Hlavu vzhůru a nešlapat na motýly - 4. část

19. ledna 2012 v 18:53 | Rebelka |  originální
- část čtvrtá, která zcela otevřeně propaguje alkoholismus a Hvězdné války -
Za beta read opět děkuji Keneu.




Ukázka z Univerzálního holografického výkladového slovníku z počátku čtvrtého tisíciletí:
Hospoda
Charakteristika: místo sloužící ke konzumaci alkoholických nápojů a vedení hlubokomyslných debat s plytkým obsahem (2. a počátek 3. tis.)
Důležitá data: smrt posledního alkoholika v roce 2233.
Důvod úpadku: špinavé ubrusy, vysoké ceny, nepříjemná obsluha
Související pojmy: kocovina, zvracení, Jack London

"Na to, že jste mě mohl vzít do jakékoliv doby a na jakékoliv místo... kde to vlastně jsme?"
"Hospoda. Jednadvacátý století," učitel se rozhlédl kolem sebe a zatvářil se jako pyšný rodič. "Tohle je přímo ukázkovej exemplář. Už jste viděl záchody, Loki? Jsou tak dokonale... znečištěný!"
Nenápadně jsem svoji židli (pokud se ta rozviklaná ošklivost dala nazvat židlí) posunul dál od něj.
"A taky nemůžu dýchat," oznámil jsem konverzačním tónem. "Co to je, nervový plyn?"
"Cigaretovej kouř. Fascinující věc. Víte, že už sir Walter Raleigh podporoval ozdravný účinky tabáku? Samozřejmě, zemřel potom na rakovinu plic, ale i tak to byla nadčasová myšlenka."
"Jako bych měl v plicích nějaké mrtvé zvíře. Mělo by se to zakázat."
Neviděl jsem mu do tváře, protože mu sluneční brýle zakrývaly polovinu obličeje, ale i tak jsem si všiml, jak zkřivil rty.
"Zakážou. Za deset let." Podle mě mluvil až příliš hrobovým hlasem, ale nic jsem neřekl. "Potom přijde zákaz přepálených jídel, potom všeho smaženého, tlustých lidí, alkoholu... a budeme v prdeli, Loki. Takže buďte zticha a počkejte, dojdu nám pro něco k pití."
"Nechci pít. Alkohol je škodlivý."
Podíval se na mě téměř soucitně.
"Loki, já vás mám většinou rád..."
V plicích jsem ucítil palčivé cosi, co nemělo s cigaretovým kouřem společného vůbec nic.
"... ale v některých chvílích, jako je třeba tato, uděláte nejlíp, když budete mlčet a tvářit se roztomile. A než zase příště vypustíte nějaký podobný moudro, uvědomte si, že ve chvíli, kdy přestali spisovatelé chlastat, šla literatura do hajzlu."
Aniž by počkal na moji reakci, zvedl se a pomalým krokem přešel k výčepnímu pultu.

Za barem stála žena a její šaty připomínaly spíše vitrínu než oděv. Oči měla namalované tak, že by je muselo být vidět i v sousedním městě. Napadlo mě, že kdyby mrkla, rozmlátí si řasami lícní kosti.
Zdálo se ale, že učiteli nechutná nepřijde. Lokty měl opřené o pult, něco jí vyprávěl a ona se hihňala, až se jí hrudník natřásal jako rosol.
Když mu podávala dvě plné sklenice, usmála se na něj tak široce, jako by ho chtěla spolknout. Myslel jsem, že ji zpraží nějakým svým oblíbeným archaismem, ale on se místo toho zatvářil podobně pitomě a natáhl k ní ruku s mnohem větším obnosem, než kolik činila naše útrata. Něco mu zašeptala, on se zasmál - bylo to skoro žalostné. Když už to vypadalo, že se od toho výčepního pultu (a od jejích vyboulených předností) nikdy neodlepí, vzal do každé ruky skleničku s čímsi červeným a vrátil se zpět ke mně.
"In vino veritas," řekl a na tváři měl stále ten připitomělý úsměv. "Víte, co to znamená? Latinu do vás asi nikdo nenapumpoval, že?"
Moje literární injekce zahrnovala i celou ságu o Harrym Potterovi a té zákeřnosti, které se říkalo veritasérum, takže mi po jeho slovech přeběhl mráz po zádech. Snažil jsem se ale nedat na sobě nic znát.
"Zeptejte se toho vašeho balónovitého zázraku. Zdálo se, že toho ví spoustu nejen o latině," odsekl jsem.
"Stále máme hodinu," zasyčel a důrazně odděloval každé slovo.
"Ano a žák je nadřazený učiteli."
"Ne v této době. Chlapče." Chytil sklenici za něco, co připomínalo stonek rostliny, až mu zbělaly klouby prstů. "Vezměte si ji do ruky."
Zaváhal jsem, ale ten kousek jeho tváře, který jsem přes brýle viděl, se stáhl do takového šklebu, že jsem raději udělal, co říkal. Učitel pohnul svojí skleničkou směrem k mé, až se srazily a zacinkaly.
"Nemusíte se tvářit tak vyděšeně," prohodil o poznání smířlivějším tónem. "Takhle se to dřív dělalo."
"Myslíte v době válečného stavu?" Můj hlas zněl jen zpola tak sarkasticky, jak jsem si přál.
Učitel mě neposlouchal. Přičichl ke své sklenici a potom k ní jemně přitiskl rty.
"Neměl jsem víno celou věčnost."
Všiml jsem si, že mu trochu přeskočil hlas a cítil jsem se trapně i za něj.
"Je vynikající," na okamžik se zamyslel, "i když by mi teď asi chutnalo, i kdyby to byly nabarvený psí chcánky."
Všiml jsem si, že mu stačilo dostat se do stejné místnosti s alkoholickými nápoji, aby ze sebe začal sypat archaismy s ještě větší kadencí. Patrně mě čekala dlouhá noc.
Napil jsem se.
"Tak co tomu říkáte?"
"Chutná to trochu jako zředěná kyselina octová."
Naklonil se ke mně, až jsem jasně viděl kapku vína v místech, kde mu končil spodní ret a začínala brada.
"Dnešní lekce číslo jedna, Loki," zašeptal. Přišlo mi, že tentokrát se ani nesnažil být dramatický - prostě nechtěl, aby nás někdo slyšel. "Takový věci tu o vínu neříkejte. I kdyby to byla pravda."

Po několika dalších skleničkách jsem zjistil, že víno vůbec nechutná špatně. Jistě, svrbělo na jazyku a vypalovalo mi kdesi uvnitř horkou, lehce svíravou cestičku, ale dělalo to takovým zvláštním a neuvěřitelně příjemným způsobem.
"Víte, co je zajímavé?" Kdesi v zastrčeném koutku mysli jsem si uvědomoval, že se mi pohybují ústa, a dokonce jsem i vnímal význam svých slov, ale nedokázal jsem je kontrolovat.
"Vůbec nevím, kde mi začíná stůl a kde končí ta zatracená dřevěná ruka. Tady, koukejte," vzal jsem učitelovu dlaň a položil ji na tu svoji.
Rychle ji zase zvedl a podepřel si s ní bradu.
Chvíli jsme mlčeli. Chtěl jsem něco říct, cokoliv, jakoukoliv pitomost, která by mi přišla na jazyk; jaksi jsem cítil, že tohle je ta pravá příležitost se dozvědět užitečné informace. Ale v hlavě jsem měl prázdno, skoro jsem slyšel, jak mi tam zvoní ozvěna. Tak jsem se jen napil a neříkal nic.
"Věděl jsem, že se vám tady bude líbit."
Jenom jsem pokýval hlavou.
"Víte," pokračoval učitel, "nikdy jsem se vás na to nezeptal, ale..." trochu si srkl vína, "... proč se jmenujete Loki? V době, kdy si každej vybírá jméno sám, proč zrovna tohle?"
"Omylem."
Učitel se uchechtl, až mu zaskočilo a musel začít kašlat.
"Ono je to vlastně hloupé," mumlal jsem a hrál si s cípem ubrusu.
"Hloupý historky mám nejradši."
"Jak chcete. Tedy... znáte Star Wars?"
"Umí orel lítat?" Když viděl můj nechápavý výraz, povzdechl si. "Mám Obi - Wanův plášť, vzpomínáte?"
Přikývl jsem.
"No prostě jsem vždycky obdivoval Luka Skywalkera a chtěl jsem se jmenovat po něm, ale víte... gramatika mi nikdy nešla."
Učitel se rozesmál, až se po nás otočilo několik lidí.
"Až budu příště někoho učit pravopis, použiju vás jako odstrašující případ."
Měl jsem se cítit uraženě, ale z jakéhosi neznámého důvodu mě to spíše potěšilo. Zachoval jsem ale zkroušený výraz.
"Nechte toho," zabručel jsem. "Dovedete si představit, jak mě na... na... nasralo..." všiml jsem si, jak se téměř neznatelně usmál, "... když jsem zjistil, po kom jsem se pojmenoval doopravdy?"
"Už... toho... nechte! Pi-pitomče, zrovna... jsem se... napil."
Když jsem viděl, jak mu víno teče po té jeho sofistikované bradě a ještě sofistikovanější košili, rozchechtal jsem se také. Za chvíli jsem si už ani nepamatoval, proč jsme s tím vlastně začali, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, že když jsme konečně přestali a zavládlo těkavé, udýchané ticho, udělal jsem věc, která mi v mém alkoholickém opojení připadala jako ta jediná správná.
Zhluboka jsem se nadechl.
"Tykání?"
Ticho.
Nakonec přikývl.
"Tykání."
Skleničky ťukly o sebe.
"Ale jenom proto, že jsi Star Wars fanoušek," dodal.
Zašklebil jsem se na něj.
To další ticho, které potom zavládlo, bylo zatím nejlepší ze všech.
"A proč Edmond?" Nejdříve to měla být jen konverzační otázka, ale přistihl jsem se, že mě opravdu zajímá, co odpoví.
Chvíli nic neříkal.
"Přece víš, o čem je ta knížka," zamumlal nakonec a pozoroval červený zbytek na dně své skleničky.
"Hrabě Monte Christo?"
"Hrabě Monte Christo."
Další ticho, tentokrát mnohem hlubší.
"Prostě... dalo by se říct... strávil jsem hodně dlouhou dobu ve vězení."
Nepřerušoval jsem ho a on mluvil dál.
"Možná si myslíte... myslíš, kdovíjak jsme v naší době vyspělí... asi ano, ale jedna věc se nezměnila. Když se jim nelíbíš, prostě tě někam zavřou. Tak to vždycky bylo a vždycky bude."
Pozvedl skleničku k ústům, potom si uvědomil, že už je prázdná, a položil ji zpátky na stůl.
"Hodně jsem tam četl. Vlastně jsem přečetl úplně všecko, co mi přišlo pod ruku. Kdybych chtěl bejt patetickej, řekl bych, že mě ti dávno mrtví spisovatelé zachránili. Proto na ně teď nedám dopustit."
"A... jak dlouho?"
"Jako Edmond," chmurně se usmál. Až do této chvíle jsem si myslel, že se lidé chmurně usmívají jen v knížkách.
Hrozně moc jsem mu chtěl něco říct, cokoliv, nějak ho povzbudit, utěšit...
Ale zmohl jsem je jen na rozechvělé: "Dojdu nám ještě pro pití."

ooOoo

"Cen-centrolálo? Centrálálálo... lálo?"
Rozsvítilo se modré světýlko.
"Hlásím... hlásím pane hejtmane že dnešek proběhl v poklidu, subjekt nejevil žádné sklony k rozvrat... roz... zvatkovité činnosti. Navrhuji ukončit sledování. Přeji vám... z celého srdce příjemný zbytek... života."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 K K | 19. ledna 2012 v 21:16 | Reagovat

Některé obraty vážně fantastické! "šaty připomínaly spíše vitrínu než oděv" nebo "roz... zvatkovité činnosti"!:-D

2 Reb Reb | 19. ledna 2012 v 21:52 | Reagovat

Děkuju. (Brácha mně právě vynadal, že se usmívám, když mi vypráví nějakém masakru z druhé světové - a vůbec nechápe, že mám akorát radost z toho komentáře.) :D

3 Skřítě Skřítě | 20. ledna 2012 v 10:25 | Reagovat

Vřele souhlasím, ty obraty jsou opravdu geniálně trefné... opět mi to zvedlo náladu a konec vyloženě rozesmál. Je tam všechno, napětí, dokonale vystižené prostředí i humor a nadhled... Začínám se děsit vývoje vztahu mezi žákem a učitelem...jsem zvědavá jak si s tím poradíš... a jak to celé dopadne... předpokládám, že lidi z centrály asi brzy začnou větřit... zvlášť po posledním hlášení... líbí se mi, že jsou do toho vmontované různé známé věci z knížek a filmů atd. Prostě je to výborné... co chtít víc? Snad jen další kapitolky :-D

4 Reb Reb | 20. ledna 2012 v 12:23 | Reagovat

Taky jsem zvědavá, jak si s tím poradím :D. Protože se mi tam pořád cpe jen jedno jediné zakončení, které se mi moc nelíbí.
Za vztah mezi žákem a učitelem nemůžu - to oni sami :o). Ale už se mi naštěstí trochu klidní.
Jsem ráda, že ti to zvedlo náladu :o).

5 Kleio Kleio | 20. ledna 2012 v 17:38 | Reagovat

*tiše se pochichtává, áchá, íchá, juchá a napjatě čeká*

6 Reb Reb | 20. ledna 2012 v 23:23 | Reagovat

Radši moc nečekej, je to v podstatě celé no slash :o).

7 Kleio Kleio | 21. ledna 2012 v 14:59 | Reagovat

To vůbec nevadí. Ale jisté jiskření mě v zásadě dokonale uspokojuje v tomhle směru. Jsem napjatá, uíchaná a uáchaná z úplně jiných důvodů. Třeba těch, že je to bezva!

8 Profesor Profesor | 21. ledna 2012 v 21:24 | Reagovat

Dohlížitel se se subjektem ožral jako prase. Jo, jo. Holt, in vino veritas.
Popravdě řečeno se mi tahle část tolik nelíbila. Nevím proč, ale něco mi v ní scházelo. Jenom nevím co. Pardon.

9 Mants Mants | 22. ledna 2012 v 12:46 | Reagovat

Naopak, jde to pořád dál a dál. Hrozně zábavné počteníčko, člověk si tu oddychne, pobaví a potěší se. <3

10 R R | 29. ledna 2012 v 11:51 | Reagovat

Profesore, no jo, každý má holt jiný vkus. Není proč se omlouvat. Já mám tuhle část docela ráda a psala se mi dobře právě proto, že je taková normální a nic moc se tam neděje.

Mants, děkuju. Ty určitě víš, jak moc jsi mě potěšila, takže dalších slov není třeba <3.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama