Přišlo to náhle, nikdo to nečekal - a o to silnější to mělo dopad. Za posledního půl měsíce se ze mě pomalu stal (pro nedostatek jiných výstižných výrazů musím použít tohle) něco jako sportovec.
Každý večer cvičení s diktátorkou, která na mě z obrazovky ječela tak dlouho, dokud mě nedonutila dělat kliky, bruslení, běžkování, výpravy po zamrzlých tocích... a taky jsem byla už podruhé za čtrnáct dní v podzemí. A tentorkát to bylo opravdu drsné.
Mám kamaráda jeskyňáře. A ten, když viděl fotky z Rudického propadání, mi nabídl, že mě vezme do stejného potoku z druhé strany - z Býčí skály.
Zeměpisná vsuvka:
Jedovnický potok se propadá u Rudice a vynořuje se o necelých deset kilometrů později u Býčí skály.
Před čtrnácti dny jsme tam vlezli z pravé strany a dostali se až k Rudickému dómu.
Včera jsme šli zleva až k Srbskému syfonu. Takže ještě kousek a budee to mít prolezlé úplně celé - bohužel do těch míst se v současnosti dostanou jen potápěči.
No a teď už normálně.
12.2.2012 kolem půl jedenácté vlezlo do Býčí skály pět dokonale čistých a suchých lidí.
Prošli jsme kolem netopýrů (jsou to vrápenci malí - nebo nějaké potvůrky, které se hodně podobají vrápencům malým.)
A kolem pamětní desky Marie Terezie - ano, ta žena byla snad všude :o).
A kolem takového krásného telefonu.
Jak jsme se ale dostávali pořád dál a dál, známek civilizace ubývalo.
Tenhle potvorák tam hlídá.
No a potom jsme se dostali k potoku a začala ta pravá divočina. Tentokrát jsem měla holínky jen po lýtka, takže jsem asi po čtvrt hodině měla celkem slušný bazén. Teplota vody dosahovala vražedných pěti stupňů.
Žebříků nebylo tolik jako v Rudickém propadání, ale užili jsme si.
No a potom přišel zlatý hřeb - ÚPBK - úsek předběžného konce. Pokud nejste drsňáci, dál se nedostanete :o).
Jdete v potoce a najednou se začne stažovat strop.
A ještě se svažuje a ještě...
Až na čtyřicet centimetrů. Z toho patnáct centimetrů je pod vodou. Ať chcete, či nechcete, nastane okamžik, kdy si musíte lehnout na břicho do potoka a proplazit se. Znovu opakuji - teplota vzduchu cca 8 stupňů, teplota vody 5 stupňů.
Takže prostě jdete, jdete, snažíte se to nejdříve zvládnout v kliku - abyste si nemuseli máčet břicho, ale potom vás začnou zábst dlaně (v té chvíli už slyšíte nadávky toho, co šel před vámi), potom začnou ochabovat svaly a potom s sebou prostě bez jakékoliv elegance plesknete do vody.
Následujíc fotografie nepotřebují komentář :o).
No a potom, když už si myslíte, že jste mrtví, se strop začne zvedat.
Vysvětlení k mému výrazu:
Lezu, lezu, už jsem skoro venku, když najednou: "Jé, já tě nestihl vyfotit, běž tam prosím ještě jednou!"
Odměnou nám byl krásný - člověkem téměř nedotčený - kus jeskyně. Opět bez komentáře.
No a takhle jsme potom vypadali. A to jsme si ani nepřipouštěli, že zpátky půjdeme stejnou cestou.
No, nebudu to prodlužovat. Potom, za pár hodin, vylezlo na povrch něco takového:
A pro mě měla nejnáročnější fáze dne - velké praní - teprve začít.
T. | 
Směju se :-) Prací fázi nezávidím :-D Vrápence i UPBK mám teď taky... fakulta je totiž na začátku semestru opět skvělým labyrintem plným podobných potvůrek... a člověk se v tom všem taky občas pořádně vymáchá... zvlášť, když se na vás celou hodinu mluví znakovkou a vy jen hledíte s otevřenou pusou, v popisu práce máte přelet z učebny do učebny, včetně jednoho minutového přesunu přes město... před sebou vidinu zítřejšího testíku a kryjících se hodin a k tomu utíráte potoky slz... každopádně se zatím držím znamenitě... :-) doufám, že ty také a za ten článek díky... o kousíček mi zvedl už tak (přiměřeně) dobrou náladu :-D Štěstí, že mám tak veselé spolužáky a přátele, kteří mi vždycky zvednou koutky :-)