vrstvou pudru.
Když se pokusila otevřít ústa a odpovědět, popraskala jí vrstva make-upu jako litosférické desky. Maskéry ji beze slova setřely a nahradily novou.
"Chceme přece, abyste vypadala před kamerou dobře."
A zranitelně, blesklo jí hlavou, když se musela nasoukat do šatů, jaké nosí princezny v kreslených pohádkách. Celé to působilo směšně, jako když se dá na špinavý oprýskaný stůl nový ubrus se stříbrným vyšíváním. Nebránila se jen proto, že věděla, že šaty zmizí, jakmile vkročí do Mlhy.

"Už je čas." Nevěděla, kdo to řekl; ta věta se vznášela jen tak ve vzduchu a dělala situaci ještě více kýčovitou.
Jestli je to ještě vůbec možné, uchechtla se v duchu, když zahlédla svůj odraz v zrcadle.

Nohy se jí třásly hodně, ale zase ne tolik, jako když šla na pohovor před soutěží.
Blesky fotoaparátů ji znervózňovaly stejně jako ty davy lidí. Z její rodiny nepřišel nikdo, to byla její podmínka. Je totiž mnohem lepší, když nepřijde nikdo, protože si to ona nepřeje, než když prostě jen nepřijde nikdo.
"Mohla bych... ještě jednu výměnu?" zakřičela do davu a jako by se v šumu hlasů na okamžik vytvořilo zvukotěsné místo. "Jako třetí věc s sebou nechci fotku rodiny, ale krabičku cigaret."
Něčí ruce ji zatlačily do vedlejší místnosti, kde byla jen jedna jediná kamera a několik asistentů.
A Mlha.
Napadlo ji, že jestli se dostane zpátky, zajistí, aby se Mlha od teď psala se všemi písmeny velkými. MLHA. Protože to byla MLHA. Dýchala. Jako by vypálila v prostoru díru a rozdělila vesmír na dvě části. Nejděsivější bylo, že doopravdy se ani nepohnula. Nejiskřila ani nevtahovala dovnitř. Jenom... čněla. Nestála v prostoru - ona sama byla prostor. Nebyla tichá - spíš sama ticho vytvářela.
E se přistihla, že na ni musí zírat. Připadalo jí, že vkročit dovnitř by bylo stejně zbytečné a nelogické jako skočit do ledové vody. Přesto udělala další dva kroky. Nejasně si uvědomovala kameramana, který musel stát jen kousek od ní, ale oči měla stále přišpendlené k Mlze.
"Tak můžete." Na kratičký okamžik jí blesklo hlavou, že to promluvila Mlha. Skoro si přála, aby to tak bylo.
"Dobrý den, paní Mlho!" Byl to kýč, ale v televizi se to bude vyjímat dobře.
Když vkročila dovnitř, připadalo jí, že se Mlha zhluboka nadechla a zazubila se.


Mlha ji objala a přitiskla ji k sobě. E se roztřásla. Nebolelo to, spíš někde uvnitř věděla, že by to prostě bolet mělo. Přesto cítila, jak se její nohy mechanicky pohybují stále dopředu; chtěla to zastavit, ale bylo to jako snažit se v rozbouřené řece plavat čubu.
Mluvily k ní hlasy, jen nevěděla, jestli jsou opravdové, nebo žijí jen v její hlavě. Nedokázala říct, jaká z těch možností se jí zdála méně děsivá. Děsivá. To je šest písmen, tři slabiky. Přídavné jméno. Snažila se být racionální. Přemýšlela nad vším, jen aby se ujistila, že stále někde uvnitř ní existuje něco jako vědomí, že tam je a čeká, až ho bude potřebovat.
A ve chvíli, kdy jí prolétlo hlavou, že to vlastně není tak těžké a že to všechno docela dobře zvládá, přišel konec.
Mlha ji vyplivla, ano, to bylo to správné slovo.

Do obličeje ji udeřila vlna světla, takže musela zavřít oči. Snažila se mžourat přes přimhouřená víčka, zahlédnout alespoň něco. I když by předtím nevěřila, že je její tělo něčeho takového schopné, měla teď napnutý každý sval. Připravená kdykoliv se rozběhnout zpátky.
Zjistila, že když se dívá kolmo do země, není bolest v očích tak strašná. Náhle se zarazila. Přímo pod ní, zřetelné jako otisky v sádře, vedly lidské stopy. Někdo je musel udělat do mokré půdy, která potom zaschla. Sklonila se k nim. Špičky byly zabořené hluboko do hlíny, zatímco paty téměř nebyly vidět.
Zdálo se jí, že kdysi v nějaké detektivce četla o něčem podobném. Jen si teď nemohla vzpomenout, jestli to signalizuje, že člověk utíkal nebo šel pomalu.
Vstala. Nebyla si jistá, jestli se má nechat stopami vést; přeci jen, směřovaly jen tam, ne zpátky. Lepší plán ale neměla.

Šla s hlavou sklopenou jako lovecký pes. Občas se odvážila zvednout pohled a podívat se dál před sebe, ale paprsky bodaly do očí příliš silně.
Každé stopy musí vést k nohám. To je zákon. Přesto ji překvapilo, když nad sebou uslyšela lidský hlas.
"Mohl bych vás poprosit, abyste chvíli nezvedala hlavu? Víte, nečekal jsem, že někdo přijde, takže jsem jaksi to... no..."



Nejvyšší šéf


Nejvyšší šéf byl dobrý v řadě věcí, ale šipky k nim nepatřily. Možná proto ho tolik bavilo je hrát. Se svojí páskou přes oči vypadal jako vrhači nožů v cirkuse. A stejně jako oni ani jednou nezasáhl cíl.
Když zaslechl z chodby kroky, spěšně posbíral z podlahy ulámané hroty a posadil se za stůl.
Z venkovní strany dveří se objevila úplně nová cedulka KLEPEJ. Nejvyšší šéf nebyl dobrý v šipkách, ale na tohle měl vyloženě talent.
Klika cvakla a příchozí vstoupil.
Nejvyšší šéf se zasmál a náhle zněl docela jako malé dítě.
"To mi nemůžeš aspoň jednou udělat radost, Petře?"
Muž, který pracoval jako obsluha výtahu, se bez vyzvání posadil.
"Sám víš, že kdybych zaklepal, máš po náladě. Upřímně, nenudí už tě trochu ta tvoje přikázání, která nikdo z nich nemůže porušit?"
Nejvyšší šéf zamyšleně otáčel v prstech šipku.
"Petře?"
Tázavý pohled.
"Ty jsi sem ale nepřišel kvůli tomuhle, že?"
Petr se na své židli ošil.
"Pořád mi vrtá hlavou jedna věc," přiznal. "Celou dobu jsi věděl, že se z Mlhy nikdo nemůže vrátit."
Nejvyšší šéf kývnul ztěžka, jako by musel nést neviditelné závaží.
"Tak proč tohle všechno?"
Otevřel zásuvku a položil na stůl misku s pozlaceným okrajem. "Sušenky?"
"Buď tak hodný."
Zavládlo ticho rušené jen tikáním hodin. Petr si byl téměř jistý, že zde jsou jen proto, aby vyplňovaly právě takové chvíle. Nejvyšší šéf nepotřeboval znát čas. On byl čas.
"Odpověď už stejně znáš," řekl tiše.
A pak to Petrovi došlo.
"Cedulky?"
"Ano, to také." Nejvyšší šéf kývl směrem k obrovským oknům. "Tenhle svět je starý. Plný... však víš... cedulek. Slunce už tu nesvítí tak jako dřív. Les nevoní jako dřív. Sníh nekřupe pod nohama jako dřív." Zamyšleně se zakousl do sušenky. "Takže jsem vytvořil nový. Ale potřeboval jsem do něj nějaké... obyvatele. Pro dobro věci, chápeš."
Slova Nejvyššího šéfa několik okamžiků visela ve vzduchu. Potom se Petr zhluboka nadechl.
"Ale co budeš dělat, když ten tvůj úžasný nový svět nebude fungovat?"
Pokrčil rameny, vstal, přistoupil k oknu, a kdyby měl oči, dalo by se říct, že pozoroval město pod sebou.
Petr si v té chvíli uvědomil, že vlastně nechce znát odpověď.


Soutěžící A a E

"Než seženeme něco lepšího, musí nám stačit ten fíkovník," prohodil soutěžící A. Potom váhavě, jako by přemýšlel, jestli to je vhodné, dodal. "Ale stejně je legrační, že nebýt mě, zakryla by ses listy toxicodendron radicans..."
E na něj vrhla znechucený pohled. "Bezva, sdílím svět s šíleným botanikem."
"Toxicodendron radicans," zopakoval, zaklonil hlavu a rozesmál se. "Jak tě to u všech všudy napadlo?"
"Prostě to rostlo tady kolem. Hele, nechceš jabko? Dostala jsem ho s sebou."
Soutěžící A se zakousl a svět za Mlhou byl pořád stejný.


Nejvyšší šéf

Položil si na koberec pravítko jako startovní čáru tři metry od terče. Hodil. Šipka opsala oblouček a odrazila se ode zdi.
Povzdechl.
"Když jsi Bůh, Petře, každý automaticky předpokládá, že budeš dobrý ve všem."
Další šipka lízla terč, chvilku jako by přemýšlela, jestli se do něj přeci jen nemá zabodnout, ale nakonec spadla vedle té první.
"Ale tyhle za-tra-ce-né šipky..."
Petr se chápavě usmál.
"Když už jsme u těch věcí, které ti nejdou... ta čtyřlístková louka ve světě za Mlhou nepatří k tvým nejlepším nápadům."
"Prostě mi přišlo, že by se jim trocha štěstí hodila."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Julie Julie | 8. března 2011 v 21:03 | Reagovat

Já jsem Mlhu právě objevila. Hlásím, že pointa je neprůhledná skoro až do samého konce (z nějakého důvodu mi napověděly ty stopy, ale nevím proč). Cedulky s přikázáními jsou úžasný. I Petr. E je krásně živá. Nejvíc díky těm čokoládovým sušenkám:-) Porotci prostě očividně nemají rozum.
Nejhorší ale je, že teď pořád musím přemýšlet o pokračování. Budou další soutěžící? Který z těch dvou světů je ten náš? Takových otázek...

2 Reb Reb | 8. března 2011 v 21:57 | Reagovat

Je zajímavé, že zrovna ty stopy... :o) Nápověd tam je dost, ale tohle mě nenapadlo.
Mohla bych napsat, o kterém světě si myslím, že je ten náš, ale asi by se to nemělo. Asi by si to měl každý rozhodnout sám.
Víno ve mně s tvrzením o porotcích tak trošku souhlasí, ale však já ho brzo potlačím :o).
Děkuju za komentář. Ani nevíš, jak mě potěšil ;o).

3 Keneu Keneu | 8. března 2011 v 22:35 | Reagovat

Reb, víš co jsem Ti vyprávěla o svých pocitech po dočtení Pratchetta, že jo? Teď mám to samé...

Smekám a držím chvíli ticha za zmařenou šanci (blbí Fragmenťáci...).

4 Reb Reb | 8. března 2011 v 23:06 | Reagovat

*červenajík*
Děkuju :). Zmařená šance ne... sama a sebe jsem ráda, že jsem si to napsala.

5 Keneu Keneu | 8. března 2011 v 23:38 | Reagovat

Reb, tady je něco pro Tebe. Nebo spíš pro Mlhu.
http://keneu.blog.cz/1103/mlze

Protože jsem vážně... to slovo ještě nevymysleli...

Promiň, jestli blábolím, jsem poněkud spící.

6 Éternité Éternité | 9. března 2011 v 0:06 | Reagovat

Dlouho jsem nic podobného nečetla. souhlasím s "popratchettovským" pocitem.
moc povedené.

7 Reb Reb | 9. března 2011 v 13:28 | Reagovat

Keneu, děkuju :). Děkuju, děkuju :D.

Éternité, jsem ráda, že ti to přijde povedené :). Zvlášť v takovou ošklivou noční hodinu - já bych to o úplnoci stoprocentně nepochopila :D.

8 Mants Mants | 9. března 2011 v 13:45 | Reagovat

No, četla jsem z vybraných povídek zatím jen první dvě a ta druhá je fakt příšerná... Nějak jsem o tu soutěž trochu ztratila zájem, jen diskuzi si ale čtu dál a pořád mě to hrozně baví. :)A stejně jsem hrdá, že jsem po dlouhé době něco dotáhla do konce. Má další práce bude na pohádce o Vlastě, kterou teď chci ilustrovat. Povídku mi tu nezveřejňuj:D Chci v ní udělat ještě pár změn a otevřu nejspíš mants.blog a šupnu to tam. :)
Jo a chci ti pochválit toto, má milá spisovatelko. Byla jsem zvědavá, jak se s tím nakonec popereš. Pokrčil rameny, vstal, přistoupil k oknu, a kdyby měl oči, dalo by se říct, že pozoroval město pod sebou.

9 Reb Reb | 9. března 2011 v 13:54 | Reagovat

Diskuse mě taky baví :D:D.
Přesně tak, tak dlouhou nefanfikci jsem ještě nenapsala a jsem ráda, že jsme se do toho daly :).
Jé, pohádka o Vlastě bude skvělá!
No... štve mě, že jsem se nakonec nepoprala s tím, co má pod páskou :). Nejdřív jsem tam měla, že o tom jen A přemýšlel, ale přišlo mi, že by mně jako čtenáři vadilo, že tam není napsané, jak to je doopravdy. Potom si prostě tu pásku najednou sundal, ale to byl zas moc velký šok... takže to tam nemám, ale docela mi stačí, že vím sama, jak to je :D.

10 allison allison | 9. března 2011 v 19:48 | Reagovat

Pekný blog, prepáč za reklamu :D ale navštív moj blog www.Allison.blog.cz

11 Lunkvil Lunkvil | 9. března 2011 v 20:57 | Reagovat

Jé, to bylo zajímavé a moc hezky napsané. Při popisu budovy a Velkého šéfa jsem z nějakého důvodu musela velmi intenzivně myslet na Satelite 5;-)
A jinak nevím proč, ale z nějakého důvodu mi tenhle závěr přišel dost předvídatelný už hrozně brzo. Což samozřejmě povídce vůbec neubralo na zajímavosti, spíš naopak.
(Mimochodem, Petr je sympaťák;-)

12 Reb Reb | 9. března 2011 v 21:43 | Reagovat

Páni, na Satelite 5 jsem si ani nevzpomněla... když už, tak mi občas přišlo, že trošičku vykrádám 1984 :).
Petra jsem nakonec po dlouhém myšlenkovém porodu upravila tak, že ho mám nakonec taky ráda :).
A je mi líto, že jsi závěr tušila už dlouho dopředu. Příště budu muset víc počítat s intuitivními čtenáři... :)

13 Lunkvil Lunkvil | 9. března 2011 v 22:30 | Reagovat

Ale dyť říkám, že to vůbec nevadilo...

14 Éternité Éternité | 10. března 2011 v 21:16 | Reagovat

Já jsem noční živel, nejlépe chápu v noci.
Je proto děsná smůla, že můj studentský život se odehrává ve dne - nemohu tak dostatečně projevit svou inteligenci.

15 Blanch Blanch | 14. března 2011 v 9:42 | Reagovat

Ahoj Rebno,
moc se omlouvám, že píšu mimo téma :)
Nevíš něco o Ilianě? Nebo nemáš na ni kontakt?
A poprosím tě, abys teď častěji koukala do jednačky na LC, díky moc :)

16 strigga strigga | 14. března 2011 v 11:02 | Reagovat

Přiznávám bez mučení, že než jsem pointu pobrala já, uběhlo už nějakých třicet vteřin od dočtení :-D nicméně, i tak se před tebou skláním. Úžasný nápad, šikovné zpracování, dobrá myšlenka. A motiv Mlhy (nebo MLHY) tomu ještě dodává na zvláštnosti. Má to atmosféru, a takových povídek ještě pořád moc není. V oněch třiceti vteřinách, než jsem došla pochopení, mi to připadalo příliš krátké - pak mě ale osvítilo a já najednou věděla, že není co víc říkat. Smekám. :)

17 Reb Reb | 15. března 2011 v 21:52 | Reagovat

Blani, já se snažila, ale jsem asi blbá a sklerotická. Myslela jsem, že se na admina chodí přes https://layouts.candita.cz/admin.php, ale asi ne... prosím poraď a nesměj se mi moc nahlas.

Striggo, děkuju mnohokrát. *červenajík*

18 hugo¨ hugo¨ | 6. dubna 2011 v 17:15 | Reagovat

Koukněte na stránku  http://vydelejnanetu.iplace.cz/  Je tam vše koukněte se!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama