Hlavu vzhůru a nešlapat na motýly - 5. část

15. února 2012 v 18:12 | Rebelka |  originální

Trvalo to, já vím. Tak snad to čekání stálo aspoň trochu za to.
Za beta-read, povzbuzování a tak vůbec děkuji opět Keneu.


Ukázka z Univerzálního holografického výkladového slovníku z konce čtvrtého tisíciletí:


Edmond C3PO
Charakteristika: člověk, který na pět minut zničil Zemi
Důležitá data: 3012 - s pomocí Lokiho 007 přetváří časový přenosník na opravdový stroj času
3012 - zabraňuje vzniku 1. světové války, což zapříčinilo konec světa v roce 2012
3012 - Ministerstvo kauzality vrací vše zpět do normálu
3012 - Edmond C3PO umírá při zatýkání
3015 - ve všelidové anketě je zvolen největší hrozbou za posledních pět set let

Související pojmy: učitel, víno, Voldemort

- část pátá, v níž se ukáže, že čas a víno nejsou na hraní, a naopak se neukáže Kennedy -




Úryvek telepatické reklamy, která se Lokimu zobrazila v hlavě před dvěma měsíci:
Máte pevné nervy a dobrodružného ducha? Nabízíme vám perspektivní zaměstnání s možností rychlého vzestupu.
Poznáte nová místa a zachráníte svět.
Lákavé finanční ohodnocení. I hrdinové musí nějak platit nájem.

Přihlásil jsem se na konkurz hlavně proto, že se mi líbil závěrečný slogan. A také jsem si myslel, že mám dobrodružného ducha a docela dobré nervy. A že mě nevyberou. V neposlední řadě proto, že jsem byl skoro bez peněz.
Řekli mi, že se jim líbím a že jsem možná přesně ten, koho potřebují. Potom přišlo klasické skenování mozku, extrahování osobnosti a porovnávání DNA. Bylo to nepříjemné, ale přišlo mi hloupé odejít, když už jsem se dostal tak daleko.
Když přišly výsledky, tvářili se nadšeně a řekli, že takový úspěch nečekali. Ten úspěch jsem byl já. Měl jsem trochu strach, ale ani mě nenapadlo toho nechat.
Náplň mé práce mě trochu překvapila, ale už jsem dělal i divnějšívěci. Například dojil krysy. Navíc jsem měl vždycky rád příběhy o špionech. To, že jsem měl možnost si to vyzkoušet naživo, bylo neuvěřitelné. Takovou práci bych dělal možná i zadarmo.
Výčitky jsem necítil. Proč také? Cítil snad výčitky James Bond, když odhaloval záporáky pro MI6?

Ale teď, když jsem stál přede dveřmi do učitelovy pracovny a čekal, až řekne: "Vstup, prahneš-li po vzdělání," nebo něco podobně zbytečného, cítil jsem se hrozně.
V duchu jsem si včera večer několikrát slíbil (a asi za to mohlo více než cokoliv jiného to víno), že s donášením přestanu. Ne, že by se ve mně odehrálo něco, co staré filmy prezentovaly jako prozření záporného hrdiny a jeho přidání se ke světlé straně síly. To ne. Spíš jsem měl jakýsi mlhavý pocit, že i moji zaměstnavatelé by se mnou v tomto souhlasili. Přišel jsem, uviděl jsem a nenašel nic závadného. Tak.
Jedinou otázkou tedy zůstávalo, proč jsem se dnes za ním ještě vracel. A já na ni ani při nejlepší vůli nedokázal odpovědět.
"Vstupte, prahnete-li po vzdělání."
Do nosu mě udeřila jakási silná hořkosladká vůně, která jako by pronikala skrz kůži až do mého těla a laskala jej zevnitř.
"To je kafe. Podařilo se mi včera v hospodě sehnat celej balíček," ozval se učitel a natáhl ke mně ruku s kouřícím hrníčkem. "Dřív se říkalo: Vidět Neapol a zemřít. Já říkám: Vypít pořádnej hrnek tohohle návykovýho zázraku a až potom jet do Neapole. Jestli zbyde čas. Pozor, je to horký."
Teprve potom se na mě podíval.
"Rád tě vidím, Loki." Nejlepší na tom bylo, že jsem mu to věřil. I když jsem mu nemohl vidět do tváře.
"Já tebe taky."
V jeho pracovně bylo tykání mnohem těžší než v hospodě. Po pravdě znělo trochu divně. V duchu jsem doufal, že si toho učitel nevšimne a nevezme to zpět. Protože pokud šlo o mě, bylo to divné, to ano. Ale zároveň jakýmsi nevysvětlitelným způsobem... správné. Sedl jsem si bez vyzvání do křesla. Učitel ne. Přecházel po místnosti s kávou v ruce a prohlížel si svoji pochybnou sbírku. Občas na mě vrhl nic neříkající pohled.
Nevydržel jsem to.
"Stalo se něco?"
Přešel ke stolu, položil na něj hrnek a opřel si lokty.
"Vlastně jo." Zaklepal bříšky prstů o desku. "Pamatuješ si na tu včerejší servírku za pultem?"
Zamručel jsem cosi neurčitého.
"Když jsem platil útratu, dal jsem jí... jaksi víc peněz než jsem úplně musel..."
"To jsem si všiml."
"... no a ona začala podnikat s nějakou kosmetikou nebo co, takový věci mě nikdy nezajímaly... a nakonec si otevřela salón, kterej byl časem hrozně proslulej, samý slavný lidi tam chodili, však to znáš..."
"Ale to je snad dobře, ne?"
Bouchl do stolu. Tak rozčíleného jsem ho už dlouho neviděl.
"Jistěže to je dobře! Ale změnili jsme zatracenou historii!"
"Co ti vadí? Vždyť je to úžasné. Tedy za předpokladu, že ti ta protivná ženská nelezla na nervy." Poslední větu jsem si zamumlal spíš pro sebe. Stejně mi nevěnoval pozornost.
"Úžasný ne vždycky znamená správný."
Sedl si do křesla a vypadal opravdu zkroušeně. Alespoň jsem si představoval, že pod maskou musí vypadat opravdu zkroušeně.
"A nejhorší na tom je, že z toho mám radost. Těší mě, že nebude muset celej život leštit zapatlaný sklenice a vyklepávat popelníky."
"Edmonde," samotného mě vylekalo, že jsem mu řekl jménem, "je to jenom kosmetický salón. Nevynalezla lék proti rakovině ani nesložila operu o pivních podtáccích."
"Asi máš pravdu," zabručel nakonec. "Ale i tak se o tom nikdo nemusí dozvědět," pokračoval a přeměřil si mě dlouhým pohledem. V té chvíli jsem téměř jistě cítil, že mi vidí až do žaludku a že ví všechno.
"Nedozví." Snažil jsem se znít klidně. Nevěděl jsem, jak může pracovní poměr ukončit vládní špicl, ale jaksi jsem cítil, že to bude asi chtít víc, než prostě položit na stůl výpověď. Rozhodl jsem se, že o tom budu přemýšlet později. Až se přestanou události kolem mě hýbat tak rychle.
Krátce, jako by nepřítomně kývl hlavou a dál přecházel po místnosti sem a tam.
"Je pravda, že něco nedůležitýho nemůže nikomu vadit..." zdálo se, že mluví spíš sám k sobě. "A navíc jsem si včerejšek vážně užil..."
Podvědomě jsem cítil, že pokud ho ještě chvíli nechám mluvit, bude to mít ošklivé následky. Přesto jsem nic neudělal.
"Dokud to máme pod kontrolou, tak na tom není nic špatnýho. A existuje ještě je tolik dob, který jsem chtěl vidět."
"Povstání kurtizán v pětadvacátém století?"
Zasmál se.
"To taky, ale teď jsem myslel spíš Dallas v devatenáctistým šedesátým třetím."
"Nejsem takový historik jako ty, ale záchrana Kennedyho mi připadá docela důležitá."
Mávl rukou.
"Půjdem tam úplně jinej den. Na tomhle příběhu mě vždycky nejvíc zajímal ten sklad plnej knížek..."

ooOoo

PREZIDENT KENNEDY DO DALLASU NEPOJEDE
Obyvatelé Dallasu se nakonec na prezidenta Kennedyho budou moci podívat pouze v televizi. Dne 17. listopadu, tedy necelý týden před jeho dlouho plánovanou návštěvou, nalezla ochranka v knižním skladu v tomtéž městě dva podezřelé cizince.
Oba muži, z nichž jeden byl maskovaný, tvrdili, že si pouze chtěli prohlédnout několik knih. Následně zmizeli na dosud neznámé místo. Okamžitě po nich bylo vyhlášeno celostátní pátrání.
Z těchto důvodů se prezident rozhodl, že místo své návštěvy přesune.
Zklamaní obyvatelé Dallasu...

Učiteli se chvěly ruce, když znovu přeložil starý novinový výtisk a položil ho na poličku. Vypadal úplně jinak. Menší, jako by se sám chtěl propadnout do země.
"Loki, za svůj život jsem udělal hodně průserů. Ale tenhle je prostě bezkonkurenční."
Mozek jsem měl podivně otupělý - podobně, jako když jsem tenkrát pil víno.
"Nikdo se to nedozví," drmolil jsem, ale zněl jsem překvapivě klidně. Možná až příliš. "Slibme si to. Nikdo se to nemusí dozvědět."
"Nikdo se to nemusí dozvědět," opakoval, ale na rozdíl ode mě mu trochu přeskočil hlas. "Zbláznil ses? Tohle není nějaká utíračka stolů v zaplivané hospodě, tohle je prezident bývalých Spojených států!"
"Nekřič tak," chytil jsem ho za rameno. Vysmekl se mi.
"Ty idiote, jestli se to domákne ministerstvo kauzality, tak nás oba čeká radiace."
"Proto," naklonil jsem se k němu, až jsme se téměř dotýkali nosy, "to nebudeme nikomu říkat." Mluvil jsem tiše, téměř šeptem. "Rozumíš?"
Kývl hlavou, ale tak nějak trhaně, jako robot.
"Asi budu zvracet."
"Tak si sundej tu masku. Teď už je to stejně jedno."
Podíval se na mě a to, co jsem uviděl v jeho očích, mě polekalo.
"Nikdy neporuším to jediný zatracený pravidlo, který nám ještě zůstalo."
Chvíli jsme oba mlčeli.
"Není to tak hrozné," pokračoval jsem a znovu ho chytil kolem ramen. Tentokrát zůstal v klidu. "Je to vlastně docela dobré. Válku ve Vietnamu to zkrátilo na polovinu. A to nemluvím o vztazích s Ruskem."
Nic neříkal, tak jsem pokračoval.
"Ale zase to není úplně velká změna... víš, něco, co bychom pocítili i my teď. Pořád jsme tady a svět venku vypadá úplně stejně. A nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo se nestará."
Na chvíli jsem si myslel, že to nepochopitelné cosi, díky čemu se stále držel na nohách, zmizí a on se prostě sesune na zem. To se ale nestalo. Místo toho se narovnal, a i když jeho hlas zněl pořád podivně dutě, objevil se v něm jakýsi nový tón, který jsem neznal.
"My jsme vlastně zachránili miliony lidskejch životů..." jako by si sám přehrával význam té věty v hlavě. "Jsme v podstatě zasraní hrdinové, tak je to."
Líbil se mi směr, jaký nabraly jeho úvahy.
"Přesně tak. A navíc se to v současnosti neprojevilo," opakoval jsem znovu a doufal, že tentokrát budou mít moje slova větší efekt. "Vlastně bychom si správně zasloužili nějaké ocenění... a také bychom to měli dělat častěji. A možná více... ve velkém."
Odmlčel jsem se a napůl čekal, že mi něco udělá nebo mě přinejmenším vyhodí ze své pracovny, ale on místo toho stál strnule jako ledová socha a zrychleně dýchal.
"Nechceš se ještě na chvíli posadit, Loki? Jestli máš čas..."
Přikývl jsem.
Vytáhl ze skříně láhev vína a odstranil zátku singulárním skalpelem.
"Vzal jsem jich několik tenkrát v hospodě. Pro zvláštní příležitosti."
Počkal jsem, až mi nalije.
První skleničku jsme vypili v naprosté tichosti.
"Víš, za co jsem strávil čtrnáct let ve vězení?"
Na okamžik mi blesklo hlavou, že to ani vědět nechci, ale jen jsem zavrtěl hlavou a neřekl nic. Cítil jsem, že tohle možná bude jeden z těch okamžiků, ke kterým se potom v budoucnu člověk vrací myšlenkami a chce je vzít zpátky.
"Já... já to taky nevím. Každýmu zločinci vymažou paměť, aby se nemohl vrátit ke svý předchozí podvratný činnosti."
Polkl jsem.
"O tom jsem nevěděl."
"Ono se o tom taky moc nemluví."
Trochu se napil.
"Je to v podstatě dobrá myšlenka. A funguje," pokračoval. "Ale z mýho pohledu..." mávl rukou. "Být tak dlouho zavřenej a nevědět za co je prostě zvěrstvo. Celá ta myšlenka, tahle společnost je zvěrstvo."
Zíral jsem na něj jako zhypnotizovaný.
"Tím chci jen říct," na okamžik se odmlčel, "že jestli při našem dalším cestování omylem změníme souvislosti tak, že pošleme celej současnej svět do prdele, tak je mi to vlastně docela jedno." Nevěděl jsem, co na to říct, ale vlastně to ani nebylo potřeba.
Naše skleničky udeřily o sebe a znělo to, jako když zvoní hrana.

ooOoo

"Centrálo? Tak nějak jsem zjistil, že s vámi nesouhlasím a že už se nechci podílet na tom, co děláte. Doufám, že to pochopíte."
Položil jsem hlavu do dlaní a chvíli jen tak seděl.
Teprve potom jsem se nadechl a konečně zapnul komunikátor. Rozsvítilo se modré světýlko.
Zíral jsem na ně, cítil, jak se mi zarývá do hlavy. A čas ubíhal a já neřekl vůbec nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kleio Kleio | 15. února 2012 v 23:18 | Reagovat

*nadšeník*
Po delší odmlce další maličká slast!
A jsem zvědavá, jestli si tu masku někdy sundá. Ale no spoilers! :)

2 Reb Reb | 16. února 2012 v 7:58 | Reagovat

Checheche, nebudu spoilovat, jen se velice významně usmívat :o).

3 Skřítě Skřítě | 16. února 2012 v 9:05 | Reagovat

[2]:Přemýšlela nad úplně tím samým. Jinak ovšem opravdu umíš načasovat jednotlivé kapitoly :-) mám pocit, že je to částečně můj příběh :-D ty popisy jsou naprosto věrohodné... fakt dost dobré :)

4 Reb Reb | 16. února 2012 v 14:35 | Reagovat

Doufám, že to není a nebude tvůj příběh :o).
A děkuju, jsem ráda, že se ti to pořád líbí a že ti to připadá věrohodné. Snažila jsem se do lidí, co se právě rozhodli, že by jim nevadilo zničit svět, vžít co nejvíc, ale znáš to - sama s tím nemám žádné praktické zkušenosti :D.

5 Keneu Keneu | Web | 16. února 2012 v 20:47 | Reagovat

8+)
*významně se usmívá, i když o něco méně než Rebí*
*nadšeně poskakuje*
Edmond je tady tak úžasně tajemný...

6 Reb Reb | 17. února 2012 v 9:44 | Reagovat

Když už jsem si konečně řekla, že dopíšu tu šestku, rozbil se mi notebook :D. Čili to vypadá, že universum z nějakého důvodu nechce, abych to dokončila. Čili bych ještě s nadšeným pokakováním počkala :o).

7 Keneu Keneu | Web | 19. února 2012 v 19:19 | Reagovat

Tebe přece universum nezastaví!
já Ti klidně půjčím svůj 8+)

8 Profesor Profesor | 20. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Zajímavá část. Vyzařuje z ní smutek a melancholie, a to se mi líbí.

9 Reb Reb | 21. února 2012 v 12:11 | Reagovat

Děkuju.Vždycky jsem ráda, když slyším, že z mé povídky něco vyzařuje na na někoho jiného.

10 Mants Mants | 5. března 2012 v 21:57 | Reagovat

Rebí, je to to fantastický příběh, moc se těším na tu zrádnou šestou kapitolu, doufám, že bude brzy. :) Sama si tvou povídku servíruju za odměnu ke kávě a koláčku. <3

11 Reb Reb | 8. března 2012 v 13:52 | Reagovat

Děkuju, ty víš, že mám radost :o). Mám teď problémy s notebookem a nemůžu psát. Ale snad se to brzo spraví. Už se samotná těším, až to konečně dodělám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama