O tom, že nejlepší vánoční dárek na světě je poukázka na jedno hezké propadnutí, jsem vám už psala. Nuže, dnes nastal onen den D.
Za posledních pár dní se mi pokazilo pár podstatných věcí. Vyhodila jsem si loket a až do včerejška nemohla hýbat levou rukou, onemocněla jsem, dostala antibiotika a bylo mi přikázáno, abych se zdržovala v klidu, teple a suchu.
Na světě ale stále ještě existují věci, které bych si nenechala ujít, ani kdybych byla třeba bez nohy. Ale nesuďte mě příliš přísně, už jsem skoro zdravá - jen jsem si potom kvůli těm antibiotikům nemohla dát, až bylo po všem, s ostatními pivo :o).
Takže hezky od začátku...
V samotném srdci Moravského krasu leží malebná vesnička jménem Rudice. Mám ji ráda jednak kvůli krásnému větrnému mlýnu...
... ale hlavně kvůli ještě hezčímu okolí.
A to jsem ještě v té chvíli netušila, že nejlepší pohled na Rudici je zespodu.
Bylo nás sedm statečných. Vlastně osm, pokud byste chtěli počítat i pana speleologa, který nám to všechno ukazoval. Dostali jsme výbavu, takže jsme vypadali jako drsní jeskyňáři - i když my jsme si v bráchem soukromě kvůli tomu netopýrku na náprsní kapse říkali batmani.
Poslední rozloučení se světlem.
A potom už po žebřících dolů...
... a dolů...
... až jsme se dostali více než sto padesát metrů pod zem. To, v čem stojím, je potok.
Víte, že sto padesát metrů pod zemí je ukazatel? :o)
Potom jsme se vydali po proudu (spíše v proudu) podzemního potoka kupředu. V místech, kde byla voda až moc hluboká, jsme "ručkovali" po lanech.
(Vy, kteří mě znáte, si dokážete jistě živě představit, že v místech, kde ostatním sahala voda ke kolenům, jsem si čvachtala stehna...)
Jeskynní výzdoba byla úchvatná a člověkem téměř nedotčená. Už se těším, jak se při svém budoucím provádění návštěvníkům řeknu, že jestli si myslí, že jsou teď v nějaké pořádné jeskyni, tak ať si to rychle myslet přestanou. Budou mít určitě radost ;o).
Fotky v žádném případě nedokáží vystihnout, jak hezky zam bylo. Ty krápníky byly tak obrovské, že si mi prostě nevešly do záběru.
No coment. Prostě záviďte ;o).
Představuji vám chodbu vzdechů - častěji je mezi speleology známá jako kurvachodba.
Zkuste si představit devadesát metrů dlouhý tunýlek, kde je vody právě tolik, abyste se neutopili, ale aby vám pěkně ztrpčila život. Chodbička je vysoká asi půl metru - v těch lepšách místech.
Takže my, malí lidičkové, jsme si ji hezky prolezli po kolenách a potom jsme škodolibě poslouchali naše vysoké kamarády, kteří se těch devadesát metrů museli plazit po břiše.
Jejich vzdechy a kurvování šly jistě slyšet až na povrch ;o). Hahaha, a to si ještě nepřipouštěli, že to stejné půjdeme i nazpět.
Abyste vykouzili na bráchově za jiných okolností velice mírumilovném ksichtíku takový to výraz, stačí vám jen tyto dva kroky:
1. Kolenovat před ním chodbou vzdechů.
2. A zároveň mu dělat přednášku na téma: Jak je dobré být malej.
Úsměv se mu vrátil, až když se strop trochu zvedl.
No a potom už klasika:
Žebříky tak vysoké, že se ztrácely v mlze,
... nějaké to protahovaní,
... a samozřejmě všudypřítomné brodění.
Dostali jsme se až na závěr naší cesty - do Rudického Dómu. Poslední hřebík do rakve naší podlomené morálky zasadil pan speleolog, když nám oznámil, že stojíme přesně pod rudickou hospodou. Sto devadesát metrů pod rudickou hospodou. Kdyby se jim vylilo pivo, tak nám tam do půl hodiny teče po stěnách :o).
Pročež potom někteří z nás s toužebným výrazem zírali směrem vzhůru.
Všímáte si, jak se ze mě nezadržitelně stává unavené, mokré, hladové (ale spokojené!) cosi? :o)
No a potom pomalu zpátky.
No a potom přišel můj nevětší zážitek.
Náš pan průvodce naznal, že máme ještě dost času, takže se podíváme ještě do jedné boční slepé chodby. Až potom řekl, že tam s námi nepůjde a že máme prostě jít a jít a až bude ta voda vážně vysoko, tak se máme otočit a vrátit se.
No a ještě potom všichni ostatní tak nějak ustoupili dozadu, a když jsem pak najednou zjistila, že jdu první - prťavý hobitek výpravy - bylo už pozdě. Potok mi sahal někam ke stehnům a já si říkala, že jestli na mě něco vyskočí nebo se něco stane, tak zapomenu, že jsem dáma, a udělám si do svého erárního overalu něco velmi ošklivého.
Nic se nestalo, jen jsem si říkala, že je přede mnou nějaká moc velká tma. No, samozřejmě, to, že jsem měla vyplou čelovku a cestu mi tedy osvětlovali jen ti, co šli za mnou, jsem zjistila, až jsem se vrátila zpátky do bezpečí k průvodci.
Následující fotografie nepotřebují komentář.
No a potom už jen nahoru, nahoru - sto padesát infarktových metrů po žebřících.
Ufff, žiju!
Návrat zbloudilých oveček.
No a na závěr můj "no-jasně-že-to-bylo-úžasné-ale-teď-na-mě-ještě-chvíli-nemluv-nebo-se-složím" výraz.
R | 29. ledna 2012 v 11:49 | 
Jen doufám, že se vám ty fotky zmenší tak, abyste je tu viděli celé - jestli ne, tak křičte.